Písmák Tygří
a je to pořád stejná pohádkao smutnejch pruhovanejch tygrechco hledaj jeden druhýhoaby jim bylo fajn
samotnej sedí schovanej v trávě a potichu pozoruje zebru a diví se, jak strašně je jí podobnej. 'mohli bysme bejt kamarádi' pomyslí si a opatrně se k ní blíží, našlapuje zlehounka - jen tak ze slušnosti - přece jí hned na první schůzce nemůže přepadnout. cestou si nacvičuje oslnivě krásný úsměv, olízne si jazýčkem svý krásný bílý zuby.
a ztuhlá zebra stojí a snaží seklidně přežvykovatcejtí ho v zádechzas dalšího tygřího magora,co si na ní brousí zuby tygr je lehce zmaten, co se to stalo.
neonově-modře
"chtěla jsem. "svítí do tmy modře - neonověa ty se směješsama nádherná, sama novásama sobějaké to bylo. "dnes jsem si vytrhla první pramen vlasů"konečně i já můžu psát o ranácho lásceo životěa tak vůbec"chtěla jsem říct. "svítí do tmy neonově - modřevytržená ze snastejně nebo jinaksama se seboudnes jsem si vytrhla první pramen vlasůale jakoby to byly jeho prstypotřísněnébolestíživotema tak vůbec.
pod oknem
Stojím pod oknem a čekámčtu cizí básně, protože každý jejich nádechse mi zdá lepší anebo aspoň podobný mémuMáš pravdu, ulice jsou pořád stejné,v nich se snažím pochopit, jak ti může hluk tramvaje znít jako smíchze mě místo něj přece vychází jen chrapotDoma se ponořím pod horkou hladinua mrzí mě, že je tak zakalenákdyž otevřu oči nevidím nic krom bílého smaltulepší je spátnebo nabírat do hrstí sníh a měnit ho v pěnu,co voní černým čajemTěžko se věří, že ani teď nejsem samakdyž se všude kolem odehrává tisíc příběhůa já ani ty do žádného z nich nepatřímeStojíme pod oknem - je v něm zhasnutoa čekáme, až se v té tmě konečně sami octneme.
moje malá
Občas ji to překvapía to se pak hrozně rozpláče. Když se jí zeptáš,proč stoupá do kopců,když se tak bojí výšek,proč má strach sama ve tmě,když ji tak osvobozuje,proč nechá uschnout svoje kytky a dupe na trávník,když tak zbožňuje přírodu,proč nedokáže zvednout telefon,když voláš. Proč. Když.
_psí_
Oběma psům pršelo z očíkdyž na ně dveře autobusůjedovatě syčely. Vodítka sebou trhlya ve vzduchu zůstalyviset jen dva uslzený jazykyA pak v devět třínáct- už za tmy/zrovna ve vedlejším pokojimuž blábolil o kráse dívčiných vlasů/začali oba ve svejch hlaváchstavět zeď na kterouby vystoupiliz dálky je vidět výš.
O pánech, co sou ve snu smutný
pánové s trubkou na zastávkáchco svačej chleby s rajčetemsou velmi smutníprotože nechtěj hrát jenom v domověco patří důchodcům"ale co naplat, jazz už nikoho nezajímá,čtyři roky sme spolua hráli sme ho jenom jednou,ach, ty starý to nebaví"a pánové v kavárněco se nemůžou rozhodnout,kým tenhle večer budoua co budou pítsou taky smutnýa pak si objednaj všechnoa kouřej dvoje cigarety,snad aby se necejtili samia pánové se zmrzlinářskym vozemve žlutym trikus rozšmajdanejma teniskamasou taky moc smutnýstojej u pramene řek a házej z vozu kostky ledu do vodyaby byla správně studenáa aby měly děti radost(oni za to maj jen zmrzlý prsty)a ty kterej po večerech sámsi kouříš pod nos prázdný myšlenkyseš taky dost smutnejprotože to k tomu všemutaknějak patří. oujé, způsob nás rozervanejch, jak se vyrovnat s bolestí.
PIKTOGRAMY/malý obrázky
NARÁŽÍŠ NA GUMOVÝ STĚNY
(JAKO TY BLBOUČKÝ MOUCHY DO OKEN)
A DIVÍŠ SE – BRR, TO JE ALE ZIMA
POPRASKALY TI Z TOHO RTY
mezipostelí
oholil se svojí první chlapeckou
břitvou
co zářila a poprvý v tom nebyla lež
protože světlo lhát nikdy moc neumělo
co pravděpodobně ještě přijde/báseň na potom
zavři očineposlouchejtma a ticho jsou nejlepšimkompromisemvíš že básníci dávno rostou jenom do zeměa kam až sou schopný jítpro bolest cizí. a nosej s sebou i tu svounechoď pryčjá půjdu prvnía obrátím se v němou potrhanou noc.
kaštanový chrastění
"pane, prosim, stoupněte si kousek vedle,hážete stín na moje kaštanovo-sirkový zvířátka"zašeptala s culivym úsměvembejvalá zlobivá holčičkateď docela napravená"voni potřebujou sluníčkoaby vyschli a mohlisi při chůzi zvesela chrastitobzvlášť ta liškavidíte jí. "ukázala na kaštan - sirkamapodepřenej jako všecky ostatnípán jí neviděla stínil dálpobaven představouže i on bude při chůzi chrastitzvesela.
strach už se nenosí/viděla sem tvojí tvář
nechtělo se ti nic
jen se rozplynout.
