S panenkou v IKEA

S poděkováním Rebecce13 za korektury a stylistické rady.

---

|||-_-|||

.

 

S panenkou v IKEA

 

 

Tak zase!

Zas máš v očích ty svý potměšilý plamínky. Rty se snažíš udržet nezúčastněně, ale koutky… Koutky ti jemně cukají. Hrají… Tak už to vybal, co jsi zas vymyslela?

 

Oči cinknou o oči. Nic. Mlčíš. Už jsi v roli. Brána je zavřená.

 

… dveře se zavírají.

 

Jsme ve vagóně už skoro samy. Kdo by taky jel takhle ráno tímhle směrem!

 

…Stodůlky…

 

Jako obvykle si jedeme zahrát „na čumendu“ do IKEY, takže teď asi nic převratného nebude. Snad večer?

Od Anděla jsi nic neřekla. Tajuplná a natěšená? Napjatá. Snad víc, než já?

 

…Příští stanice Zličín.

 

Konečně konečná!

Jemně jsi mi stiskla zápěstí a společně míříme ke dveřím. Vedeš si mne vestibulem. Ani na schodišti tvůj mírný, však nesmlouvavý stisk nepovolí. Oč jsi menší než já, o to více síly a odhodlání je z tebe cítit. Jsem s tebou v bezpečí. Tvůj pohled i krok, to, jak si mne pyšně a sebejistě vedeš, dává okolí jednoznačně najevo, kdo je tu pánem. Nebo tedy spíše paničkou…

 

V IKEA-busu s námi jedou jen „frontové bojovnice“, co přes celou Prahu cestují ušetřit velkoigelitkovými nákupy pár kaček.

 

Jejich konsternované výrazy…

Nechápou…

No, na každý pád na nás ty baby čumí poněkud… Nevěřícně? Odsuzujícně. Nenávistně!

 

Jsme skvrna na jejich světě.

Úchylné kreatury…

Nepatřičné stvůry!

 

V tuto dobu sem, zdá se, opravdu moc nepatříme…

 

Za nevěřícného dohledu tupě mrazivých očí sis mne posadila k okénku na „čtyřku“, zády ke směru jízdy, tváří v tvář zírajícímu autobusu… Sedla sis vedle mne, ukazováček provokativně protáhla kroužkem na mém obojku, který ale nosím spíš jako módní doplněk, než co jiného…

 

Visím ti na očích. Proč mlčíš? Co chystáš? Co se dneska bude dít?

 

Nereaguješ, sbíráš vypoulené zraky z „hlediště“ a kocháš se svým drzým vítězstvím. Je to i mé vítězství, byť se teď tvářím, že „tu nikdo, kromě tebe, není“… Nevšímám si jich, skoro je nevnímám, oči mám jen pro tebe. Hřeji se ve tvé síle… A je mi při tom tak dobře! Spokojeně. Jsem tvá… Všude.

 

Naše první dnešní publikum vystoupilo – za tichého huhlání a výrazného loupání očima – u TESCA.

 

K IKEE jsme dojely samy.

Než začneme, ještě si u vchodu rychle odskočit. Čekáš před kabinkou – co kdybych na poslední chvíli znejistěla, ztratila důvěru, že při lavírování na pokraji veřejného pohoršení a průšvihu nepřekročíš míru… Ale ne, už se nemohu dočkat, s čím mne dnes překvapíš. Věřím ti. Toužím po tvých šílených nápadech…

 

V prvním patře konečně přišla tvá prvá slova.

„Ruce za záda!“

Zamrazilo mne. Stojím jak přibitá. Ruce za zády, tělo napjaté jak kobylka před startem. Už je to tady!

Chytáš mne za ramena a pomalu sjíždíš po mých pažích. Přes rukávy mi na pár vteřin vtiskuješ palce do loketních jamek a už zas míříš níž a dál. Prsty mi objímáš zápěstí. Trochu upravuješ pozici mých rukou.

 

„Ani hnout!“

„Ano, paní.“

Pouštíš mne. Jen na chvilku. Okolo zápěstí už cítím chladný kov. Pouta udělala své „Grrrrnk Grrnrnk“ a je to! Další režie už je jen na tobě.

