Talíř u sloupu

Pochodoval jsem vedle mýho bráchy, a pochodoval jsem hodně zostra, protože můj brácha byl o čtyři roky starší a o hlavu a půl vyšší, a i když to pokaždé vypadalo, že jde poooomaaaalooouuučkuuu a nikam nespěchá, já jsem měl vždycky co dělat, abych s ním udržel krok.

„Jdu moc rychle, Matouši?“ zeptal se.

„Ne, to je v pořádku,“ odpověděl jsem.

Můj brácha byl můj brácha, ale samozřejmě jsem ho tak neoslovoval. A ani on neoslovoval mě „můj brácho“. Říkali jsme si „Matouši“ a „Šimone“, podle toho filmu. Ale když mě brácha naštval, tak jsem mu schválně říkal „Fru fru“, což se mu samozřejmě nelíbilo, protože Fru fru byl taky v tom filmu, ale byl to zbabělec. Nikdo nechce být zbabělec.

Ten den jsme šli na procházku, protože jsme venčili našeho psa. Byl náš. Dostali jsme ho oba dva, dohromady. Byly mu tři měsíce a sedmnáct dní, byl to kokršpaněl, a když běhal, tak se mu plácaly uši, jako kdyby byly na motorek. A proto mě bavilo venčit ho, protože náš pes vždycky běhal a vždycky se mu plácaly uši. Jmenoval se Karel. Ale my jsme mu říkali „Talíř“, když byl totiž ještě štěně (Talíř byl i teď oficiálně ještě štěně, ale už vypadal jako pes), tak mě napadlo, že by to mohl být marťan, který přiletěl v létajícím talíři, a jednou jsem to spletl a bráchovi, teda Šimonovi jsem řekl, že by to mohl být talíř, který přiletěl v létajícím marťanovi.

Talíř běhal volně kolem nás, ale pak se brácha zastavil a zavolal:

„Talíři!“

Talíř se otočil, zjistil, kde jsme a víc na nás nedbal.

„Talíři!“ zavolal můj brácha znovu.

Pak k němu přišel, chytil ho kolem krku a nasadil mu obojek.

Pak jsme šli dál.

„Jé, to je krásný pes,“ řekly dvě holčičky a chtěly si Talíře pohladit.

Brácha ho strhnul k sobě.

“Nesahat, kouše,“ prohlásil, zatímco Talíř vyplazoval jazyk a napínal vodítko a rozkošně poskakoval, protože se chtěl nechat pohladit. Talíř miloval, když ho někdo hladil. Holčičky ale bráchovi věřily a nešly blíž.

„Proč říkáš, že kouše, když to není pravda?“ zeptal jsem se Šimona o kus dál.

„Protože musíme Talíře vycvičit, aby se ho lidi báli.“

„Já ho nechci vycvičit, aby se ho lidi báli.“

„O to nejde, co chceš. Podívej se, jestli bude mít Talíř rád všechny lidi, tak jednou, až půjdem na procházku, a Talíř nebude připoutanej, tak k němu někdo přijde, a než se nadějeme, odláká ho od nás a odnese pryč. Proto ho musíme cvičit, aby neměl rád cizí lidi.“

„Aha.“

„Nesahat, kouše,“ řekl můj brácha ježatému klukovi se strakatým míčem.

Pak jsme potkali mého kamaráda, Jonáše. Jonáš byl tichý kluk od nás ze třídy, takový nenápadný, ale maminka mi jednou říkala, že Jonáš žil v břichu velryby, a od té doby, co jsem se to dozvěděl, jsem ho potají obdivoval.

„Ahoj,“ pozdravil nás Jonáš.

„Ahoj,“ odpověděl jsem.

„Ahoj. Nesahat, kouše,“ řekl můj brácha a stáhnul Talíře.

Rozesmál jsem se.

„Neboj, nekouše,“ prozradil jsem, „to můj brácha jenom říká, protože kdyby to neříkal, tak by si Talíře někdo odnesl, a to my nechceme. Jonáš neni cizí, Šimone.“

A Šimon, jako můj brácha, nechal Jonáše, ať si psa pohladí, ale udělal to proti své vůli, to jsem viděl.