ohromný kapky padaj z nebe
jak niagarský vodopády
Ucpaná výlevka
tak to zkusíme jinak protože. copak někomu záleží na orosených čelech na potu slepujícím upatlaný ruce jednu k druhý ustříhaný řasy a úlomky nehtů denně ucpávají výlevku umyvadla v koupelně /takže voda vytejkající z očí člověčích neprojde skrz/ a je samozřejmě nutný je klacíkem vyšťourávat a nebát se oblud co za nima někdy číhaj a natahujou chapadla protože to za to stojí jen aby mohla voda utýct kam se jí jenom bude chtít.
oranžovo-zelená výpověď
aniž by se to vědělo
se vrtí rozkošněa s patřičně slastnym výrazem
nahý paže se jako háďata ovíjej
kolem šustících peřin
smíchovská, naprosto nesofistikovaná
Jakože potichu si vjížděj do vlasů,trhaj je pomaličku -jeden po druhyma rovnaj je pod tíhou knih, jak listy,co se pak vlepujou do herbářů/to sme přece jako děti taky dělali/a uschnou tam,smáčknutý v novinovym papíře,pokropený solnym roztokemse smíchem uvězněnýBezostyšně se dotýkaj vlčích mákůbez okvětních plátků /teda zrajících/myslej na opiuma na Smíchovský nádraží-spíš na ty byty poblíž,vysoký stropy, tmavý pokoje,studený podlahy, starej voňavej nábytek a spousta zbytečnejch schodů lemovanákovovym zábradlimto udělá s člověkem divya taky to nekonečný cinkání tramvajíprojíždějících pod oknamafňukání ve sprchovym koutěnad zbořenou pekárnou /kdemyši v bezvýchodnejch životních situacích páchaly sebevraždy skokem do těsta na chleba,než přijela skupinka fousatejch inženýrůs obří krabicí s nápisem DYNAMITa nechala vyletět starou pekárnu do vzduchuto pak umřeli všichni, i ty nejšťastnější, hlodavciokno ve čtvrtym patře se pokrylo oranžovym prachem z cihel rozmetanejchna kousíčkya pár lidem bylo smutno z toho,že se místo vůně čerstvejch loupákůk jejich nosům dostávaj smrady zauťáků úklidový čety/a dotýkaj se asfaltu,co po neskutečně dlouhý zimě zase začal hřát a běhaj po něm spousty mravencůa diví se nečervenalejm rozšlapanejm tělíčkůmploštic, co si zase jednou nedaly pozor na cestu.
prorostlá
/kašli na to/
zarejvám nehty do pulzujících nádorů,jako bych je mohla rozdrtita zničit ten nasládlej zápach konců nebo co-to-sakra-je
teď si měl mlčet anebo říct,že nás to odnese a zničí stejně jako všecky před námaže spadnem z útesudo chřtánu všem ostatním,aby se na chvíli zatvářili spokojeně…
ve slabosti, nebo nějakym šílenství/docela podobnym bolesti/se zhoupnu nahoru a dolůpo dlouhatánskejch řasách a zašeptámjenom něco, abych se neprozradila
rozpadavá
"Já se bojím. " zašeptá mi do klína -kůru ze stromů olupujíc a tráva se ohne i silou nejslabšího vánku Pochopí někdy sedmikráska, čím je tak sedmikrásná.
přítomná
‚Je to sssračka. ‘ procedila skrz zuby růžová princezna a s horlivostí, jíž vynikají jenom ti opravdoví kuřáci, si zapálila první Startku. Byla to dopověď na všechny moje otázky, který sem jí kdy pložila. Nedočkavě vsála do svých plic štiplavej kouř (vždycky, když jej vdechovala, maličko zasyčela, jako hádě… nevím, jak to dělala, ale bylo to prostě kouzelný), chvíli ho držela v sobě a tvářila se tak požitkářsky… a já ho vydechla –místo ní.
náhodou docela komická
nikdo se nezeptal
jestli chci zase vidět
něco/někoho odcházet
a kapky krve padající do sněhu
Plouživá... asi
nemůžeš si bejt jistá
ani svým nesmělym úsměvem.
jako vánoční kapr na vlasci
dychtivýho rybáře
prakticky nefunkční
náš stín nás zrovna přerostl
bosý nohy zebou od mokrý trávy
zima přišla odspoda
(přesně jak říkala moje máma)
Tekoucí
prej ticho tolik nehlučí,
když je každej sám.
kolikrát dá se tomu
zas a znova propadnout,
Co všechno udělám ještě předtím, než půjdu opravdu spát
Až se trochu setmí,
tak z lístků čajových
pokusím se přítomnost si číst
a v jejich vůni budu
já, ty a on
horkej vosk
leješ mu do dlaní
a čekáš, co vznikne za patvar
slon, měsíc nebo snad eiffelovka.
monolog starého pána
Něco říkaj…
snadno slyšitelný slova
splývaj spárou vypuštěnou
zúst modrýho plameňáka.
Láskyplný podzim
podzimní listí
spoutává lidi v dokonalý
šílenství.
probouzí vlkodlaky,
Slova
jsou opadlý listí
z podzimního stromu
jsou propásnutá příležitost
jsou hoká krev, co tiše
občas vnímat... lidi, sebe
přišla sem tam
co sem viděla.
to si budu pamatovat.
bylo to velmi naučné.
jenom pro nic za nic
krájím den.
netvař se tak,
jsem tady teď.
tak proč čekat na potom.
já a dva a půl muže
já a dva a půl muže,
stojíme.
uprostřed kruhu prázdných slov,
každý sám za sebe,
Batikovanej pes
žádnej strach z toho,
že mě někdo uvidí,
jsem sama,
jen načerno nabatikovanej