Noční zlo

„Za hoďku tu bude zavíračka, tak se sejdeme před vchodem, snad všichni…“ přitočil se ke mně Štěpán a šel rozdávat tuhle informaci dál, lidičkám od nás z party.

Já se jen odlepila od dnešního objeva, s kterým jsem právě cvičila zlatý a pořád stejně vzrušující francouzský jazyk. Tenhle týpek ovládal toto umění celkem dobře. Kývla jsem Štěpánovi, jako že ho vnímám a znovu se věnovala tomu přede mnou.

Byla jsem celkem normální holka, která nikdy nezůstala u jednoho. Od všeho jsem odbíhala, nevydržela sedět a každodenní sobotní střídání kluků na diskotéce pro mě bylo samozřejmostí. Proč ne? Užívala jsem si, dokud jsem byla mladá…

Hodila jsem do sebe další skleničku broskvičky a malátným krokem jsem se vydala na nedaleké toalety. Dneska jsem přebrala a moc dobře jsem to věděla. Postavila jsem se k jednomu ze zrcadel a dlouze se na sebe zadívala. Mrkla na mě z odrazu celkem pěkná tvářička s trošku načervenalými tvářemi a kalným skleněným pohledem. Kuk na mě…

Opláchnu si ruce a poté, co zjistím, že si je jako vždycky budu muset utřít tak akorát do mé džínové minisukně, která končí těsně pod vypracovaným zadečkem, se vydám zpátky k mému dnešnímu společníkovi.

Lukáš, jak se mi tenhle hošan představil, seděl pořád na stejném místě. Dneska jsem měla dobrý výběr… zhodnotím v duchu kluka v bílém tričku. Pod ním mu krásně vystupují vypracované svaly, celý je do hněda opálený. Vypadá jak Ital, vzpomenu si, že mi to připomínají čokoládově hnědé oči, kterými se do mě stále nekonečně vpíjí.

„Lukášku, už jsem tady…“ zabroukám zvonivým hláskem vedle něj a už si mu sedám na klín.

„No tak to musíme oslavit!“ řekne a už si ťukáme snad už po dvacáté další broskvičkou. Tímhle tempem ji už samou nechutí nebudu chtít už nikdy vidět, pomyslím si a už to do sebe klopím.

„Kurva, vypadá to, že mi zdrhli!“ řeknu vztekle a opřu se o zeď, protože se mi najednou zatočí hlava. Co teď? Domů se sama bojím. Mám to přes park a hnusnýma uličkami, kde jsou fakt hnusný a zlý lidi. O to nestojim, domů už bych nemusela dojít.

Chvíli tam tak stojim, když mě vezme na vědomí Lukáš, který před chvílí vyhodil svůj obsah žaludku za nedaleký strom. Jakoby se mu vrátila nálada. Je veselý a vůbec ne tak zelený, jak já.

„Ty naděláš, tě doprovodím, ne? Čas mám, doma mě nečekaji. Tak kudy?“ zeptá se, chytí mě za ruku a už si to rázujeme parkem. Stejně se nějak nemůžu zbavit tíživého pocitu. Nevím, dřív jsem se nějak nebála.

Korunami větví, teď na podzim úplně opadaných a holých prosvítá dnes jasný měsíc. Je v úplňku, sem tam přikrytý černým mlhavým mrakem. Je celkem zima, ale kvůli alkoholu mě to netrápí. Jsem teď rozehřátá a soudím, že menší chlad mi neuškodí.

„Chvátáme?“ zeptá se mě Lukáš a aniž by čekal na odpověď, sedá si na blízkou lavičku. Nezbývá mi nic jiného, jestli chci nějak dojít domů…

Ze zadní kapsy kalhot vyndá malou krabičku a začne si balit brčko. Je znát, že to nedělá poprvé, prsty běhají zcela automaticky.

„Dáš si se mnou?“ mrkne na mě a dodělává svojí práci.

„No… jasně, proč ne?“ mrknu na něj pro změnu já a sleduji, jak ze zápalky vyšlehl plamen.

Podal mi to a já vdechla. Slyšela jsem, že je dobrý, když to člověk v sobě podusí trošku dýl a tak jsem to udělala. Po chvíli super pocit. Jak jinak, teď jsem byla celkem happy.