Není cesty zpět.

(Áhhhh…)

Jsem tvá.

Ráda…

Třesu se slastnou nervozitou.

Očekáváním.

(Dotýkej se mne… Líbej mne… Kašli na lidi a divoce mne líbej!)

Vzrušuje mne představa mé bezmoci, veřejný výraz mé oddanosti k tobě.

Věřím ti. Cítím se bezpečně. Chráněná. Jsi přece se mnou!

 

Pouta mi skryješ pod volné dlouhé rukávy – tuhle úžasnou černou romantickou halenku jsme v sekáči koupily přesně za tímto účelem…

A vyrážíme.

(Jé, na to jsem se tak těšila. Huu-úú. Jdu, závislá na tobě.

Stále u tebe – jako na řetízku.)

Volně procházíme prvním patrem. Opravdu a se zájmem sledujeme, co je zde nového, co je ve slevě a co by se nám hodilo. Pravda, koukáme hlavně po doplňcích, protože nábytek už „jaksi“ máme. A „řádně“ upravený…

 

Je to zábavná procházka. Okořeněná občasným udiveným pohledem neznámého. To, když mne třeba chytneš za loket a pootočíš směrem k nějaké zajímavosti, nebo se do mne „zavěsíš“ a já ani v těchto chvílích nerozpojím své ruce spoza zad…

(Nemohu… To je krása — )

 

Chaoticky se zkratkami vracíš do míst, která jsme už prošly, či jimi zas „předbíháš“ a jdeš pak proti směru šipek na podlaze. Musím si stále dávat pozor, aby ses mi neztratila!

(Ovládáš mne už jen svou přítomností a tím, kam jdeš! A-hh…)

Jsi jak promyka…

 

Konečně! Hračky a pak bufet! Už se těším, že si sednu a uvolníš mi ruce. Přece jen to není ta nejpohodlnější pozice, vždyť si je nemůžu ani pořádně protáhnout…

 

„Ne-né! Tam nekoukej, panenko moje! To bys pak mohla mít problém…

Jen si tu ještě odběhneš ‚do foroty‘ a půjdeme dolů.“

„Ale já teď…“

„Ticho! Preventivně. Ale jdeme na invalidy!“

 

To byste nevěřili, jak blbě se natahujou punčocháče, když máte jednu ruku přicvaknutou k opěrný tyči trčící ze stěny za záchodovou mísou…

 

Ven sis mne vyvedla s rukama spoutanýma tentokrát vpředu. Pozice sice pohodlnější, ale též nápadnější.

Ale už je mi to jedno. Zvykla jsem si…

Změnila jsi náš navyklý pořádek, takže jsem zase jak na trní. Nejistota a očekávání…

Vždycky mi provedeš nějakou drobnou „osvěžující lumpárničku“, třeba jak ses mi tu, spoutané na rukou, ztratila a až za drahnou chvíli sis mne nechala vyvolat rozhlasem, nebo když jsi svou ruku připoutala k mé a u stolku při jídle po prohrabání kabelky prohlásila, že jsi asi nechala klíče doma a my pak jely spoutané autobusem a metrem a tys ty klíče před domem v té kabelce „najednou“ našla…

(Jak já nechtěla vědět, že je jistě máš sebou… To byla krása…)

Jenže tohle? Do bufetu jsme spolu zašly vždy…

(???)

 

Velmi opatrně, až dojemně ostražitě, jsi mne od občerstvení svedla po schodech do přízemí.

„Stůj!“

Z kukaně pod schody přivážíš velký nákupní vozík. Takový ten nízký – na velký bedny. Co to… Že bych tě měla vozit? To nám ale personál jistě brzy zatrhne.

 

„Ruce na madlo. K okraji! Zavři oči!“

 

Odemykáš pouta. Uvolňuješ mi jednu ruku a druhou… „Cink! Grrrrrrk!“ Poutáš k držadlu vozíku!

 

„Druhou ruku na druhý okraj!“

 

„— ?“

 

„Jak to, že koukáš! Zavřít!“

 

Že by druhá pouta? Od kdy nosíš dvoje pouta?

