Co se mi zdá

co se mi, co se mi, co se mi zdá

že vítr fouká, plachetnice honí vodou

parník z dálky houká, na palubě přede

tmavomodrý kocour

co se mi, co se mi, co se mi zdá

za kocourem holka, z očí se jí slunce smějě

a já jenom doufám, že u ní nejsem

až tak bez naděje

(Výlet, soundtrack)

(mimochodem to slunce v očích anebo zlaté žilky?)

Co se mi zdá 

Když mi bylo sedmnáct, každý ráno jsem vstával v šest, jel do Chrudimi a pak se ve čtyři vrátil… spěchal na francouzštinu za Ginette, tmavší oči jsem nikdy neviděl, od pěti do sedmi konverzace…
pak s Klárou, u ní doma, ležel jsem na posteli, bylo osm já tam skoro vždycky usnul
- vedle ní. Měl jsem sny.

Byli jsme u jezera, každý jiný břeh… a ta laň,  - - abych mohl dojít k tobě, musel jsem ji zahnat do toho jezera, voda tak po kolena, a uškrtit,  …laň, holýma rukama jsem ji zabil.

bylo nám dobře

Pak jsem padal. Vždycky padám. Nikam – propast. Ani nevím jestli mám strach. Mám úzkost a závrať. Mám strach.

Nedávno jsem stál s tebou – pilíře mostu blízko nás – smrt. Na tomhle místě mluví smrt… ke mně? Museli jsme rychle odjet, já bych tu tíseň nevydržel.

Každou noc musím pít, abych neměl žádný sen.

V prosinci jsem jel sedmnáctkou po nábřeží… v tramvaji ke mně přistoupil muž, neviděl jsem ho. Neřekl nic. Já si kleknul na kolena a předklonil se, předklonilo se všechno, co žilo se mnou… kov chladil v zátylku - - poprava v tramvaji č. 17.  a já věděl, že to kvůli tobě…

spolucestující jsem o nic neprosil…

Můj spolubydlící mne během spánku přestěhoval… i s postelí… Tady nám bude dobře. …byt s místnostmi v topologii kříže - osm postelí - - strašně moc lidí, všichni mluvili a nikdo nikoho neposlouchal Začal jsem pít. V kelímku bylo místo piva bahno - - omdlel jsem.
…ráno v cizím bytě, opět postel. Vedle mne žena s blond vlasy, hnědé prameny a hnědé oči, byla moje. Líbala mi kotník… někde v dalším pokoji její rodiče… přivinula se ke mne. Vítr! Panelák, asi desáté patro, začal se naklánět. Vítr. Čím dál víc. Strany se nakláněly až dům praskl, jak kost… vypdal jsem přes balkón… a padal. Nikdo tam nebyl, žádný panelák, žena, rodiče… padám a padám sám.

Spolucestující jsem o nic neprosil…

Pozval jsem se na vlastní smrt…

Na schůzce se známýma, Karlovo náměstí asi v devět večer… jen lampy – hořely proti tmě, bez dechu… oni se strašně hádaj, pak dojde na kov… tři jsou už pryč. Jsem jedinej, kterej to viděl... začal jsem utíkat, ale nemělo to smysl… zakopl jsem a padal… a padal a kov si mne našel.  

někdy jím hlínu, strašně zvracím a moje sestra s dědou už taky umřeli…  o tom vám ale radši nebudu vyprávět