01 Omylem

To snad né!

1.

Omylem

            Můj život je neuvěřitelná hříčka, o níž já vůbec nerozhoduji a většina věcí se v něm děje omylem. K tomuhle zjištění jsem dospěl po dvaadvaceti letech života, ležeje v posteli a žvýkaje z nudy svůj jazyk. Tolik zdánlivých volovin, které vrhly můj život vždy zcela opačným směrem, než který jsem do té doby sledoval, se prostě nemůže sejít náhodou… no, posuďte sami:

            Narodil jsem se na podzim, což je dnes velmi běžné, protože odpočítáte-li 9 měsíců zpět, zjistíte, že byla zima a to je období, v němž je lidem zima (absolutní rým, ha!), což některé páry řeší přílišným vzájemným tulením, které pak omylem přejde v pohlavní styk a malý, usmolený a uřvaný člobrda je pak logickým vyústěním. Měl jsem údajně po narození 4,23 kg, což bylo prý tím, že jsem se narodil omylem prý až o tři týdny později, čímž jsem se dobou vývoje plodu přiblížil více gorile, než-li člověku. Mým největším hobby bylo od počátku jídlo a spánek. To by až tak nevadilo, kdyby mi to ovšem nezůstalo. Traduje pro rodiče velmi veselá historka, že doktorka přemlouvala maminku, ať mi nedává kaši, že přibírám už, když ji vidím, ale já do té doby prý nikdy kaši nejedl. Nechápu pointu této dozajista veselé taškařice, ale celá rodina se u toho velmi baví, takže vždy nasadím mírně kyselý škleb a nechám debatu plynout.

            Byl jsem prý moc hodný a chytrý, což s přihlédnutím k dnešku vyznívá mírně komicky, ale kdo by si děti neidealizoval, že? Má nejzazší vzpomínka se váže k prvnímu náznaku rodinné tragédie. Všechno mám rozmazané, ale rekonstrukce by vypadala asi takhle:

            Byl krásný pozdně zimní den a malý takřka dvouletý mikroň vycházel s maminkou z činžáku.

            „Mirečku, počkej tady, já dojdu nahoru pro sestřičku v kočárku a půjdeme k babičce,“ pravila starostlivě mladá paní oblečená do hypermoderní ultrašusťákové bundy.

            „Dobše,“ odvětil pidimužík s usmoleným nosem a naraženou čepicí.

            Maminka svižně vyběhla schodiště, upravila kočár, nasadila do něj maličkou holčičku s výrazem kačenky a snášela ho směrem dolů. Už jen kopnutí do dveří a je venku.

            „Tak jdeme,“ povídá, upravujíc mimčo zastíněné stříškou kočárku, a natahuje ruku.

Jenže ruka, ač otevřená, jestřába nepřilákala. Jeden rychlý pohled vlevo, jeden vpravo, dopředu, dozadu, pod sebe a nakonec v hrůze nad sebe, ale… nic. Kde je? Žišmarjá, všude tu jsou silnice plné aut (Legrace, ne? Byl rok 84 :o))), kam to dítě šlo? Neunesl ho někdo? Skličující thriller dostal zápletku. Měřil-li by se běh na 100 metrů s dítětem v kočárku, neměl by šanci ani Jarmil Kratochvíl s běhavkou a hypermoderním kočárem z Tuzíku, takovou tíseň umí vyvolat strach o potomka. Dunivé kroky sprintující matky s kočárem skákajícím vysoko nad nerovným povrchem chodníku nesly jasný rukopis hrůzy a strachu… světýlko na konci tunelu! Babička stojící opřená o hůlku v nedaleké zahrádce, která byla po směru cesty k prarodičovstvu…

            „Prosimvás, nešlo tudy děcko?“ vytryskla z mladé ženy logická, ale i tak divná otázka, jakoby parafrázující Perníkovou chaloupku.

            „Nojó, takovej maličkej prcek tudy šel,“ souká ze sebe typicky pomalým tempem hodná důchodkyně. „Ptala jsem se ho kam jde, ale říkal, že se nesmí bavit s cizíma lidma,“ pousmála se milá paní, což bylo v ostrém rozporu s vtělenou hrůzou matčina šklebu.

            No, mohl bych vás napínat ještě hodně dlouho, krmit vás vějičkou děsu a hrůzy, okousaným faktem však zůstává, že já byl už dávno u babičky a houpal se. Dodnes vidím ten rozporuplný výraz mé maminky, která mi nejprve chtěla naplácat, pak mě políbit a nakonec mávla rukou a začala konejšit mou pidisestřičku Simonku, která po tom úprku v kočáru sice poznala, jak se asi cítí při jízdě Schumacher, ale nedokázala to zřejmě patřičně ocenit, pročež strašně brečela. Podle dnešních slov si to sestra naštěstí nepamatuje, ale já myslím, že ji to určitě ovlivnilo, protože dnes je z ní děsná stíhačka.

Jinak jsem ale rané dětství prožil relativně v poklidu a dovolím si tvrdit, že ve mně nezanechalo větších následků, což je také s podivem vzhledem italskému manželství mých rodičů, u nichž slovo „rozvod“ bylo bráno jako spojka a slovem „blbec“ se utíralo nádobí. Ale zase se člověk naučil uhýbat létajícím předmětům, což se později hodilo…

Základní školu, respektive její první čtyři ročníky, jsem absolvoval bez problémů a s jedničkami, asi proto, že při neustálém domácím křiku začítal jsem se často do oblíbeného atlasu světa a omylem jsem se naučil ve čtyřech letech číst. Paní učitelku v první třídě pak překvapovalo, že se neptám, cože znamená ta stříška, ale jak se čte „Brazzaville“. Z nudy jsem se tak naučil opět omylem zlobit, protože koho by bavilo poslouchat neobratně hláskující souputníky, když kolem vás létá mol nebo prochází spolužačka v krásných bílých punčocháčích.

Nasbíral jsem tudíž kvanta poznámek, z nichž nejpamátnější: „Dívá se na mne skrz pravítko a směje se mi, že jsem zelená,“ už zlidověla. Doma mi za to obvykle zakázali fotbal, ale protože ten mi taky docela šel, trenér je vždycky ukecal a nikdy jsem na něm nechyběl. Jinak se mi neděly žádné obzvlášť nevídané věci, možná krom toho, když na mne kamarád omylem vystřelil lukem, ale to spravil průměrný lapiduch jednoduchým stehováním.

Ve čtvrté třídě jsem však zažil událost, která překopala říčku mého života a svedla ji do jímky zvané Sportovní škola a gymnázium. Dostal jsem se tam tak, že tatínek si kdesi přečetl inzerát, že se koná výběr atleticky talentovaných dětí. Termín byl chytře zvolen na dopoledne a mě se nechtělo jít do té nudné školy, tak jsem tam s tátou jel.

Ta stovka prcků, která měla naplnit vyhaslé touhy vlastních rodičů, kolem mě běhala, skákala, pořád něčím házela a nakonec jsem byl vybrán já, jakožto první ze všech. Jen mladá měřička času spolu se mnou ví, že zmáčkla omylem pozdě na stopky a můj čas na 60 metrů byl tak ochuzen o vteřinu. Ale to mne neomlouvá v tom, že jsem zbytečně daleko skočil i hodil medicimbal. Kdo ale mohl tušit, že taková banalita, jako třímetrový skok do písku, může rozhodovat o zbytku života? Já to tehdy rozhodně netušil… byl jsem rád, že jsem ten písek vůbec dostal z trenýrek.