No, teď už je to asi fuk…

„Grrrrnk“ Zastudí na ruce. Pak „Ťuk! Grrr-rrrk!“

(Tý brďo, tak todle je síla… Co bude? Co bude!?! Ehh…?)

 

„Tak se na to už podívej! Jakpak se ti to líbí, panenko?“

 

Bezmocně stojím jako nedobrovolná řidička tady toho neforemnýho krámu, ruce připoutaný k okrajům „řidítka“  a nevím, co bude dál.

(Je to ale bomba! Nejraděj bych teď hned… Klepou se mi kolena a ten pocit… To bude!)

 

„No tak! Jen si to zkus! Tlapky máš hezky od sebe, abys měla dobrej rejd. Optimální pozice na řízení!

Ale JEN na řízení… Jinak nemůžeš vůbec nic!“

 

„A co mám jako…“

 

„Dělej si co chceš. Celý přízemí je tvoje. Já si jdu na kávičku do patra. A výtah ani nezkoušej, takhle se tam stejně nedostaneš a na tlačítka nedosáhneš, akorát bys uvízla ve dveřích! To by pak teprv bylo tóčo, panenko moje!“

 

To mne tady jako necháš?! Takhle? A co když někdo…

Vždyť jsem úplně bezmocná. Vystavená…

(Vystavená…

Jé, já to chci. Vem si mně. Teď! Teď hned! Tady! Prosím…!
Sama nemůžu. To je úžasný! To je průser!!! Já nemůžu… Nemůžu a jsem tu v týhle pozici…

Paníííí!)

„Paní…

A jak mne najdete?“

 

„No to’s uhodla! Já tě tu snad ještě budu hledat. Já tebe! To tedy ne, panenko!

Až si nahoře odpočinu, tak seběhnu dolů a někde tu na tebe chvíli počkám. Chvíli! Jestli nejsi úplně neschopná, tak si mne najdeš sama!

Takže si koukej hezky jezdit! Šťastnou cestu!“

(Cóóó? To je žrádlo… Fakt mě tu takhle necháš?

Jez hóóódně pomalu, prosím…)

 

Zaklinkala mi klíčky od pout před nosem – má na nich velký mosazný přívěsek zobrazující dvě milující se ženy, dárek ode mne, sehnala jsem ho kdysi na „blešáku“ – plácla přes zadek a byla fuč.

(Áááá!)

Sakra, co mám dělat?! To je fakt prekérka! Ženská na šteklích a s tímhle… To budu okamžitě středem pozornosti. Jen abych nikde nic neshodila!

(Ježiš, já to chci! Jen ať tě hned nenajdu… Já nemůžu myslet… Néééé. Moje nohy. Ne, omdlít ne!)

Klid. Budu pomalu a rozvážně jezdit, mile ale nepřítomně se usmívat. Musím vypadat, jako že vím, co chci a kam jdu a že si jen po cestě prohlížím jiné zboží. Nebo tak něco…

Nojo, to je ale přece blbost! Prohlížet si zboží a na NIC při tom nesahat?

Tak co budu…, aby si mne nevšimli?

(To je vono! Nevím! Nevím! Nevím! A-ááá. Nádhera!)

A kdyby si někdo přišel plácnout, ani mu nemůžu dát facku! Co by bylo dál? Myslel by, že jsem svolná? Znásilněna opřená o vozík! Ne! To fakt ne! Už to slyším vyvolávat kolportéry novin: ZNÁÁÁÁÁSILNĚNA OPŘENA O VOZÍÍÍÍK…

(!!!)

Ne, než by tu na mne šahali chlapi, radši si udělám tu ostudu a budu ječet!

(Ale stejně… Fakt bych hned ječela? HNED?

A což, kdyby byl rychlejší, ucpal mi pusu a strčil mne někam do zázemí?!

Tam by moh’ vozík i se mnou k něčemu přikurtovat a kdyby mi zalepil pusu, ve skladech je těchhle pásek vždycky dost, měl by na mne plno volného času… Áááá! Jedu si pro znásilnění! Kdy? Kdo? Néééé! … Ano…)

Proboha co šílím! To by byla blbá sranda! Budu se hezky držet hlavní trasy a k žádným podezřelým místům zajíždět nebudu.

