Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seElfí královna
Autor
Playwithfire
-----prolog-----
.
Byla nádherná – jako každá elfka. Dlouhé vlasy krásně dokresovaly její jemný obličej a měla ten typ postavy, pro který se vedou dlouhé a krvavé války. Oči měla plné smutku a i její rty měly daleko k úsměvu. Stála hrdě a osaměle na nejvyšším kopci v okolí a nepřítomně hleděla kamsi do dálky.
„Mamííí, kdo je to?“ zatahal malý kluk za rukáv plátěné košile ženu, se kterou tu byl. Paní se podívala na umně vytesanou sochu a přečetla z podstavce: „Lyth – poslední královna elfů. Víc o ní nevím,“ omluvně se podívala po synkovi. „Hmmm... Mami a co je to elf? A proč má tak špičatý uši? A proč je tak vysoká?“ zasypal ji otázkami. Usmála se na něj, řekla mu ať se někdy zeptá babičky a na sochu úplně zapomněla.
.
„Lyth...“ zopakovala po něm babička. „Samozřejmě že vím kdo to byl! Ale je to dlouhý a moc smutný příběh, opravdu ho chceš slyšet?“ Hošík přikývl a stará dáma začala vyprávět skoro zapomenutý příběh...
.
-----1-----
.
Lyth se narodila a vyrostla ve velké rodině. Jako všichni elfové žili i její příbuzní pohromadě v lese a měli skoro všechny lidské vlastnosti – až na ty špatné. Elfové jako rasa nejsou závistiví ani mstiví a i díky tomu se dožívají pro lidi nepředstavitelně vysokého věku. A ani po tom neumírají, jen se promění v hromádku listí, kterou vítr rozfouká po lese, v kámen nebo v něco jiného, přírodního. Proto mají rádi přírodu a umí s ní mluvit – věří, že každá věc byla dříve elf.
I na elfku byla nadprůměrně pohledná a její úsměv rozzařoval široké okolí. Byla bezstarostná, veselá, šťastná a mladá celých 200 let. Pak potkala Tiaëla, zamilovali se do sebe a vzali se. Byla to láska jako z pohádky, čistá a upřímná. Vážili si jeden druhého víc než sebe. Byl to zkrátka nádherný pár a ostatní elfové jim to ze srdce přáli. A když po šestistech letech své vlády uvažoval král o svém odchodu, věděli všichni, že Tiaël bude jeho nástupce. S vládou neměl nikdy problémy, jeho Lid ho zbožňoval a on měl pochopení a byl shovívavý.
.
-----2-----
.
„Můj pane,“ sklonil hlavu na pozdrav zvěd a pokračoval: „Blíží se To. Zvířata se stahují z okrajových částí lesa blíž ke středu, asi To také cítí. Lid začíná být nervózní...“ „Vím, všiml jsem si toho,“ povzdychl si Tiaël.
„Vůbec nevím co mám dělat a můj Lid na mně spoléhá... A já? Já prostě NEVÍM. A to Zlo se kolem nás stahuje jako velká, tmená a lepkavá pavučina...“ pomyslel si zoufale.
.
„Dneska na ně už konečně zaútočíme, ať ani jeden z nich nepřežije! Pijte jejich krev, hodujte na jejich mase, jsou jen vaši – VYBIJTE JE!!!“ řval skřetí vůdce. Stál na skále a pod ním neklidně přešlapovali jeho poddaní. Elfí maso... Jedna z největších skřetích pochoutek. Zrakem přelétl řady svých bojovníků a v duchu se ušklíbl. Hordy svalů bez mozku. Ale poslouchali ho na slovo. „Osedlejte své draky, vemte do rukou zbraně a NA NĚ!!!“ zvolal a skřetí armáda se dala do pohybu. Kdo měl draka, vyšvihl se do sedla a všichni se rozběhli nebo rozletěli směrem k Elfímu lesu. Kam oko dohlédlo, všude skřeti a zem duněla otřesy jejich kroků. Jako jeden muž se vydali změnit dějiny a přepsat kroniky....
.
-----3-----
.
„Musíme jednat rychle! Ženy a děti schovejte do bezpečí Stromové pevnosti, stoupněte si na hradby a střílejte po nich,“ s těmi slovy vzal Tiaël svůj luk a jako první stál připraven na obranu. Podíval se do dálky a strnul – stovky, možná i tisíce skřetů se jako vlna valily do jejich lesa. Tisíce let žili v míru za teď... „Bude to těžké, ale určitě zvítězíme,“ řekl při loučení Lyth. „Jdu s vámi,“ řekla pevně a vzala si luk. Nesnažil se jí to rozmluvit – věděl, jak je tvrdohlavá. A tak, když vystřelily první šípy, stáli si bok po boku.
