Deflorace

Ten kamrlík byl příšerný. Voprýskaný zdi polepený nahotinkama, starej rozvrzanej gauč, jedna židle, starej černobílej televizor a vobrovský starý gramorádio. Ten můj klučina se vytasil s flaškou jabčáku (na lepší se nejspíš nezmoh) a na gramec hodil praskající desku příšerných východoněmeckých slaďáků. Najednou jsem si připadala neuvěřitelně nepatřičně. Cože? Tázala jsem se sama sebe. Opravdu jsem vážila cestu do tohodle kutlochu jenom proto, abych si nechala do těla zasunout nějakých patnáct nebo kolik centimetrů dočasně ztuhlého masa? Proč vlastně? Nebylo by lepší se na to vykašlat a vrátit se domů k mamince? Dyk co, možná bych bez toho mohla nakrásně vydržet třeba celý život. Proč se do toho tak ženu? Co můj sen o princi? Co když mi to tenhle mamták nadobro znechutí? Vážně stačilo málo a já se sebrala a mazala domů. Jenomže v tu chvíli se do toho vložila ta otrlejší a také zvědavější část mého já. Pravila: Beáto, když už si došla až sem, tak to přece na poslední chvíli nevzdáš. Vždyť vlastně o nic nejde – lehneš si na záda, roztáhneš hezky nožičky a počkáš, až ti ho tam zavrtá. Bude to jen chvilka, a ty budeš o zkušenost bohatší. Budeš ženou!

Tak jo. Ať se to tedy stane. Ale bez zbytečných průtahů. Lehla jsem si na záda a sama jsem si stáhla kalhoty i kalhotky. Ten můj deflorant na to čuměl jak vyoraná myš. Roztáhla jsem nohy. Div to sním neseklo. Civěl na ni, jako by spatřil sedmý div světa. A dyk vlastně taky jo! Rychle si začal rozepínat kalhoty, jako by měl strach, že něco zmešká. Zalovil v trenkách a vytáh ho na světlo boží. Pane jo! Tak tohle je vono? Fíha! Tyčilo se to proti mně jako nějaká prehistorická nestvůra. Znova se mě zmocnila panika. Tohle že má do mě vniknout? Ani za nic! Jak jsem mohla být tak blbá! Ale co teď? Připadala jsem si bezbranná a bezmocná. Blížilo se to ke mně, já na to zírala jak zhypnotizovaná, potom bác – a bylo to pryč. Jakési cizí, kostnaté a chladné tělo se svíjelo na mém. Cítila jsem, jak mi cosi šátrá v rozkroku. Jeho ruka! Jak ňáký pavouk nebo krab. Lozila sem a tam a hledala a pátrala. Obličej, krk a ňadra jsem měla zmáčená od cizích slin. Jakýsi slimák – jeho jazyk – se mi tlačil mezi zuby. Jeho pavoučí ruka pořád v mém klíně. Bylo mi úzko a nevolno. Cítila jsem se jako v pasti. Musela jsem v sobě potlačit naléhavé nutkáni zavolat na pomoc svoji maminku. Jenomže – kde byla tou dobou moje maminka? Kdyby chudák tušila, jaké to báječné kratochvíli se právě oddává její dcera! Pak jeden z jeho prstů konečně nahmátnul to, co hledal. Ten jediný dotek, přes všechnu tu hrůzu kolem, ve mě cosi zapnul. Zakroužila jsem pánví a z úst se mi proti mé vůli vydral hlasitý sten. Mého hřebečka to povzbudilo. Nalezené místečko si hezky ohmatal a pak štěrbinu hezky dvěma prsty rozevřel asi tak, jako si hráč kulečníku chystá oporu pro tágo. A taky že si tam to „tágo“ pěkně opřel, párkrát zkusmo „zatempoval“ a nakonec provedl rázný šťouch. Jako by mě v tom okamžiku někdo nařízl ostrým nožem. Bylo to však tak rychlé, že jsem ani nestačila bolestí vyjeknout. Bolelo to dál, ale jenom asi jako tejden stará oděrka. A hošík se dal čile do díla. Panebože, jak ten tím zadkem mydlil! „Počkej, vole, trošku něhy - vždyť právě pozbývám panenství!“ chtěla jsem ho napomenout. Než jsem se však stačila nadechnout, mládenec zachrochtal, chvatně sebou mrsknul a pocákal mi břicho bělavou kaší. Docela příjemně to vonělo. On se na mě zhroutil a cosi mi blaženě mrmlal do ucha. Nerozuměla jsem tomu a bylo mi to jedno. Měla jsem to za sebou. Chvíli jsem jenom tak strnule ležela a nebyla jsem schopna na nic myslet ani nic dělat. Mrmlání utichlo. Zašilhala jsem dolů – ten můj borec spal. Šťouchla jsem do něj. Svalil se ze mě a spal vesele dál. „Tak to bychom měli,“ pokrčila jsem v duchu rameny a šla se osprchovat. Po očistě jsem  se oblékla a potichoučku vyklouzla z cizího bytu.