(Leda, že by tam byla ženská… Úplně cizí ženská… by si mne vzala…)

Dost už!

Do reality!

Takže tady rovně a jedem, vozíku. Opatrně, pomalu…

(Všichni už čumí. Čumí! A já odtud nemohu. Prekérka, nádherná prekérka.)

 

Zatím dobrý, čučí sem, ale vždycky jen chvíli.

Jak už to může dlouho trvat? Hodinu, dvě? Nemám vůbec odhad. V tomhle stavu…

Jak kráva u prázdnýho žlabu… Jen s tím rozdílem, že se mění kulisy a občas míjím zvědavce a kterýkoliv z nich může…

Hele, tuhle brunetu tady vidím už nejmíň potřetí. Kouká se. Kouká se na mne i zezadu… Provrtává mne od zátylku až po kotníky…

(Otočím se po ní, otočím, ať si všimne, že o ní vím…

TEĎ!

Ať si všimne, že ruce VŮBEC nezvednu od vozíku. Je tam? Kouká se? Kouká. Zírá! Jééé…)

Au!

Do prdele! Je…!

Do prdele! Do prdele! Sakra!

Né!!!

(? — !!!)

Jak jsem se otáčela, šlápla jsem na kolečko vozíku a vyzula se mi bota.

Ne, prosím, to ne.

Panebože, co…?

Do té se bez lžíce nedostanu!

Nikdy! To bych ji zničila. Botičku mojí…

Botičko, co budu dělat?

Co…?

Ježišmarjá, co mám dělat?

(—)

 

Kouká se ještě?

Kouká. Jde sem.

 

„??? — Prosím…“

 

„Nejsi náhodou úplně blbá? Ale úplně? Stojí ti to za to?

Pozoruji vás tu už poněkolikátý, chápu. Chápu to. To víš, ‚našinec‘ si všimne hned… Dřív, než ostatní.

Ale tohle už je píčovina, co tady vyvádíte! Co kdyby tě tu někdo ‚přejel‘? Notabene lesbu!

Podívej, jak je tu teď málo lidí!

Nedovoláš se…

Riskuješ, děvče, příliš riskuješ!

Jo, paničku máš hned tady hned za rohem. A vyřiď jí, ať přibrzdí! Mohla by tě dostat do průseru! A předkloň se.“

 

„???“

 

„No, neboj, nejsem agresivní. Vidíš, támhle naproti jdou nějaký lidi, mohla bys ječet…Ale nebude to třeba, jen ti strčím svou vizitku za punčošky na zadečku. Třeba se ještě někdy potkáme.“

 

(Ještě… Tak příjemný ruce… Hebký a mírně chladivý. Hmmm…)

 

„A teď ta první pomoc, že!? Zvedni nohu, kobylko, budem kovat podkověnku.

Nó, huso, takovýhle botičky, těch by byla škoda!

Drž pořádně!

Tak, a padej, ať nečeká!

A neztrať tu vizitku!“

 

Přejela mi placem po páteři, plácla po zadku a byla pryč…

 

 

 

„Panenko má, máme problémek!

Zapomněla jsem vybrat peníze a teď nemám čím zaplatit útratu. Nabízela jsem jim jako zástavu občanku, řidičák, všechno možný, ale oni trvali na svém, že pouze ty klíče s přívěskem. Zahlídli je v mý kabelce, když jsem hledala kartu… Jenže ta zůstala doma. Vyhrožovali, že zavolaj gárdy a policii!

Tak co jsem měla dělat!? No, prostě si tě teď nemůžu odemknout, musím letět domů pro kartu, abych se stihla včas vrátit.“

 

„Cože, to mne tu takhle necháte? A kdy přijdete?

To snad není pravda!

Paní… Prosím… Je to nebezpečné!

Bojím se tu bez vás! Paní…“

 

„Panenko moje, nedá se nic dělat! Zkoušela jsem všechno. Musíš to tu vydržet.“

 

(Já se zblázním! Vona to fakt myslí vážně!!! Já se odsud nedostanu… )

„Paní…“

Jen jestli to na mě nehraje. Ale ověřit si to stejně nemůžu…

(Tý brďo… Tak to je ještě nejmíň třikrát tolik! Určitě někdo přijde… Určitě!