.
Boj byl dlouho nerozhodný. Elfové byli odhodlaní, čímž vyvážili skřetí početní převahu. Ale pak začaly skřetí řady pod smrští šípů řídnout. Elfům to dodalo odvahu a zasypávali je ještě víc. Najednou ale elfí řadu pročísl ohnivý jazyk...
.
„Mají draky! Rychle, schovejte se všichni!“ ale už bylo pozdě. Desítky hořících elfů ve smrtelné agónii a s křikem padaly dolů, kde je hned hladoví skřeti roztrhali na kusy a snědli. Proti útoku shora se nedokázali bránit. Za pár minut jich zbývalo jen pár a skřeti už sežehli i pevnost, kde se ukrývaly ženy s dětmi.
I nebe plakalo, večer se obloha na památku zemřelých zbarvila krvavě rudými červánky
.
Většina skřetů už odešla – nasytili se, taže už neměli důvod proč zůstávat. Jen pár posledních draků ještě kroužilo nad lesem a sežehávali elfy, kteří náhodou přežili...
.
-----4-----
.
Tiaël se probudil a skoro se nemohl hýbat. Byla už noc a on si jen matně vzpomínal, že spadl z hradeb. Lyth! To slovo mu projelo hlavou jako ostrý nůž. Kde jen může být? Něco mu říkalo, že stále ještě žije. Obcházel sežehlé zbytky svých snědených přátel a poprve v životě plakal. „Zklamal jsem je,“ myslel si. „Je to moje vina...“ Jediný důvod proč žít pro něj byla Lyth. MUSÍ jí najít a alespoň důstojně pohřbít! Byl si jistý, že by jí poznal, i kdyby z ní našel jen kosti, ale hledal marně. Strávil tím 2 dny a když za tu dobu nenašel nikoho živého, vydal se na cestu. Chodil stovky dní nazdařbůh po lese, ptal se stromů i vody v potoce – nikdo žádného elfa neviděl. Až vítr mu pošeptal, že jedna nádherná dívka přežila a je u lidí...
.
-----5-----
.
„Pamatuju si na ni,“ řekla babička. „Byla nádherná a tak, tak smutná... vybrečela tolik slz, že už nemohla plakat dál – mohla plakat snad už jen krev. Vzali jsme ji k sobě, ale stále chřadla. Čekala na něj snad 3 roky, ale pak najednou zmizela. Hledali jsme ji snad všude, ale našli jsme jen nějaký monolit nahoře na kopci. A asi půl roku poté přišel on, byl skoro nepříčetný a naprosto zoufalý...“
.
„Kde je Lyth? Ona tu byla? Tak kde je?!? Kam šla???“ nikdo mu ale nedokázal pořádně odpovědět. Když mu řekli alespoň to málo co věděli, rozběhl se na kopec, klekl před kámen a dlouho ho objímal, líbal a plakal. Večer z něj začal vytesávat postavu. Věděl, že ji to nebolí. Trvalo mu to snad dva roky a za celou tu dobu nepromluvil ani slovo a nespal. Dal si záležet na každém detailu a když skončil, vypadal alespoň o dvacet let starší. Dlouho přemýšlel, co má napsat na podstavec – chtěl toho o ní světu říci tolik... ale pak se spokojil s prostým „Lyth – poslední královna elfů“. Lehl si hned vedle sochy a do rána se proměnil v malý čajový keřík.
.
-----6-----
.
„A to je vše, tak zemřel poslední elf...“ dokončila stařena své vyprávění. Ozvalo se tiché popotahování – během vyprávění přibyli 3 posluchači a příběh byl opravdu dojemný. „Mami to byl nádherný příběh!!!!“ ozvala se dcera vypravěčky a všichni souhlasně přikývli. „A co se stalo se skřety?“ zeptal se čeledín. „Zaútočili jen aby se nasytili na dalekou cestu, která je čekala. Brzy odlétli do země draků, kde i zůstali a doufám, že se už nikdy nevrátí... Teď už ale honem po svých! A co ty, děvečko, šupej pracovat!“.
Dívka ji poslechla a odešla, ale za dveřmi se usmála, ještě trošku víc se přikrčila a narazila si čepici dál do čela, aby nebyly vidět její špičaté uši. „Prý poslední elf,“ pomyslela si. „Musím se zase někdy zajít na krále a královnu podívat, už nějak obrůstají mechem a plevelem...“