Písmák Bezcitný čas
Bezcitný čas
Snad venku, kdesi za oknem,
ve stínu kráčí vteřin vrah –
je pravdou nebo jenom snem,
Katedrála
Katedrála
Své srdce nesu ke zpovědi
do chrámu věčné prázdnoty;
snad Nekonečno neodsoudí
Hledání Nekonečna
Hledání Nekonečna
Snad hvězdy někde před oponou,
za mrazivého temna dní,
naleznou mysl otevřenou,
Mříž Duše
Mříž Duše
Se sluncem ticho přerušíš
až kpýše při hvězdách;
ve válce stínů z temna kříž,
Stance o tiché Chudobě
Stance o tiché Chudobě
Již Ticho světla ve tmě spí
u dálky duše hvězdných dní
až tam, kde lásku netupí
Podzim
Podzim
Já cítím všude hroty krvelačné,
mně nepřející osud stále vládne,
co duši moji souží téměř věčně,
Nekonečno
Slovo světla znát vtajemné chvíli noci zla.
Bohové mi umlčeli
při pokory ztrátě
Úsměv Boží stále dává smrtelníkům naději
Doslov k Proměnám (Ovidius – překlad AK)
Doslov kProměnám (Ovidius – překlad AK)
Dokončil jsem věčné dílo, oheň ani Jovův hněv
nezničí jej – rovněž meče nebo stáří bezútěšné.
Když bude chtít, čas co přijde, zhasne tělo – ne můj zpěv,
Shakespeare – Sonet LXVI (pokus o překlad)
Shakespeare – Sonet LXVI (překlad a originál)
Tak znaven tím vším, volám na smrt klidnou –
když zasloužilé vidím všude žebrat
i prázdné duše smyslí rozjařenou
Půlnoční nebe
Půlnoční nebe
Z noci paprsky
poté co šly hvězdy spát
bohům zářily
Dětská duše
Dětská duše
Oči dětské na kolbišti
hrotů lásky – bojů dní
proklely své hledání
Slunce a pes
Slunce a pes
Slunce vtrávě zní
trny růže bez květů
vdálce štěká pes
Sonet I.
Mraky stíní matce Zemi –
nemůže už kSlunci hledět
nalézt pouto skometami
v temnu kde je zahalen svět
Sonet II.
Utrpení proměňuje
nitro naše při mlčení –
nikdo pravdu neukuje
když jsme Bohu uzavřeni
Poustevník
Listí chvěje se
když jde cestou poustevník
sprázdnem vduši své
Svoboda pro Lásku
Duše musí chtít
svobodu pro lásku svou –
ne otroka hněv
Kdesi dávný stín vše viděl
Kdesi dávný stín vše viděl
Myšlenky se v neznámu
propadly do říše snů
do slov zcela bez stínů
Slunce zvonů
Slunce zvonů
Vtichém šeru slunce čekám –
nenadálé rozuzlení
pravdu vkráse nekonečna
Svatba a smrt
Svatba a smrt
Stála chudá dívka v touze
nalézt chléb svůj – sousto pouze
před poslední hodinou
Bída a strach před koncem dní
Bída a strach před koncem dní
Jen vtichu kdesi mlčí sen
když vnoc se mění tento den
vživotě našem odkvetlém
Nesmělost lásky
Nesmělost lásky
Jen tam kde slunce ticho zná
u prázdné duše beze dna
okusíš touhu závratna
Prostor snů
Prostor snů
Nad Slovem se vznáší sny
prostor zcela šalebný
kde má Duše ztrácí dny
Stříbrná řeka
Stříbrná řeka
Za branou města u řeky temné
mámení duše zaznělo ve mně –
u břehu lkala zmatená vůle
Ilias – úvodní verše (pokus o vlastní překlad)
Ilias – úvodní verše (pokus o vlastní překlad)
O hněvu Peleovce, Múzo zpívej, Achilla,
Achájcům strasti nekonečné – trpké způsobil;
udatnost duší reků mnohých v temnu zanikla,
Archilochos (pokus o překlad)
67 a (Diehl)
Srdce, srdce ducha strasti, bezradné ve víru,
vstaň a protijdoucím hrudí vlastní braň vnáporu,
při čekání nepřátel i blízko nepohnuté
Nesmíření nesmířených
Nesmíření nesmířených
Pravdu mnozí vkřiku znají
mlčení si nepřipouští
bez citu své hry jen hrají
Slunce v trávě
Slunce v trávě
Staré listí mezi trávu snáší větry podzimní
skrz jehličí prosvětluje kotouč zcela záhadný
zamyšlení nad svou vůlí klid přírody přináší