Je to jen otázka času. Jistě si všimnou…

Po tak dlouhou dobu se už fakt nedá přehlédnout, v jaké situaci jsem…

Sama! Ona mne tu nechá SAMOTNOU!!!

Já už… Pusťte mne… Pusťte mne, ať si to udělám… Nééééé!)

 

„Jo, hele, a máš docela vroubek! Ten si ještě vyřídíme!

Co to bylo za buchtu, co ses tu s ní miliskovala?“ 

 

„Pomohla mi s botou…“

 

„Hmmm… A, jen tak mimochodem, jste se rovnou seznámily a hned tě hladila po zadku, co?“

 

„–“

 

„A hele, vizitka! Možná se nám ještě hodí, ale s tou jsi ji měla poslat ke mně a ne se tu nechat vojíždět!

Nezapomeň, panenko moje, že jsi MÁ panenka! Rozumíš?! MÁ!

Takže jedem!“

 

„Kam, paní?“

 

„Dopředu, uvidíš!“

 

„Dobrý den, pane! Vybraly jsme si u vás tuhle palmu. Je největší co tu máte, že jo?

Prosím, pomozte nám ji naložit. Kamarádka podrží vozík…“

„Děkuji! Samy bychom to nezvládly…“

 

„Ne, už nic nepotřebujeme, pane, opravdu nic. Děkuji vám!“

 

„Tak si to užij, couro! Přijdu až po pátý!“

 

Cože? S tímhle dvoumetrovým zeleným pometlem tu mám kroužit? Dyť s tím skoro ani nehnu?

Kolik je asi hodin? Jedenáct? Poledne?

To tu budu takhle trčet pět šest hodin?

Budou mě bolet nohy…

A co když se mi bude chtít…?

„Paní, prosím! Já to tu nevydržím!“

 

„Kdyby bylo zle, víš, kdo má klíče! Můžeš si za to sama, tak nekňuč!“

 

(Doprdele… Doprdele… Doprdele …!! Vona fakt vodchází! A ten moula, co nám pomáhal s tím stromem, tu pořád tak divně krouží a zírá…

Mám strach! Bezmocnej strach! Panííí… Nemůžu… Nic nemůžu… To je… A zase už…!

Já se snad udělám… Ještě…)

Zastavila se. Vrací se? Konec představení?

(Né, prosím, nééé! Nech mne tu. Nezkaž to! Je to tak šílený! Pět hodin přede všema přivázaná u palmy.

Paní… Prosím…)

 

„A ne abys tu dělala virvál, že seš spoutaná! Najdu tě tady u vozíku! Jinak bude fakt zle!“

 

„Ano, paní! Ale co když…“

 

„Když neexistuje! Zapomeň!“

 

Před tím oplácaným „spomocníčkem“ mne vášnivě políbila na ústa a opravdu velmi vyzývavým krokem odkvačila. Ani jsem si tu její prdelku nemohla pohladit.

 

Takže pět hodin! Možná šest…

Co budu dělat?

Tady s tím se nedá jezdit. Jak bych se asi vyjímala s dvoumetrovou palmou v oddělení v kuchyňských potřeb… No to je pěkná blbost. To už tu rovnou můžu začít řvát, že jsem úchylná nadržená lesba a k tomu ještě přikurtovaná…

(Tý bláho! Chápeš to?! Z tohodle se nevymotáš! Pět hodin! Pět!!!! A s dozorem zvědavce…)

Naštěstí ten chlapík vpadá na takový střevo, že si netroufne víc, než slizce čučet…

(Nemůžu nic a jsem tu ‚odsouzená‘ trčet v květinách! Já chci pryč…

Pryč!!!

Nejde to…

Pět hodin!

S rukama tááákhle od sebe…

Přede všema!

Ježiš, to je príma… Já se zblázním…

Nemůžu…

Ne-ééé…

Ne!

Ano, ano! Už… Skoro… …. … … …

Už je to zase tady… Já se udělám, Já se… Néé! Ano. Ano…

E-éééé.)

