Malý domek v lese

 Věděla, že přichází, konečně přichází!

9. května 2003

Vrátila jsem se, konečně jsem se vrátila. Abych Ti pravdu přiznala, Můj Drahý, vůbec jsem se na svůj návrat netěšila. Všechno, co mám spojené s tímto místem, a jsou to spíše nejasné, matné vzpomínky, jsou obrazy hrůzy a děsu. Jen hrozná léta pod tyranií macechy, které trošku zmírňovaly chvilky s mým tatínkem. Jen trošku. Tatínek byl totiž nějaký vládní zaměstnanec (jako malá jsem ráda tvrdila, že je tajný agent) a na malou vesničku se svou dcerkou mohl jen myslet. Stále byl někde pryč, vracel se vždy toliko na pár dnů, aby opět mohl na několik měsíců odjet.

Odjet a nechat mne samotnou s tou hroznou ženou.

Můj Drahý, jsi-li nějaký, abys pochopil mé počínání a pohnutky, měl bys také pochopit můj život; tedy ti ho zde ve zkratce předkládám:

Narodila jsem se zde a rovněž jsem na tomto místě prožila dětství. Ve čtyřech letech zemřela moje matka, už si na ni příliš nepamatuji. Otec se záhy oženil a zanedlouho potom dostal pracovní nabídku, která se neodmítá, což však znamenalo být deset měsíců v roce pryč. On se ale rozhodl obětovat, protože viděl, jak žijeme, a že jestli se to brzy nezmění, utopíme se v dluzích, vezmou nám dům a vyhodí nás na ulici. Ani pořádně nevím, proč jsme se dostali do tak špatné finanční situace, macecha mi říkala, že má matka byla velmi nemocná a její léčba nás stála více peněz, než jsme měli.

Tak jsem tedy žila. Tatínkova manželka mne nenáviděla; bila mě a psychicky týrala. Pořád mi říkala, že otec už nepřijede, že ho už nikdy neuvidím, často mě nechala přes noc v lese, a to i když mrzlo, jídlo jsem musela krást ve vesnici, abych nezemřela hlady…

Jako dítě jsem byla vzteklá, potměšilá a zlá, říkali mi „vlčí děvče“, ale za všechno mohla jenom macecha.

Když mi bylo třináct, tak jsem  se, nestydím se to přiznat, zbláznila. Zešílela jsem, zcvokla, přeskočilo mi kolečko, prasklo mi v bedně, pominula jsem se… ano, to všechno a ještě více.

Prolezla jsem hodně psychiatrických léčeben. Někde na mě byli hodní, jinde ne, nechci o tom už mluvit… je až s podivem, že jsem se přece vyléčila.

Postupně a s pomocí jsem dokonce vystudovala střední školu.

A teď jsem zase zpět, tady, je mi dvacet tři, mám celý život před sebou… a v jistém smyslu i celý život za sebou.

Ležím na zavšivené posteli v motelovém pokoji v nedalekém městě, protože jsem přijela v noci a v noci nemám tu odvahu tam jít. Jít do toho hrozného domu.

Budu muset končit a jít spát, protože žárovka malé lampičky už příliš dlouho nevydrží…

Dobrou noc, Můj Drahý.

10. května 2003

Čtu si, co jsem včera napsala. Tedy, byly to hrozné bláboly, promiň, Drahý, stydím se za ně, ale v té chvíli mi bylo opravdu jedno, jak to všechno zní. Snad Ti to nevadí, viď? Já jen, že… ach, jak to vyjádřit… snad jen, alespoň vidíš, že se nepřetvařuju, že mluvím upřímně, že… zase plácám hlouposti, promiň mi. Snad se snažím zastřít tu nervozitu, která mnou jímá. Snad.

Je odpoledne a já právě domluvila se svým psychiatrem. Říkal mi, ať se uklidním, že jsem nemohla čekat, že to půjde nějak moc hladce, že uvidím za pár dnů… říkal, ať se projdu po lese. Klidně i dál od toho domu, ale prý právě v tom lese budu ty myšlenky prožívat silně. Řekl, že jestli zvládnu pobýt v onom lese, klidná (to zdůraznil), tak pak prý dokážu jít i do domu. Ale upozorňoval mě, ať tam nechodím, pokud si nejsem naprosto jistá.

A já si jsem, určitě si jistá jsem.

Večer: Dlouho čekám s perem v ruce a přemýšlím, co napsat. V lese jsem sice byla, ale pouze na chvíli a na okraji. Necítila jsem nic určitého, jen takový ten podvědomý strach.

Nevím, možná jsem to ještě nepřekonala, kdo ví?

Je jedenáctého května, krásné ráno a já se s deníkem v ruce procházím po lese. Myslím, že to je tak lepší, když mám tu knížečku po ruce.

