Mladá uklizečka v nemocnici

Klouže se mezi postelemi

po korzu s vůní  hospicovou

tak často zahlíží ven z oken

do korun lípy    je tak mladá

gumové boty   gumové dlaně

od středověku dlouhý čas

však pořád duše ustrašené

bojí se smrti jako moru

snad lépe spálit za živa

fakule pochodně a varty

těch nakažených k smrti blízko

a bílý křížek na vrata

otírá Savem podobenky

zapomenuté v nočních stolcích

Kdopak se vůbec naposledy

na vaše tváře podíval?

Možná ta řeka plná vrásek

od čela před hruď až k ohanbí

kterou já ráno v poledne a večer

z nutnosti omývám? 

Pak někdy duše vstoupí v oči

Tohle je Lojzek  a tohle dcerka

a tohle Věrka      i ta je mrtvá

pohublá tvář  na bílém moři

snad zasněně si vzpomíná

      a bývala to frajárečka

Vždyť taky sukně natřásala

od rána přes den do večera

taková zbůhdarmice jedna

málem mi Lojzka odloudila

Co se jen Božka   jako dcera

pro tátu naplakala. Jak ta ho

milovala. No vidíte  a už i Věrka

tak dávno je  na pravdě boží

Pán náš ji jistě k sobě přijal

Vždyť i já dávno odpustila

Stařenka možná někdy dávno

pro lásku víčka zastavila 

Když usíná        má v tváři

dvě zlaté mince   jako rána

která nezašitá     ta bělma

nažloutlá.

Dívenka trochu rozpačitě

má touhu začít víčka hledat

aby ty oči zavřela