„Když psa cvičíme, nesmíme dělat výjimky. Pes je pak z toho zmatenej a nic se nenaučí,“ pokáral mě, když jsme byli dál.

„Já jsem jen chtěl, aby si Jonáš Talíře pohladil. Vždyť oba chtěli.“

„o je v pořádku, ale když psa cvičíme, nesmíme dělat výjimky.“

„Já mám Jonáše rád.“

„To je v pořádku. Ale jsou chvíle, kdy musíš zapomenout, že máš někoho rád. Musíš být tvrdý a neúprosný, jako Matouš z toho filmu.“

„Já nechci být tvrdý a neúprosný.“

„Musíš být,“ řekl brácha a přitáhl si Talíře k noze.

„Jinak z tebe vyroste bábovka.“

„Já nechci, aby ze mě vyrostla bábovka.“

Pak tam byl takový sloup. Byl to železný sloup, dole celý rezavý. Stál u kraje silnice a nic na něm nebylo. Byl to zbytečný sloup.

Můj brácha ke sloupu přišel, vzal vodítko s Talířem a obtočil ho kolem dokola a pak na vodítku udělal smyčku.

„Musíš být nebojácný,“ zopakoval a podíval se na mě.

„Stejně jako Talíř,“ dodal.

Pak se obrátil a šel pryč.

„Tohle je zkouška pro tebe a Talíře.“

„Jaká zkouška?“ nechápal jsem.

„Musí si zvyknout, že ho můžem kdykoliv opustit a bude sám. A ty si musíš zvyknout, že i když máš někoho rád, tak k němu musíš být tvrdý a neúprosný.“

„Já nechci nic zkoušet,“ namítl jsem.

„Pojď,“ řekl brácha mírnějším hlasem. „Pojď, budeme pryč jen chvíli. Důležité je zkusit si být tvrdý a neúprosný.“

„Já nechci nic zkoušet,“ namítl jsem znovu a stál jsem u Talíře, který byl přivázaný u sloupu a nechápal, co se děje.

Ale pak se můj brácha otočil a nedbal na mě a šel pryč.

“Já nechci nic zkoušet,“ zašeptal jsem znovu, ale věděl jsem, že mi nezbývá než to zkusit.

A tak jsem se sklonil a podrbal jsem Talíře za ušima, pak jsem mu přejel rukou od hlavy až po ocas a potom zpátky a pak jsem ho znovu podrbal za ušima, a Talířovi se to líbilo a vypadal spokojeně a skočil mi na kolena. Ale já ho sundal a pozpátku jsem šel pryč. Talíř se rozběhl se mnou, ale pak se vodítko naplo a strhlo ho zpátky. Zkusil to znovu, a vodítko se znovu naplo, ale teď už ho nestrhlo, protože Talíř byl tentokrát chytřejší a nerozběhl se, a tak na vodítku visel daleko, jak to jen šlo. Ale ke mně už nedosáhl. Talíř byl chytrý pes. Ale od teď patřil ke sloupu a já patřil k bráchovi. Otočil jsem se a běžel jsem pryč.

„Tak jsem tady,“ řekl jsem.

Ohlédl jsem se. Talíř stál u sloupu a díval se naším směrem, a určitě nás viděl. Nevypadal nešťastně. Třeba si myslel, že je to jen veselá hra, utěšoval jsem se.

„Jseš odvážný,“ řekl mi bratr, a já měl radost.

„Půjdeme teda zpátky?“ zeptal jsem se.

„Ještě ne,“ řekl Šimon.

„Copak to není konec zkoušky?“ zeptal jsem se, a sám jsem slyšel, jak zním smutně, a neměl jsem ze svého hlasu radost.

„Neboj se,“ řekl bratr.

Došli jsme na opačný konec paneláku, než byl sloup s Talířem, a bratr zabočil za roh.

„To nemůžeme,“ vykřikl jsem.

„Jaktože ne?“ podivil se.