—

(Rudnu v obličeji. Všichni to na mně vidí.

Všichni!

Slyší můj dech…

Horší jak nahá…)

—

(Vemte si mě, vemte si mě někdo…)

Neshodit palmu!

Neshodit palmu!

—

Jak dlouho už tady tvrdnu?

Ale jsem tu v rohu vcelku schovaná.

Okolo regály narvaný kytkama. Není sem moc vidět.

Mohu si přešlapovat, opírat o vozík a protahovat nohy, aby mne tak nebolely.

Možná by si šlo i kleknout, ale zase bych si při vstávání zničila sukni…

Hlavně neporazit vozík, ale to by asi jen tak nešlo… Ten květináč s palmou je strašně obrovskej a těžkej.

(Jak fena, jak kočka na postrojku, jak kobylka… Čekat. Bezmocně čekat, zatímco jiní…)

 

Ehh! Chlap!

Šahá mi na zadek!

 

„Budu ječet! Padej pryč!“

 

 

Fuj!

Do háje, tak to byla fakt klika! Ještě, že se sem přihrnula ta rodinka…

Měla bych na nějaký viditelnější místo, jenže…

Tam bych si nemohla hovět. Začínaj mě bolet nohy a záda.

Tělo vydrží míň, než duše…

(Ještě mám určitě nejmíň dvě hodiny! Ještě… Ještě…)

 

Hele, moulovi asi končí směna, střídá ho kolega… Aha, tak to bude možná něco mezi třetí a čtvrtou. Nebo v kolik tady může končit ranní…

Takže… Jak dlouho ještě?

 

Močla bych si…

 

Snad už bude brzo pět…

 

Sakra! Jde sem ten řízek, co mne tu vosahával… A ještě s jednim. A maj ikeácký hadry!

 

„Čekám na kamarádku. Každou chvíli by se tu měla objevit.“

 

„Ne, nemám problém. Chceme koupit tuhle palmu… A…

Nevíte, kolik je hodin?“

 

„Co? Šest?!? Fakt šest?!? Tak to už tu musí každou chvíli bejt!“

 

 

Sakra! Už tu měla bejt! Co je…?

(Do prdele… Já se… Já to tušila. To ještě bude! To je průser jak mraky!

Ona nikde a já…

Já se odsud nehnu… Do kdy!

Ježiš, to je skvělý!

Jen…)

 

Jen kdyby se mi tak nechtělo. Přece se tu nepočurám!

No… Takhle na záchod jaksi…

Ale já musím… Musím!

 

Zkusím se někam zašít. Třeba se něco povede.

 

Hele, otevřená vrata do skladu! To by šlo!

Júú, to je obrovskej prostor…

Tak kam?

 

Cože!!! Ne!

Tak to je v prdeli. Ta vrata někdo zabouch! Já takhle na to jejich posraný otvírací táhlo nedosáhnu!

To jsem věděla! Přesně takhle jsem si to představovala… Někde v zázemí…

Jsem tu bezmocná a připravená jak ‚šoustací panenka pro příhodnou chvíli‘.

Hala jak kráva a jedna vrata jako druhá – a všechna zavřená! No, stejně si je prohlídnu, co kdyby…

(To je úžasně v prdeli! Připoutaná k vozíku lítat v hale mezi obludnejma regálama a hledat únik.

Mám asi strach, ale teď je to úža…

Kroky… Ne, jen má ozvěna…

E-ééé! Já se…

Já se pochčiju…)

 

Sakra, kolik může bejt? Tady mně má panička nenajde…

A co se mnou bude… Nikdo tu není?

 

„Pomóóóóc! Pomóóóc! Halóóó! Je tu někdo?!“

 

Ne, radši ne! Raději budu zticha! Co kdyby…

 

(Ježiš, to je fakt čím dál lepší! Co se mnou budou dělat, když mě tu najdou?

Kudy ven? Co bude… Bezmocná! Takhle šíleně bezmocná! Ne, rozum ne! Tohle je příliš úžasný!

Kdybych aspoň na chvíli jednu ruku…

Už to nevydržím… To je…)

 

Tady už jsem byla?

Vpravo nebo vlevo? Obě strany jsou stejný!