Po chvíli už se do mě ta zima fakt dala.

„Hele, půjdem, ne? Celkem už je tady nuda, nezdá se ti?“

Nečekala jsem, co mi na to řekne a už se zvedala.

„Ale počkej koťátko. Teď večer nekončí, spíš začíná…“ šeptnul a stáhl mě zpátky na lavičku.

„Přece mi teď neutečeš!“

Cítila jsem, jak mi rozepíná bundu a jeho ruka se loudí pod těsné triko.

„Tak s tim nepočítej.“ řekla jsem a prudce ho odstrčila.

Zbytečně. Chytil mě, teď ještě pevněji a povalil mě na vlhkou a studenou lavičku.

„Právě, že já s tim počítám!“

Prudce mi vyhrnul sukni a serval ze mě triko. Na těle mi naskočila husí kůže. Bránit jsem se nemohla, jednou rukou mě celou držel, druhá spokojeně vykovávala svou práci. Věděla jsem, že nemám šanci, proti mně byl moc silný a alkoholem a trávou snad posilněný víc než kdy jindy. Pevně jsem stiskla víčka k sobě a čekala, až dokončí svojí práci. Nejdřív jsem zkoušela volat o pomoc, ale to bylo horší. Dal mi facku a já cítila, jak mi začíná nabíhat boule pod okem. Bolelo to a pálilo.

Konečně se s funěním odkulil vedle na lavičku. Teď byl spokojený.

„Ty hajzle!“ sykla jsem. Z očí se valily slzy ponížení, strachu a beznaděje. Jak jen mohl?

„Stejně tě udám za znásilnění! Z těhle sraček se už nevyhrabeš!“ namáhavě jsem si stoupla a snažila si alespoň zapnout bundu.

„Tak hele pusinko, teď mě pěkně poslouchej!“ přiskočil a přitáhl si mě za límec. „Kecneš něco a chcípneš! Nemysli si, že to neudělám, najdu si tě úplně s přehledem, neměj strach. Teď jdi domu a zapomeň na to, je to jasný?“

Pomalu jsem se odšourávala po cestičce a přidržovala se okolních stromů. Bylo mi zle a točila se mi hlava.

Najednou jsem ho zase ucítila za sebou. To mu to nestačilo?

„A kdyby tě náhodou napadlo něco přece jen vyzvonit, přemejšlej nejdřív! To si myslíš, že ti někdo uvěří? Dneska? Víš jakou budeš mít ostudu? Radši zapomeň, jinak je tvoje budoucnost v prdeli. A že sis na ní zakládala, viď?

Dál už jsem ho neposlouchala. Udělalo se mi zle a já musela zvracet. Začala jsem chápat, že má pravdu…

O tři měsíce později

Přijdu domů, zuju boty a odkopnu je na stranu. Bosýma nohama přeběhnu po studených dlaždičkách a přesunu se k baru. Lahvinky všech chutí. Bylo mi jedno, po které čapnu. S lahví a celou lékárničku, kterou vytáhnu v koupelně, se vydám do pokoje. Na cestu si mocně připíjím. Za chvilku byla půlka pryč, ani jsem nepostřehla, že bych pila tak  rychle…

Sednu si na postel a vyberu pár krabiček s prášky. Na nervičky, na hlavu, pár jich je i na spaní. Proč ne?

Rozdrtím to velké množství na prášek a zamíchám do lahve s pitím.

„Tak nazdar osude!“ usměji se kysele a klopím do sebe tekutinu v lahvi.

Přemýšlím… za ty tři měsíce jsem se hodně změnila. Tichá myška, která se s nikým nebaví, o nic se nezajímá, do sebe uzavřená. Žádné pařbičky s přáteli, jen cesta domů a tam až do rána sedět a koukat do zdi. Spát jsem nemohla. Noční můry mě pronásledovaly na každém kroku.

Dneska jsem šla k doktorovi, nedalo mi to a měla jsem tušení.

Když alkohol s prášky začal působit a já upadala do říše snů, tekly mi po tvářích slzy. Stýskat se mi nebude, svět mě zklamal…

Když si mě brala do svého náručí matička smrt a já odcházela z tohohle světa, opakovala jsem si větu, která dnes změnila celý můj život…

„Maminko, jste těhotná… už tři měsíce, máte radost?“