Uspávanka s kostlivci a jeřábem
Za temných za nocí, když všechno tiše spí
Kostlivci pokradmu opouští šatníky
Slyšíš jak u dveří tichounce zaúpí
A rukou kostlivou šmátrají na kliky
Uspávanka s osamělým hradem
Na vršku hory stojí hrad
Prázdnými okny do dálky hledí
Temná noc vůkol, zima, chlad
Po hradbách plují duchové bledí
Potopa
pod ocelovou oblohou
beton chodníků
asfalt cest
cement města
skleněná
Čelem proti oknu
Pohledem k úběžníku
Hory přenášíš
A zmlžné říše tvého dechu
Šelma
Polární záře – tyrkysové plameny balonových hořáků, hliníková fólie vlající ve větru a rána, palčivě bílá odrazy slunce na ledové krustě. Krajina pod sněhem – ladné křivky šelmy – přivírá oči a slastně přede. Svůdná, pod přikrývkou nachu. Tam, kde zní moře strhne šaty, bělá se stěnami útesů.
Provinilá
Výpary vyčpělého výčepu
Stoupají chřípím
Prosakují nervovými spoji
A zlomyslně přehazují
Kotlíkový guláš
Světla koktavého Babylonu stařecky mžourají do tmy. Pod oknem čpí zvratky. Zřejmě kotlíkový guláš. Teď už jasně vidím kostičky dušených kolejnic a toulavejch bot, plus najemno nakrájené popruhy zusáren.
Na rozloučenou
stojím v zákrutě
nepříliš pohodlně
nebe je ocelové, zvrací nýty
a vaše hřejivé úsměvy pomalu
Odysea
Oči mám zalepené voskem, vidím jen zbytnělé šedočerné prázdno. Uši mám zalepené voskem, slyším jen neslyšné hlasy sirén. Ústa mám zalepené voskem, křičím ticho, až do ochraptění. Every day is exactly the same, zpívají Nine Inch Nails – stělesnými otvory zalitými voskem si to těžko ověřím.
myšlenky
Myšlenky
Jsou jako plaší sloni. Když přiložíš tužku kpapíru, rozprchnou se stichým šramotem kamsi do mlází. Jsi chvíli zticha, váhavě se vracejí a upírají na tebe své hluboké oči. Škvírami vlistoví probleskují jejich šedá těla.
Pan Sova
Pan Sova chodívá včerném plyšovém sáčku, lesklých botkách a tričku Sisters of Mercy. Má hodné oči a kulatý obličej, zněhož zhruba uprostřed trčí krátký zahnutý nos, trochu jako soví zobec. Nad ním se zbůjně klene výrazně soví obočí. Na hlavě má pan Sova gargantuovskou houšť černých krucánků a kudrdlin, ve které chová malé sovičky, puštíky.
Kterak s dámou svého srdce čas jednoho slunce oběhu prožíti
Kterak s dámou svého srdce čas jednoho slunce oběhu prožíti Pravdivé vyprávění ctihodného pána Theodora Tamrad Teshima Swobodníka, tak jak jej věrně zaznamenal De La Mancha, rytíř smutné postavy v kruhu svých oddaných přátel. Nechť mne bůh ztrestá, nevylíčím-li vyprávění páně Theodorovo pravdivě a tak jak se vskutku událo. Jednoho pošmourného večera, za doprovodu kvílející meluzíny a vydatného bubnování náporů deště, seděli ctihodný pan Theodor, jakož i pan De La Mancha pohodlně rozprostraněni v kruhu svých dobrých přátel, obrnivše se proti vnější nepohodě družným hovorem i korbílkem dobrého piva. Hovor zprvu vážný, pozvolna ubíral se spíše kratochvilnými cestami, až v značně již povznesené náladě, počala se řeč stáčeti k půvabům dam, jejihž znak měl ten který rytíř v zástavě.
Potkali se u Kolína
Potkali se u Kolína Potkali se tenkrát myslím někde u Kolína. Stáli u prorezlého přístřešku nějaké autobusové zastávky a povídali si. Dírami ve vlnitém plechu byla vidět obloha. Na krajnici se slunil rozjetý ježek a všecko, všecičko kvetlo.
Posmrtná
Posmrtná
Obloha je zatažená. Barokně masivními oblaky prosvítají šedorůžové pásky smrákání. Je po dešti. Vzduchem s elektrizujícím praskotem prolétají poslední kapky vody, sjíždějí po břiších okapů a sklouzávají z hran listoví.
továrna na vítr
Kartónové tubusy zkrouceného prostoru se vinou nocí Po stranách cesty vyřazené divadelní kulisyS poněkud lacinou zimní scenériíDo oken nápory papírových vločekPostarší inspicient se hrbí nad klikou plechového bubnuVyrábí vítr Poryvy vánice škvírami mezi prsty Špalíry císařských sklesle salutují Pod bílými kabátci zčernalou krev Mozolnatá ruka sklouzne z dřevěné rukojeti, tělo bubnu se setrvačností ještě několikrát otočí. Postarší inspicient krájí chléb, rezavým bajonetem. Pak plátky okoralého sýra. V nastálém tichu pomalu žvýká.