 

(Já jsem se tu ztratila?! Nevím, kde jsem hledala únik a kde ještě ne!

Éééé! Všechno znova!

Jak malá holčička… Jééé…

Já se…

Už…

 

Já se pochčiju! Já nemůžu… Néééé)

 

Ježiš, jak to udělám?!?

Já už…

Sukně, počurám si i sukni…

 

E-ééééííí……… eh…

Maminko… Já se… pochcala.

Co budu dělat?

Jinak to nešlo. Přičapnout s rukama u vozíku… Hrůza!

Jen boty jsem od tý pohromy zachránila.

(Hmm… — …!?)

 

 

Kroky? Hlasy? Co… Mám strach! Ne, prosím, ne!

 

„Ano, pane… Ztratila jsem se tady a…“

 

„Tudy? Aha.

Ano… Jistě, hned. Děkuji!“

 

Sakra, bála jsem se, že mě chtěj znásilnit… A voni na mě jen málem volali poldy…

No, ještě že pochopili, že jsem se tu ztratila…

 

A hlavně, že mě pustili zpět do haly. Akorát, tedy, ehm… mokrou… Fuj!

Ehmmm… To je…

Za chvíli budu smrdět jak stará nemytá bába… Hnus!

A bolej mě nohy…

 

A panička furt nikde!

Nehledala mne tu snad, když jsem byla ve skaldu?

—

 

Cože? IKEA za půl hodiny zavírá? Hm… „…ukončete své nákupy…“, no tohle!

Co budu dělat? Kde pořád vězí!?

 

Hele, gárdi už se chystaj vyhazovt!

Co jim řeknu… Budou čumět. To mne pak přijdou odřezávat pilkou na železo? Nebo co jako?!?

 

(Že by ještě jeden orgáč…?

Gárdi, srocení, ostuda… Nemohu z toho, nemohu za to…

Bezmocná, připoutaná…)

 

Á-aaa!!! Panička!

 

„Paní!!!! Přišla jste, přišla!

To bylo… Hrozné!“

(A krásné! A děsné…)

„A… krásné… Paní… Ale, prosím, potřebuju sprchu a čistý věci… Prosím…“

 

„Panenko…?

Tohle prasátko má bejt moje panenka?

Tahle počuraná, zpocená a rozcuchaná troska, že prej je má čisťoučká úhledná panenka?!?!

To snad ne!

Ukaž ruce…

Hned si tě jdu umýt!

—

Neboj, nějaký náhradní hadry vždycky beru! Takže…

Pojď, ať už tady na nás nečumí…“

 

Konečně…

 

„Miláčku, panenko moje, promiň, prosím, promiň!

Promiň mi…

Jsem kráva. Tvá panička je blbá kráva!

Nezvládla jsem to…

Ukaž tlapky… Nemáš je odřené nebo namožené? Co nožičky? Bolí co, holčičko moje, panenko krásná…

Miluju tě, věříš mi to ještě? Miluju svou panenku. Svou holčičku. Svou ubohou zničenou kobylku, fenečku, kočičku, mazlítko, kundičku… Mám tě ráda. Promiň…, miláčku…

Už nikdy! Tohle fakt už nikdy. Já ti nechtěla ublížit. Ne…

 

Chtěla jsem tě překvapit a vyrazila jsem k ‚našemu‘ sedláři za Prahu. Něco mi pro tebe udělal. Překvapení…

Jenže změnili jízdní řád a z tý jejich blbý prdele mi přes tři hodiny nic nejelo. A stopovat taky nebylo koho, tam chcíp’ pes.

 

Panenko…

 

Pojď namydlíme, umyjeme. Voda je teplá akorát pro mou panenku. Papírovejch ručníčků je tu taky dost. Zase budeš moje čisťoučká panenka. A převlíknu si tě…“

 

„Paní… Miluju vás… Vlastně, teď už zase ‚Miláčku, miluju tě‘…

Jsem strašně utahaná, ale šťastná…

—

Nezlobím se, ale bála jsem se.

Hodně!

A krásně…

Večer ti to v pelíšku všechno povím.

Ani nevíš, jak MOC se těším!

Moc…“

 

 

---