Mohu lépe zachycovat své myšlenky a také se necítím tak sama.

Je to možná podivné, ale jsi mi drahým společníkem, Můj Milý. Věříš mi? Jsem zvyklá si psát deník od chvíle, kdy jsem se dostala do první léčebny. Nejdříve se mi do toho nechtělo; byla jsem přece jen vzteklé dítě, ale později se mi tato kniha stala jediným opravdovým přítelem. Každý člověk by měl mít někoho, kdo o něm ví vše a komu může i vše svěřit a já má Tebe, Drahý.

Jsi jediný, kdo mne kdy neopustil, jsi ten, jemuž mohu říct úplně vše, co mám na srdci a vím, že mne nezklameš.

Děkuji Ti za to.

Večer: Je to zvláštní, ale cítila jsem něco divného, v tom lese. Už jsem se nebála, protože jsem měla pocit, že nejsem sama (psychiatr mě pochválil, když jsem mu to pověděla). Bylo to zvláštní, jako bych slyšela i nějakou jinou mysl než svou, mysl, která je mi tak známá… bylo to zvláštní.

Tak blízko, tak blízko!

Mohla se jí téměř dotknout, skoro si na ni sáhnout… tak blízko!

12. května 2003

Ach, myslím, že bych to mohla dnes zkusit, psychiatr to tvrdí taky; prý ať nepřemýšlím o tom lese, že je pro mne v tuto chvíli důležitější dům. A má asi pravdu, vždyť ten les jsem už překonala, tu hrůzu z něj, tak co bych se měla ostýchat vstoupit do vlastního domu?

Jsou to již jen holé zdi, bez života, bez názoru, jen mlčenliví strážci ničeho, protože vše, co tam bylo, jsem si odnesla s sebou a pohřbila… ano, už nic nezbylo, vzpomínky jsou jen v mé hlavě, ten dům je mrtvý, nemá v sobě už žádnou sílu, vůbec nic…

Nemusím se bát, je to hloupost, jenom dům…

Podepírám si deník stromem tak, abych do něj mohla psát a zároveň jen zvednout oči a pohlédnout na dům.

Je menší, než si ho pamatuju, taky možná to mi pomáhá. Necítím nic, absolutně nic. Je to jako mrtvola, taky už v ní není nic.

Pokládám deník na zem.

Mladá plavovlasá žena klečí na zemi a pozoruje své ruce, jak hladí listí rozložené pod nimi. Vypadá, jako by vzpomínala, myslí na své šťastné prožitky. Jistě šťastné, proč by se jinak usmívala? Ne, to není úsměv, je to pláč…

Lem sukně se jí válí v blátě a ona do něj klesá, klečí v něm, tiše objímá strom před sebou a zavírá oči. Obličej jí zakrývají vlasy, jinak by bylo vidět ohromné úsilí vepsané ve tváři, úsilí vstát a pokračovat. Nevzdat se.

Pomaličku se zvedá na nohy. Jde jí to těžce, musí se opírat o strom jako stařena zvedající se ze smrtelné postele.

Hledí na dům.

Oprýskané dveře se nikdy nerýsovaly tak ostře

Malá špinavá okna nikdy nehleděla tak nenávistně

Schody před verandou nikdy nebyly tak zákeřné, tak pomstychtivé

Keře, které se vždy ustrašeně krčily ke zdem s opadanou omítkou, měly najednou odvahu vyskakovat si na dávnou známou, tu, která vždy plakala a tak moc se bála…

Nikdo ji tam nechtěl, všechno ji vyhánělo pryč, křičelo po ní, ať vypadne, že se ji nikdo neprosil, aby přišla, že už tam nemá co dělat, ať táhne pryč, nebo že se to všechno vrátí…

Vyhrožovali jí, že když zůstane, vše bude tak, jako to bývalo kdysi, všechny ty hrůzy si znovu uvědomí, bude je prožívat zas a zas, dokud z toho úplně nezešílí, nebo dokud ji nezabijí…

A ona se chytala za uši, pobíhala po malém dvorečku a křičela.

A knížečka opatrně položená do kořenů stromu jen mlčenlivě přihlížela a tiše trpěla s tou, která jej nazývala přítelem

A les tiše šuměl, konejšil vše uvnitř sebe, uklidňoval ty boje, tišil nenávist, mírnil pláč a vinul k sobě své děti, které se bály, jak je svět zlý

A bál se také, velmi se bál

Probudila jsem se po chvilce, ani nevím, že jsem omdlela.

Já to nechápu, jako by všechno kolem mě žilo svým životem, bylo to tak strašné!

Všichni po mě křičeli, nadávali mi, plivali po mě, ale proč, já to nechápu! Už vůbec nic nechápu! Jako by na mě les promlouval, jako by na mě všechno promlouvalo… bylo to tak strašné, tak strašné, už to nikdy nechci zažít!