Hospodská
Hospodská
Zlatavým závojem ambrosie
Ve vlasech stužky dýmu
Laskavý spánek krutě skryje
----=============<:>-
Kamenný had se zvolna proplétá hustým odpoledním světlem. Štíhlé tělo místy mizí mezi bujnými chomáči fialového vřesu. Kráčíme po páteři toho hada. Pod nohami praská napůl vysvlečená kůže a rachotí kamenné obratle.
železniční epos
sněhový poprašek
na umrzlých hroudách
spletité ornamenty ledu
průzorem oken
Kniha druhá, kapitola pátá, verš třetí
Kniha druhá, kapitola pátá, verš třetí
Otočil klíčem. Ostré cvaknutí zámku ukončilo jeho pobyt vzádveří. Pomalu obrátil tvář ktušenému cíli a vykročil. Do zad se mu nejistě opíralo ranní slunce.
Soudobá
Strom na planině opustilo listí. Politické mapy podzimních parků laskavě přijaly chodidlo kartografa. Lačné chřípí vtahuje vůni země. Pod škraboškou smrti se to bíle hemží životem a od úst buštěhradská pára.
Nedělní oběd
Nedělní oběd
Dnes jsem neobědval krůtu.
Byla vskutku znamenitá. Nenajedl jsem se jí tak dobře, že snad ještě příští týden nebudu muset nic jíst.
Ale
Ale
M:(vyčítavě) Ale Oldřichu, to mi přeci nemůžeš udělati.
O:(konejšivě) Ale Maminko, vždyť víš, že nemohu jednati jinak, navíc
zdá se, že jest to jen pro tvé dobro.
Deštivý den
Deštivý den
Včera jsem se probudil spocitem, že prší a jelikož mne nic nenutilo zjistit, zdali tomu tak opravdu je, čelil jsem tomu deštivému dni u roztopených kamen, pohodlně zabořen vušáku spolu se svou oblíbenou knihou.
Večer, když jsem uléhal, zastavili se u plynové lampy pod mým oknem dva muži, chvíli hovořili o práci, fotbale a o tom jak se vydařilo počasí (čímž mne ujistili, že jsem svůj deštivý den strávil neoprávněně) a pak odkráčeli, každý svým směrem, do šera za svítilnou.
Spocitem určitého dluhu vůči svým bližním, společnosti a matce přírodě jsem dnešní opravdu deštivý den strávil plaváním a sluněním, což, když nad tím teď zpětně uvažuji, nebylo příliš moudré, jelikož se zápalem plic si poležím nejméně měsíc.
Pozdně odpolední kuřák dýmky
Pozdně odpolední kuřák dýmky
Sedím na dřevěných schodech před domem a vypouštím do vzduchu malé kroužky dýmu.
Stoupají vzhůru, a když se skrze ně podíváš, spatříš modrou oblohu a slunce, které, uprostřed prstence kouřové šedi, zdá se být ještě zářivějším. Spárami vkamenné dlažbě dvorku prorůstá tráva. V rohu mechem obrostlá studna, kterou bys jistě mohl padat celý život, ba i několik životů a přece bys nedopadl na dno.
Podzimní ejakulace
Podzimní ejakulace
Otevřenými okny zvolna proplouvají oblaka. Šlépěje víří spadané listí. S hlavou skloněnou, kráčím proti větru. Cesta se tiše a pomalu proplétá podzimním dnem.
V Dalekých krajích
Vdalekých krajích
Drahý Milivoji, dnes bylo větrno. Prádlo, které se sušilo na dvoře, rozvěšeno po četných šňůrách, létá teď kdesi voblacích. Připomíná hejno všelijak pruhovaných, kostkovaných, puntíkovaných a podivně zbarvených ptáků. Včele toho hejna letí mé hnědé sváteční sako a vtěsném závěsu za ním bratrovy červené trenýrky.
O uspořádání světů
O Uspořádání světů
Stál uprostřed města. Jeho nekonečné ulice se odtud rozbíhaly do všech směrů. Dlouhé pásy žulové dlažby vedoucí až kměstským branám, teď již neprodyšně uzavřeným. Zvečera, pod rudošedou oblohou, ze středu kobvodu, kráčel po šedivém chodníku, kličkoval mezi psími hovny a obcházel zaschlé plivance římských legionářů.
Svět Tonoucí v sentimentu
Svět tonoucí v sentimentu
Dnes odpoledne pršelo aniž padal déšť, což vté chvíli nebylo ani zdaleka tak překvapivé, jak by se mohlo zdát.
Na střeše protějšího domu stál člověk sčerným cylindrem na hlavě. Náhle přistoupil kokraji, roztáhl deštník, který dosud třímal vruce, protože pršelo aniž padal déšť, a skočil dolů. Bylo vidět jak se černá látka deštníku odděluje od kostry.