Písmák Kde je má mysl
…byl to záznamník, ale přes to nechal vzkaz: \"Nazdar Anno, vrátil jsem se zpátky. Jedu za tebou…\" chvíli váhal, jestli nemá ještě něco říci, \"…Felix. \" A zavěsil. Vyšel z telefonní budky a prošel letištní halou.
Silvestr 2000
Šel jsem takhle zase po sídlišti. Nebe bylo azurově modré a na východě svítil bílý srpek měsíce. Slunce viselo ještě vysoko, ale byly již čtyři. Pálilo mě do zad.
Podzimní dny
Venku pršelo. Bylo to takové to podzimní mrholení. Šel pomalu domů. Doma ho nečekalo nic zvláštního tak se loudal.
Rozhovor na střeše
Výtah cinkl a jeho dveře se otevřely. Hm, dál po schodech a na střechu. Vyšlapal deset schodů a po projití dveřmi se octnul na střeše. Na jednom konci uviděl postavu sedící na okraji.
Kybernetický pivo
Dveře se se zasyčením otevřely a Renderick vešel do svého bytu. Počítač pomalu rozsvicel světla v místnostech. Mihotavé šero postupně zaplnilo hlavní místnosti. Usedl do křesla, které zapraskalo a zase z něj vyhřezlo něco molitanu.
Kapky deště
Kapky deště padají ještě. Já myslím jen na ní je to jako okouzlení, má oči tak hluboké, jak tůň v lesích temných její hlas, jak pohlazení je krásných slov plný. Úsměv jí na tváři vykouzlit je pro mne dárek nejvyšší mé smysly umí poblouznit chtěl bych jí být co nejbližší. Myslím na ní dlouhé dny jen a jen jí patří mé sny.
Skvrna
Bylo už k večeru. Policejní majáky osvětlovaly zšeřelé parkoviště. Vozy policie už odjížděly a uprostřed parkoviště se rozprostírala krvavá skvrna zasypaná pískem. Obloha se rychle zatahovala a nebe černalo.
Fénix
Na horu lebek - samé kamenídrápou se krysy smrti znameníNa okraji propasti lidé znavenípadají dolů smyslů zbavenía čtyři jezdci však pro dnes bez konísledují duše jak smrt je dohoní. Jak výbuch sopky mysl se rozohnía slunce zajde nebe se zatemníty čtyři postavy schované pod černíjsou stále tady jak brouci dotěrní. ale co naplat věštba se vyplnísmrt nakonec životy vytěsní. Tak lidé na smrt nemocníčekají na spásu jež naleznou v níjak obrazy v hlavě naivníjeden záblesk život ti ovlivníživota káď rychle se vyprázdnízbyde jen tma a havraní krákání.
Převozník
Na břehu černé řeky, na toho, kdo převáží věky já čekám dlouhé dny v noci mně nezdají se sny. On dlouho nechce ke břehu přirazit, snad někde jinde na práci narazil, pohrávám si s mincí pro něj, aby on převezl mě, převezl na druhý břeh, kde má člověk klid, když zdech. On stále nechce jet, možná, zapomněl na tenhle svět, či již práce ta ho nebaví, ale vždyť on duše zachrání. Však proč nezachrání mne, proč na vor nevezme mě, asi práci jinde má, však na mě se již nedostává.
Chladné léto
Nebe bylo vysoké a bez mraků, ale přes to bylo vcelku teplo. Právě začínalo léto, nebylo jako ta ostatní léta, co jsem zažil, tohle bylo mnohem hlubší a zajímavější. Ta hloubka byla úplně cítit, skoro se dala nahmatat. Stál jsem na sídlišti.
Ty země prokletá
Viděl jsem města v plné kráse a lidi, jež stáli na trůnu slávy, z těch měst sutiny leží v dálce lidi Já doprovodil do pekelné jámy. Viděl jsem země vzkvétat viděl jsem země válčit viděl jsem krev stékat a viděl jsem lidi ničit. Po každé válce Já prošel tu zem Já spatřil tolikrát tu bídu jen. Tolikrát stáli čtyři jezdci na prahu světů.
Jezdci
Do ticha duní kopyta koní to čtyři Jezdci pod rouškou noci do dáli uhánějí. Čtyři Jezdci poslední těch děsivých dnů ty z nejstrašnějších můr ruší ticho večerní. Tou zemí zničenou, kde zuří mocné bouře, kde z ohňů jdou kouře, tou do dálky se ženou. Jezdci konce světa: hrozivý Hlad, co nedá lidem spát, ta Válka krvavá ta nikdy neustává Mor strašlivý je utrpení plný a Smrt je poslední, ta lidi zachrání.