Ale teď už je všechno pryč. Stojím tady před domem a už se ho nebojím. Vstoupím dovnitř.

Konečně po letech se vracím, přicházím, abych učinila přítrž svým představám, hrozným vzpomínkám, přišla jsem zpřetrhat pouta s tímto místem, šla se pomstít maceše tím, že se se vším vyrovnám a už se budu jenom usmívat a smát.

Už jsem to asi zapomněla, nevím jak. Poprvé po dlouhých a bolestivých letech, poprvé od doby, kdy mě vzal tatínek naposledy do náruče, se zvedly koutky mých úst. Už jsem to asi zapomněla, nevím jak. Ale byl to úsměv.

Potom zavřu oči, zhluboka se nadechnu a rázně vykročím směrem k domu.

Uvítal mě zatuchlý vzduch. A nic víc.

Udělala jsem pár kroků směrem ke kuchyni.

Kolem kotníků se mi zvířily chomáčky prachu. A nic víc.

Zastavila jsem se a s úsměvem hledím na fotku mne, maminky a tatínka. Byla jsem tam ještě maličká, mohly mi být tak tři. Fotka byla v dřevěném rámu, který už začínal trouchnivět, koukají se na mě tři veselé, rozzářené tváře, hladivá vzpomínka z dětství.

Skrze okno se mě dotýkají sluneční paprsky. A nic víc.

Prohlížím si celou předsíňku; nebyla příliš změněná od doby, kdy jsem tam byla naposled. A usmívám se, to je hlavní; usmívám se.

Kdesi daleko v domě se ozval ťapkot myších nožiček. A nic víc.

Pomalinku, se zavřenýma očima, otevírám dveře do kuchyně. Vzpomínám na to, jak vypadala před těmi deseti lety. Nic moc velká, sporák, lednička, kuchyňská linka, skříně, dřevěný stůl, židle…

Cítím studenost kovové kliky. A nic víc.

Kuchyň vypadala přesně tak jako dřív, jen opuštěněji, macecha si příbory a nádobí nejspíš vzala s sebou. Na záclonkách je tolik prachu, že se skoro bojím dýchat, abych ho příliš nezvířila.

Padá na mě všeobjímající ticho. A ni…

„Kdo jsi?“

„Jsem tvůj stín, jsem tvůj dech, jsem tvé ruce, které hladily tatínka, jsem tvá tvář, na níž padaly rány macechy, jsem tvé oči, které tolik plakaly, jsem tvůj strach, tvá nenávist, tvé šílenství…“

„Kdo jsi?“

„Jsem ta, kterou sis už nikdy více nepřála potkat.“

„Kdo jsi?“

„Jsem světlo tvé temnoty, jsem ty.“

„Kdo jsi?“

„A kdo jsi ty?“

„Kdo… kdo jsem?“

Vzpomínky, tolik vzpomínek… můžu se z toho zbláznit!

Klečím na zemi, rukama si držím hlavu, hlavu položenou v klíně, a křičím, šílím, pláču, běsním

Všechno, všechno se vrátilo… ne, to není pravda, nic z toho se nestalo! Tak strašné to přece nebylo, nemohlo být!

„Ale ano, bylo.“

Děvčátko ležící na nějakém stole, vypadalo to trochu jako zubařské křeslo, ale bylo větší.

Děvčátko mělo na hlavě nějakou divnou helmu, na nahém hrudníčku elektrody, vše zapojené do nějakého přístroje, u kterého stál tatínek a všechno pozoroval, tvářil se ustaraně, zapisoval si to…

Potom k ní přišel s nějakou injekcí, už vypadala zdrogovaně, a zabodl ji do útlé paže, která už byla notně rozpíchaná.

A macecha tam stála, stála a plakala…

Říkala, ať toho nechá, vždyť je to přece jeho dítě, jak mu to může dělat!

A on jí odpovídá, že to je nesmírně důležité, že už je jenom krůček od zázračného objevu…

Že zkoumá dětský mozek a že jestli malá ještě chvilku vydrží, budou všichni bohatí, bohatí a šťastní, že už potom nebude muset dělat pokusy na svém dítěti, že ho budou uznávat jako skvělého vědce a oni všichni budou šťastní…

Vzlykala, že je šílený a že od něj uteče a děvče vezme s sebou

A on, on se na ni s ledovým úsměvem podívá. Našel bych si tě, našel bych si tě kdekoliv a zabil bych tě.

Ona se zhroutila. Ležela tam v klubíčku, zlomená a bezmocná.

Za chvíli skončil, vzal děvčátko do náruče a položil ji na pohovku. Stůl, který připomínal zubařské křeslo, uklidil do skříně a zamkl.