„Nemůžeme tam přece Talíře nechat!“

„My ho tam nenecháváme. Děláme jen zkoušku a hned budeme zpátky.“

„Nemůžeme ho nechat bez dozoru, Šimone!“

„Pojď, posadíme se jen na tuhle lavičku,“ řekl Šimon a ukázal na lavičku, co byla hned na kraji, hned za rohem. Ale vidět z ní na Talíře být nemohlo, to jsem věděl.

„To nemůžeme,“ zopakoval jsem nešťastně a stál jsem na rohu a díval jsem se na Talíře, který zase stál u sloupu a díval se na mě. Ale můj brácha se nezastavil a šel dál až k lavičce a posadil se.

„Čím dýl tam budeš, tím dýl to bude trvat,“ zavolal na mě.

„Fru fru,“ zamrmlal jsem a běžel jsem rychle k němu, posadil jsem se a hned jsem se zase zvedl.

„Tak a je to,“ řekl jsem. „Jdeme.“

„Posaď se, odvážný Matouši,“ řekl mi bratr.

A tak jsem se teda posadil znovu.

„Co budeme dělat?“ zeptal jsem se a můj hlas byl celý zkroušený.

A můj bratr, teda Šimon, řekl:

„Nic.“

„Nic,“ zopakoval jsem po něm a nad hlavou mi vyskočily tři velká písmena NIC, jako by to bylo v komiksu. A ta písmena byla tiskací a docela obyčejná, ale to slovo bylo strašné. Nejstrašnější ze všech slov.

„Nemůžeme dělat nic,“ zakňoural jsem.

A otočil jsem se, ale samozřejmě, z lavičky za roh vidět nebylo.

„Nenamáhej se, na Talíře odtud neuvidíš,“ řekl bratr, protože mi četl myšlenky.

„Pamatuješ si tu scénu, kdy Matouš přijel do restaurace,“ řekl.

„Samozřejmě že pamatuju,“ zadrmolil jsem co nejrychleji.

„Jak Matouš přijel do restaurace a...“

A Šimon se pustil do vyprávění toho příběhu, a vyprávěl ho neuvěřitelně pooomaaaluuu, nejpomaleji, jak to jen šlo, a já jsem to dobře věděl, protože jsem přece ten film znal, viděl jsem ho nejmíň miliónkrát, a poznal jsem, že to Šimon dělá schválně. Mluvil pomalu a pomalu a mně přišlo, že každé slovo je jako balvan, který se musí vykutálet ze žaludku, je to těžký balvan a kutálí se strašně zdlouhavě a teprve když je venku, tak se zase další balvan začne kutálet ze žaludku, ale ne dřív, takže ty slova nejsou seřazená v puse a nečekají, až na ně přijde řada. Seděl jsem a byl jsem celý netrpělivý, kdy se konečně všechny balvany vykutálí, ale Šimonův žaludek byl asi bezedný, a z jedné historky přešel do druhé a z druhé do třetí, a já začal sekat palcem pod lak na lavičce a škubal jsem jím a vytrhával jsem kusy barvy, dělal jsem to rychle, ale mého bratra to ani ždibec nezrychlilo. Zelená smítka laku ležela na chodníku a na prknech.

„Víš, co mě napadlo?“ přerušil jsem Šimona. „Ten sloup je u silnice. Co kdyby jelo auto? Talíř nezná auta, může si myslet, že je to pes a může mu běžet naproti a auto ho zajede.“

„Talíř auto pozná,“ řekl Fru fru.

„Nepozná.“

„Pozná.“

„Nepozná.“

„Pozná.“

„Ne...“ začal jsem křičet, ale zarazil jsem se uprostřed.

„Pozná,“ řekl Šimon, a pokračoval v kutálení balvanů.

