Jeden způsob života

Nemá smysl si něco nalhávat. Drogy jsou (a budou) všude kolem nás.To ví teď už asi i každé malé dítě. Já to vím také, ale až do jednoho dne by mě nikdy nenapadlo, že jsou až tak blízko...

"Ahoj, tady Hanka", představila jsem se do domovního telefonu.

(Hanka-19 let, studentka střední školy)

"Prosím tě, je doma Milan?"

(Milan-21 let, student, Hanky přítel)

Po mé otázce následovala dlouhá odmlka, až mě zamrazilo."Ale Haničko, Milan šel za tebou už před dvěma hodinama!", překvapeně odpověděla Lída.

(Lída-Milanova matka)

Hlavou mi proběhla myšlenka:proboha už zase?, ale nahlas jsem odpověděla s předstíraným klidem:"Aha, no je možný, že jsme se špatně dohodli a on teď na mě určitě někde čeká. Tak se nezlob, že jsem obtěžovala, já si ho někde najdu.Ahoj."Takto jsem ukončila krátký rozhovor a se sklopenou hlavou jsem vyrazila pryč.Začala jsem přemýšlet nad místy, kde by mohl být. Nutno říct, že mě napadla místa, kam bych si sama netroufla jít ani ve dne, natož za stmívání. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než najít telefonní budku, zavolat Petrovi a poprosit ho o pomoc.

(Petr-34 let,Hančin nevlastní otec)

Naštěstí měl zrovna čas, takže mu trvalo jen 15 minut, než autem projel labyrint našeho města a zastavil u obrubníku, na kterém jsem dřepěla. Již z výrazu jeho tváře bylo patrné, že jsem ho pořádně vyděsila. Dalo mi obrovskou práci mu vysvětlit, že problém nemám já, ale právě můj přítel. Když se zorientoval v mém místy nesouvislém vyprávění, ihned rozhodl, že musíme projet ta místa, kde by mohl bejt.Jako první mě napadl squat, kde přebýval jeho kámoš Roman.

(Roman-věk neznámý, delikvent)

Ta troska, které se podařilo HO k tomu taky přimět. Čím víc jsme se blížili k tomu místu, tím víc se mi žaludek svíral. A bylo proč. Zaparkovali jsme poblíž té barabizny a já s Petrem v patách vyrazila vstříc nevyhnutelnému. Když jsem vešla dovnitř, uviděla jsem Milana ležet na zemi. Kolem byla krev. Všude jehly, děsnej bordel a smrad. Zatmělo se mi před očima a omdlela jsem. Probudila jsem se až v sanitce, která mě s těžkým šokem odvážela do nemocnice.

Pomalu se už vzpamatovávám, ale když teď stojím na hřbitově a sleduju, jak rakev s jeho tělem mizí v zemi, pořádně se klepu. Mohla jsem tam být s ním....

...Nikdy už se nebudu snažit pomoct feťákovi, ale zjistila jsem, že snaha to jen zhorší!

Teď už žiju v pohodě, ale můj nový přítel se často večer začíná vytrácet...