Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJízda spanilých
Autor
MeTB
„Šli jsme ruku v ruce oba zachránění
Šli jsme ruku v ruce v otevřeném snění...“
Vítězslav Nezval
Jmenoval se Sebastián.
To jméno bylo plodem snahy jeho rodičů vymanit jej z pout po meči i po přeslici zděděné anonymity, neboť ona se před uzavřením sňatku jmenovala Dvořáková, on Novák. Stejně jako u mnoha jiných geniálních či naopak velice hloupých myšlenek stála na počátku jednoduchá úvaha – obyčejné příjmení vyváží neobyčejné křestní jméno. Povedlo se; a Sebastián Novák trpěl obojím.
Když mu bylo dvanáct let, dostal od kohosi přezdívku anonymní bestie. Ujala se - snad proto, že tehdejší dvanáctileté děti neměly příliš rozumu ohledně smyslu slova anonymní. A přestože by mnoho jiných kluků dalo za podobnou přezdívku levou ruku a polovinu všech svých nasbíraných céček, Sebastiánovi neuvěřitelně vadila.
Teď stál nad postýlkou své tříleté dcery a přízrak anonymní bestie se k němu po letech znovu vracel. „Ale holčičko, já přece nejsem strašidlo…,“ vysvětloval trpělivě a začínal si pomalu zoufat. Už tomu byl týden, co si malá Lenička usmyslela, že její otec je strašidlem a s tvrdohlavostí vlastní všem tříletým odmítala ze svého názoru byť jen o píď ustoupit.
„Já už vážně nevím, co mám dělat,“ svěřil se manželce, když se unaveně sesul do židle v kuchyni. „Copak já jsem strašidlo? Podle mě je to případ pro psychologa…. Nebo psychiatra.“
Vyčerpaně si promnul čelo. „Psychologa pro mě a psychiatra pro dítě.“
Lenička – manželka se usmála. „Neboj, však ono ji to přejde,“ řekla s moudrostí matky jediné dcery a dala nešťastné bestii, kterou pojala už před třemi lety za manžela, pusu na tvář.
„A teď už běž, ať Honza nečeká,“ dodala.
Jmenoval se Jan Mrkvička.
Jeho jméno nebylo výsledkem žádné cílené snahy; snad jen některý z jeho předků proslul pěstováním zeleniny, nebo jako zelenina vypadal. Jan nikdy neměl pořádnou přezdívku, říkali mu Mrkev; bral to s humorem. Sebastiána znal už patnáct let a vzájemně se považovali za nejlepší přátele; teď seděl nad sklenicí piva u stolku v hospodě a zadumaně čekal.
Orosená sklenice přistála na stole, byla pozvednuta do výše a oba muži se zhluboka napili. Místností se rozlehlo tiché a dvojhlasné „aach“, následované jemným tlumeným bouchnutím skla o karton. Sebastián se z krajiny ledových osvěžení vrátil o chloupek dříve.
„Tak jak se pořád máš, Honzo?“
Honza pokrčil rameny. „Ale to víš. Nestěžuju si.“
„A doma dobrý?“
„Ale to víš, no.“ Sebastián souhlasně přikývl a zhluboka se napil.
„Co ty?“ chopil se iniciativy Mrkvička.
„Ale to víš…,“ začal Novák, ale zarazil se: „Vlastně - s malou jsou nějaké problémy.“
„O co jde?“ zeptal se Mrkvička. „Nic vážného, doufám.“
Sebastián zavrtěl sklíčeně hlavou: „Myslí si, že jsem strašidlo či co.“ Povzdechl si. „Tříleté děcko a nemluví se svým tátou, protože ho má za strašidlo… Věřil bys tomu?“
Jan se usmál, a přestože by věřil, zalhal: „Ne.“
„A je to tak. Nechce se toho pustit.“ Protřel si unavené oči. „Je to děsný, vůbec se mnou nemluví.“
„To ji přejde.“
„Jo, asi jo. I Lenka to tvrdí. Jenom snad ať je to brzy… Nebo mi z toho přeskočí.“ Pokrčil rameny. „Jinak všechno při starém…“
Až když dopili třetí pivo, Jan se rozpovídal. „Víš, vlastně to u mě doma moc dobrý není,“ svěřil se.
„Jak to?“ podivil se Sebastián.
„To se dá těžko vysvětlit…“
„Zkus to.“
Mrkvička dloubl palcem do desky stolu. „Já nevím…“ Chvíli přemýšlel. „Podívej,“ nadechl se, ale vydechl a spolkl nevyslovenou větu. Zamračil se, nemohl přijít na správná slova. „Asi tak před týdnem jsem jel autobusem do práce“ začal, „a koupil jsem si před tím k jídlu takový ten jahodový nápoj v kelímku, víš, co myslím.“ Sebastián přikývl. „A v tom autobuse jsem si chtěl z aktovky vytáhnout jedno lejstro a nemohl jsem se zároveň držet a mít v jedné ruce jogurt a v druhé to lejstro, to je jasné. Tak jsem řekl nějaké - mimochodem moc pěkné - mladé slečně, která seděla na sedačce přímo přede mnou: „Slečno, podržela byste mi, prosím, můj jogurt?“
Sebastián se zasmál. „Jogurt, prý!“ Zašklebil se. „Takže je mi to jasný. Zálet. Ty kanče!“ pochválil kamaráda instinktivně, ovšem hned si vzpomněl na Honzovu manželku. „Ty vole,“ opravil se.
Jenže Mrkev zavrtěl hlavou. „Kdyby zálet,“ řekl, „tohle bylo mnohem horší. Tu ženskou jsem viděl poprvé a naposledy v tom autobuse“
„Tak teď ti tak úplně nerozumím.“
„Víš, mně ti ta věta slečno, podržela byste mi, prosím, můj jogurt přišla kdovíproč neuvěřitelně vtipná. Hrozně jsem se tomu pak smál.“
„No, ale proč máš kvůli tomu problémy doma?“
Dloubání do stolu zesílilo. „To je blbý takhle to říct…“
„A co?“
„Já totiž… Jak jsem se tak smál… Ale nic, je to blbost.“
Bestie se mu podívala do očí. „Povídej.“
Jan se zatvářil téměř stydlivě. „Prostě - já si uvědomil, že to bylo poprvé po strašně dlouhé době, kdy jsem se smál.“
Bestie se zatvářila nechápavě. „To se jako jindy nesměješ či co?“
Tříska ze stolu zajela Mrkvičkovi pod nehet až sykl bolestí. Podíval se zlostně na kapičku krve, která se na okraji nehtu vyvalila. „Já ti v poslední době nějak nemám čemu,“ řekl.