Přestal jsem sekat do lavičky, a začal jsem počítat do deseti a pak znovu, protože jsem dál neuměl. A trápilo mě, co s rukama, protože mě dlaně svědily, jako by mi po nich kroužily malé kartáče, a tak jsem je střídavě svíral do pěstí a zase uvolňoval, a prsty jsem měl celé bílé. A nevěděl jsem, jak už jsme tam dlouho, ale byli jsme tam nejmíň hodinu a bál jsem se, že až se obrátíme za roh, Talíř tam už nebude, určitě tam už nebude, bude tam viset jen vodítko, protože na jeho konci nebude nic, co by mohlo držet... anebo bude Talíř mrtvý, bude ležet pod autem a kolem bude strašná fůra lidí a budou volat ?Co se to stalo, co se to stalo,? a budou volat jeden přes druhého, až tomu ani nebude rozumět. A tehdy se bratr zastydí, ale to už bude pozdě, to už bude strašně pozdě, a já už na bratra nikdy nepromluvím a on půjde do vězení. Ale k čemu mi to bude, k čemu mi to bude, že bratr pozná svoji chybu, když už Talíře stejně nikdy neuvidím? K čemu mi to bude? A možná se ta chyba děje právě teď, a my tedy sedíme a nic neděláme.

A pak jsem zpozoroval muže. Šel po chodníku, v dlouhém kabátě, bylo teplo ten den, ale ten muž měl dlouhý kabát a vypadal zle. Lekl jsem se, jen když se na mě podíval. Byl to zlý muž. A přešel kolem naší lavičky a zahnul za roh.

A já věděl, že tenhle muž si přišel pro našeho Talíře.

„Musíme jít,“ vykřikl jsem.

„Proč?“ zeptal se Šimon a bylo to to nejpomalejší proč?, jaké jsem kdy slyšel, bylo to ppppppprrrrrrrrrrroooooooooooočččččččččč a ještě za ním bylo milión otazníků.

„Musíme jít, protože..., protože...“
Ale přestal jsem mluvit, protože ke mně přišlo tušení, že už je pozdě. Svým vnitřním zrakem jsem uviděl muže, jak se sklání k našemu Talíři, a Talíř je sice chytrý pes, ale věří každému. Talíř nepozná, když to s ním někdo nemyslí dobře. Talíř je ještě štěně a nic o světě a zlých lidech neví. Nechá se hladit a vyplazuje jazyk a vrtí ocasem. A muž v dlouhém kabátě přechází ke sloupu a odvázuje vodítko a drbe Talíře a Talíř si to nechá líbit a nechá se odvádět pryč...

„Musíme jít,“ vykřikl jsem znovu, a můj bratr, teda Fru fru, se nadechl, aby znovu řekl své dlouhé pppppppprrrrrrrrrrrrroooooooooooooočččččččč a aby řekl své pomalé otazníky, ale já jsem toho nedbal, nemohl jsem přece toho dbát, protože jsem věděl, že Talíř byl právě unesen.

A vyskočil jsem z lavičky, bylo mi do breku a byl jsem naštvaný na bráchu a na jeho pitomou zkoušku a na sebe, že jsem té zkoušce věřil, a na Talíře, že se nechá odvést. A rozbrečel jsem se, ale nezastavilo mě to a běžel jsem za roh a podél celého paneláku a krev mi bušila v hlavě a srdce mi bušilo nejrychleji na světě a tváře jsem měl horké.

A pak jsem byl u sloupu. A byl jsem tam dřív než ten zlý muž v kabátě.

Byl jsem u toho rezavého sloupu, ke kterému jsme přivázali Talíře. Stál jsem tam.

A někdo tam byl se mnou.

Talíř byl pořád na vodítku a vyskočil mi na kolena a já jsem si dřepl na bobek a nechal jsem ho, ať mi olízne obličej, i když se mi to jindy nelíbilo.

A můj bratr přišel. Netrvalo to ani minutu a byl u mě.

Byl jsem připravený, že se bude zlobit. A že se kvůli tomu budu zase stydět.

Ale můj bratr mi vůbec nic nevyčítal. Řekl:

„Myslím si, že jsi odvážný Matouš a že jsi prokázal, že nejsi zbabělec.“

A já měl ještě větší radost, protože teď bylo jasné, že jsem tvrdý a neúprosný, a nebylo třeba to víc dokazovat. A to znamenalo, že už nikdy, nikdy Talíře nepřivážeme ke sloupu a já už nikdy nikoho, koho mám rád, nebudu muset opustit jenom proto, abych dokázal, že jsem odvážný. A kdyby náhodou někdo chtěl pochybovat o mojí odvaze, tak mu povím tenhle příběh. A Talíř mi oblízl obličej.