Nebe

   Stáli v panenské zahradě.
   Kousek od nohou jim zurčela bystřina a nedaleko v křoví švitořili ptáci.
   A všude se válely mraky jako peřiny odhozené obry všemu dodávajíc vzhled rozmazaného obrazu.
   Ticho přerušil vedle Jana stojící muž se svatozáří kolem hlavy a v bílém obleku, vypadaje tak jako bůh. Sic si to Janova bezbožná mysl nechtěla připustit, on to bůh byl.
   „Chtěl jsi se dostat do mého království?“
   „Ne!“ odsekl a pyšně pohodil hlavou.
   „Tak proč jsi spáchal sebevraždu?“ tázal se ho tak trochu s podivem v hlase.
   „Ale…“
   „Žádné ale. Pověz mi to.
   „Myslel jsem, že víte vše.“
   „Mou vševědoucnost nechme stranou. Teď vyprávěj.“

 

   Ten hlas byl strohý, posměšný, plný podivného hněvu tancujícího na hraně s nenávistí, až se nezdálo, že by mohl vycházet zpoza těch sladkých, plných rtů:
   „Podívej se na sebe! Jsi úplně na kaši! Jsi troska. Z výrazu tvého obličeje se dá vyčíst, jak vypadá tvůj mozek. Jako ementál, slyšíš, jako ementál!“
   Jan slyšel. A nepotřeboval se na sebe dívat. Docela dobře si dokázal představit, jak se právě jeví světu. Nepřítomný výraz, zarudlé štěrbinky namísto očí, přihlouplá grimasa.
   Díval se na ni, jak dívka, která před chvílí byla andělem, se mění v démona, z očí jí sršely blesky.
   Tuhl mu nechápavý úsměv na tváři.
   Potřeboval jít pryč. Daleko.
   Otočil se. A utekl.

   
   Přátelské pohledy, kterými ho dříve – jestli vůbec někdy – ostatní častovali, se změnily v posměšné úšklebky – snad to již všichni vědí? - , které mu do rtů vpalovaly smutek.
   Nedívat se na ně. Oni tady nejsou. Nikdo tady není.
   Do zad jej bodaly prsty ukazující na něj.

 

   „Nenávidím lidi. Nenávidím ty, kteří se pokrytecky usmívají na svět. A nenávidím ty, co se mračí, protože nechci, aby někdo dělal totéž co já.
   Není to ničí chyba. Je mi líto, že jste do mě dali tolik peněz, ale nemohu to snést.
   Nenávidím Ji. Nedokáži vydržet bez jejího světla, které prosvětluje vše, kudy prochází, ale nevydržím, když je s někým jiným. Musím být pořád s ní.
   Promiňte mi.“

    

   Usedl se zkříženýma nohama na kopci nad městem a vedle sebe položil červený sametový šátek.
   Do úst si vložil cigaretu.
   Na malou chvilku tmu prozářilo světlo sirky a pak již ve vzduchu poletovala jen nejasná oranžová světluška.
   Hleděl ke hvězdám, kam nerušeně stoupal pramínek kouře.
   Hvězdnou loukou se blýskla padající hvězda.
   Jan si nic nepřál.
   Obřadně vymotal z šátku vyleštěnou stříbrnou dýku.
   „Víš, že to nedokážeš,“ ozval se mu v hlavě posměšný hlas.
   „Jen ses začal bát o svou existenci, což?“
   „Nikoli, jen ti říkám, co je zcela zjevné. Nemáš na to.“
   „To ty jsi mne k tomu dohnal. Tak teď mlč.“
   „Já? Ne. Jen jsem ti radil. A dobře.“
   „Mlč.“
   „Jsi srab. Již to, že se mnou hovoříš dokazuje, že na to nemáš.“
   „Ztichni!“ Jan začínal zuřit, ale hlas nepřestával, opájel se svým monologem, svým opovržením.
   Ostří prudce prořízlo kůži a zarývalo se stále hloub. Kůže se orosila rubíny, zprvu drobnými, ty však ihned měnily v mnohakarátové drahokamy. Hlas ztichl.

 

   Když domluvil, mlha již dávno zhoustla, slunce zhaslo a muž ztratil svatozář a vypadal jako obyčejný člověk. On to možná obyčejný člověk byl, ale ne tady, jako ředitel ústavu pro duševně choré.