Třepotání okamžiků kratších než krátkých chvil

V sedě, ve stoje, v leže, v sedě, ve stoje i v leže.

Má noha

a noha -

jsou dvě věže.

Mé nohy.

Nech je běžet.

Má ruka

a druhá

ruka

chce hladit.

Jde to ztuha.

To mi vadí.

Jsem tvá stuha.

(vyznamenání).

Jsem,

teď otvorem

prázdna.

A

přímkou tvých žil.

Jsem,

teď část slepého

blázna

a

rétorem (vysvětlení)

toho, proč ses zpil

plachou a zdánlivou

průbojností

společně drobného žití.

(snad ještě někdy do nití nás chytí).

A ať už brzy, nebo potom, a ať už hned nebo za dlouho,

nechám se pohltit svou jedinou touhou po tichu

....potichu a klidně.....

ztratím se uprostřed mávajících dlaní,

znenadání...protože šel...za ní...

Každá minuta na tomhle světě

je nářkem duší

tam nahoře volajících,

hledajících,

kde je nebe

a co je to splynutí se životem.

Někteří kolem nás už to poznali

(zavři. Oči. Třeba neskropím tě slzami)

a každá myšlenka na spravedlnost

v zárodku umírá

v tomhle občasně zahnilém

světě mnoha mrtvých...

Můžu přemýšlet hodiny, mlžit v sobě zplodiny z nejrůznějších odpadků mé mysli, vědomě si ubírat kyslík, umírat.

Raději popíšu celé svě studem svlečené tělo těmi nejdrobnějšími písmenky, aby velikost řečeného na první pohled převažovala nad formou.

A zabalím se do obálky, zalepím, nechám se nadepsat, komu že to vlastně patřím, okolkovat, potvrdit a namačkat se do schránky.

Spolu s mnoha ostatními, schoulenými Popsanými.

A pak

můžu čekat. Ve své vytvořené poštovní ulitě. Čekat. Jestli do kroužku mě podle svých tvarových pravidel stočí.

Můžu čekat a toužit. Až mě rozevřou , rozlepí, vytáhnou................

Můžu chtít řvát, své tělo na kousky rvát.

Chtít tryskat, chtít být fontánou...

Ale písmo by se rozteklo,

tak zůstanu (fyzicky zůstanu)

vyprahlými

papírovými

dunami.

A ten, kdo pozvolna proteče, budu já sama uvnitř sebe - jako řeka na svém počátku budu hledat, kde pramením (zatím jen zuby drhnou o kameny a suchý písek se v ústech divně drolí).

A taky

můžu vzplanout. Samovolně. Znenadání. Vzplanout.

Zdaleka ne bezdůvodně, mé rty přeci už dávno hoří.

A v očích se "zatím" jen blýská (kdybys aspoň tušil, jak moc je ve tmě i jiskra světlem).

Můžu hořet kůží, rameny, šíjí, reliéfem hrudníku, v nížinách a výš, v podlesí, v kolenou, šlachou od Achilla i na konečcích prstů u nohou........................můžu.

Hořet a přesto slzy (ty malé kapky potu na náhrobku života)

stírat medem (dřív než změnily by se na sůl).

Po jejich kapkách pak životem jedem, klouzáme po sladkých závějích.

já...budu plápolat dál

(teď už ale raději s odstupem v dáli,

než přímo v krajní blízkosti).

A až vyhasnu, zdoutnám, až zbudou mi rány,

co bolí v slzách ohně, tak i tak přežiju tady. Poprvé, podruhé, potřetí...

(pro duši ale i "jedenkrát" znamená hodně).

A nebo

můžu chtít být. Třeba jen tak a nebo něčím určitým.

Jako když blednu závistí, že kopretinám svítí oči.

Když natáčím se ke slunci a na strany a jejich pyl mám v podobočí.

Když na rtech líbám rosu rána, co nocí byla milována.

A po ňadrech

stéká mi

jedna

kapka

mlhavá

mezi barvami.

Mám chtít medem noc pokapat a citronem zalít,

náručí obejmout a polibkem na spánky

nemoci se zbavit? Ano.

A být. Třeba jen tak, nebo něčím určitým.

Být moc malý, malinký proutek z rozkvetlých lip.

Srdcových. Pikových. Kárových. Křížových...křížových...

A vždycky

můžu milovat. Můžu se milovat. V myšlenkách. Můžu pojit dopisy, obálky, těla...

nechávat těla propletená.

Můžu je sníst (obě)

až budeš má intimní písmenka číst.

Ve spojitostech mimoslovních splyneme

v jedinou duši okřidlenou, co bytostí nelidskou se stává.

Tak moc bolí hlava, když těla naše s andělem se spojí.

Až Ten nám dá procitnout a plné uvědomění objetí tvého,

vznáší mě k nebi do náruče jeho.

Andělské políbení k časnému ránu,

pak jen dlaň tvá na mé je a na těle...dech milování.

                                                (...před pomačkáním jedné malé Popsané)

Tak tedy píšeš,

že můžu, co chci?

Jsi mým inkoustem za tmy,

jsi mi

bílými tečkami

zimy.

Tužkou na kontrasty.

Tak piš, piš, nechám tě se mnou o samotě.

Pak zrcadlem převráceným přečtu si, že

sama můžu

všechno,

ale musím

věřit a snít.

O tom,

že i přes tendenční indispozice papíru

prším.

Někde mezi mnou a deštěm.

                                                                                                (...koš...)

...(naděje)...