A ne abys jí prozradila, že jsem tu byl, řekl, když bral za kliku.

„Co se… co se stalo?“ ptám se zlomeným hlasem.

„Utíkala jsi do lesa. Byl jediný, který vydržel tvou bolest a zlost, i když ty jsi nemohla vědět, z čeho onu zlost máš. Prosila jsi ho, aby ti pomohl. Neprosila jsi ty, ale něco v tobě, čemu jsi nerozuměla a co stále bdělo. Vidělo tvého otce, co ti dělá, i tvou macechu, jak pláče. Vědělo to, že ty si myslíš, že to ona ti ubližuje, i když to nebyla pravda, to sis jenom nalhávala…“

„Ale vždyť si to pamatuju!“

„Nepamatuješ, znáš jen to, co je pro tebe lepší. Co ti usnadnilo život, vlastně ti to dovolilo žít, protože jinak bys ses dříve či později zabila. Tolik bolesti jeden člověk nemůže snést …“

„Kdo… kdo jsi?“

„Já? Já jsem pomoc, kterou ti les dal. Jsem ty. Jsem neúplná, nejsem člověk… jsem utrpení, jsem bolest, jsem to špatné… jsem pomoc, kterou ti les dal.“

„Kdo… jsi?“

„Tak si přece vzpomeň.“

Dívenka leží v kořenech vysokého stromu, schoulená, maličká, a pláče.

No tak se utiš…

Já nemůžu, hrozně mi ubližují!

A les se usmál. Smutně se usmál. Kdyby jen viděla, jak ublížili jemu! Malinká, nešťastná holčička. Ale les dokáže tolik bolesti snést, malinké lidské ptáčátko ne.

A co dvě malinká lidská ptáčátka?

Vyjmout bolest, utrpení, zlé vzpomínky, to špatné, darovat to hezké, to dobré… pomoci, musí se jí pomoci!

Ano, vyjmout… ale kam to dát? Dát mu tělo? Stvořit něco? Nějakou studnu, kam by to mohl vylít…

Pohladil ji po rameni. Na holčičce ulpěla trocha soucitu lesa. A na lese ulpělo trochu bolesti holčičky. A z neviditelné paže, jež hladila nahé ramínko, vylétla dušička.

Usadila se na zemi, stvořila se z větviček a hlíny… lesní bytost… a ta sebrala bolest a zlé vzpomínky holčičky. Vzala to z její mysli, co si pamatovalo, jaké hrozné věci jí dělal její vlastní otec… jejich vlastní otec…

„Ach můj bože…“

„A tak jsem zde žila, vstřebávala tvou bolest a dávala ti jiné vzpomínky. Aby ses nezbláznila, abys to zvládla. Byla jsem stvořena, abych snášela tvé utrpení, je to jediný důvod mého bytí.“

„Ach můj bože…“

„Ale stvořil mě neúplně, nedokonale, dal mi jen tak něco, jen abych mohla být.

Ale nedal mi vůbec nic pro to, aby mohla žít!

Pěkně to zpackal.“

„Ach můj bože…“

„Vždyť mám přece taky právo na život, taky si zasloužím žít! Co na tom, jak jsem se narodila… vídám lidi v lese, jak se prochází, taky se tady chci jen tak procházet, pro radost… chci mít rodinu, ke které bych se mohla vracet, chci mít někoho, koho bych mohla milovat, chci mít děťátko, o které bych se mohla starat, chci jíst čerstvě upečený chléb, vonět k růžím, číst poezii… proč bych to všechno nemohla mít? Proč ty můžeš žít a já ne?“

„Ale vždyť já se tady vydala hledat svůj život! Já nežiji! Já jen chtěla přijít a zapomenout; ne, zapomenout ne, jen se od všeho odprostit! Myslíš si, žes mi pomáhala? To není vůbec pravda! Víš, jaké peklo jsem prožívala? Byla jsem blázen a možná jím ještě jsem!

Pěkně jsi to zpackala.“

„Ale vždyť…“

„A kdo vlastně jsi?“

Bylo ticho. Bylo dlouhé, všehalící, všezahrnující ticho.

Dotkla se její dlaně, pohladila ji, vjela jí prsty do vlasů… rukou ji objala na šíji… přitáhla si ji k sobě… dlouze, velice dlouze si hleděly do očí… do úplně stejných očí… stejný pohled, stejná bolest… stejný žal…

Unese jedna bytost tolik bolesti? Dvojí bolesti?

A zaslouží si to vlastně?

Co se tím změní? Jen bude trpět jedna… ne, dvě v jedné.

K čemu to, je to nutné? Je to nevyhnutelné?

Není lepší to nechat tak, odejít a žít tak jako dřív?

Ne, nic nebude tak jako dřív, už nikdy nic nebude jako dřív!

A potom obě splynuly.