Písmák Takto
Žijeme v troskách světa
sípáme na rozvalinách bytí
noříme své nohy do spár
mezi kameny
Také nějaký konec
Vzdálen na planině za chladné noci
na obálku knihy napsal: Zbytečná duše
a pak odkráčel na nejbližší
železniční stanici
Možnost...
Možnost začít jakoby od začátku, což je očividný nesmysl snad ještě před vyslovením. Kdyby to předešlé alespoň nebylo vidět.
Neustále škrtáme a přepisujeme, trpíme zdáním přibližování a pak předpokladem pádu.
Jediná možnost, jak se vymanit zjazyka, je zůstat zticha.
Chápu
Chápu znění už všech opouštění,
ale KAM se opouští.
Pátral jsem po všech zbylých lesích,
než jsem zabloudil. Pršelo a já jsem
Áfár, chóšech, adámáh
Zmateně bloudí loukou a když si
promne oči konstatuje pláň
Ticho za nějž se strachujeme uložit
tvář do dlaní zima je bez spánku
Jakési vzpomínání
Pohádka bylo, když jsem onen sešit znovu otevřel. Mohl bych říci: otevřel po letech, ovšem nerad bych, aby to vyznělo nesprávným způsobem a směrem. Proto lze chápat už jako zpověď, veškeré literatury či snovosti zbavenou: Jméno města jsem si našel na mapě i sjezerem. Ono dětství, bezpojemné.
Potřeba příběhu
Potřeba příběhu. Potřeba, touha, nutnost – – cosi velmi niterně prožívaného, pociťovaného. Potřeba příběhu, ani ne potřeba vyprávět příběh. Jen nějaký mít.
Haiku nehaiku, o něčem, o ničem
Oblačná duše
zlehka oči zavírá,
směřujíc k tichu.
Kousek nekonečna
Osm lidí zabloudilo v lese
a zapomněli na to lidstvu
splynuli hned s mlhou pod vrcholky hor
sami sobě se pak stali stíny
Bez odpovědi?
Lze přiznat jako další kolosální lidskou chybu
že slunce vlastně vůbec není na nebi.
A dále že hledáme-li kde je duše
obzvláště ta nemocná či porouchaná
Ale že...
Ale že klesáme dál – hlouběji a
hlouběji, až staneme se peklem.
Není to konec, jen konečná stanice.
INCIPIT [Že zlo je sice...]
Že zlo je sice směšné, ale že nám
to nijak nebrání ve chvíli, kdy
chystají se nás rozšlápnout,
ještě pomyslit a ne již pochopit.
Konkrétní...
Jako při první obrazné návštěvě
vnemocnici, během rána hubnoucího
vcelém prostoru – –
„Není to nic vážného, ale zemřít
Haiku o nejobecnější věci
Ten nejtišší děj
za nezraněné noci
a v hluchém domě
INCIPIT [I pod tou nejskromnější...]
I pod tou nejskromnější hladinou
vždy najdeš aspoň jednu
duši dobrovolně utopenou
pravil Starý Podzim
INCIPIT [Ale oni půjdou...]
Ale oni půjdou dál,
i když dávno není kam a nebylo nikdy.
A ssebou vezmou žal
a ssebou vezmou křivdy,