Jak je těžké býti Vratislavou!!!

   Narodila jsem se téměř před pětatřiceti lety a ačkoliv jsem se opravdu snažila, dodnes jsem se se svým jménem nesmířila. Podle mého se tak ani nikdy nestane, není to možné, ať už z morálního nebo čistě praktického hlediska, mí rodiče mě potrestali na celý můj život aniž bych se stačila nějak provinit. Je to o to podlejší, že to udělali bez mého svolení, bez mého požehnání, bez mého rozhřešení. Jelikož jsou oba už deset let mrtví, budiž jim země lehká, neměla bych o nich hovořit nijak špatně. Přesto si nedokážu tu radost odmítnout, a proto: “Matko, otče … jděte k čertu!”

   Se jménem Vratislava, není vůbec lehké se na světě poprvé rozkoukat. Jen člověk vystrčí hlavičku, už na něj pokřikují: “Ty naše zlatíčko, Vraťulinko, Vraťuško – podívejte jak má buclaté tvářičky, přesně jako měl praděda Vratislav, slavný to bojovník hned v několika významných válkách!” To si pak člověk hnedle říká: “Krucinál, na koho ty lidi mluvěj, kterej ubožáček má tak divné jméno? Jaké budu mít asi já???” Ale pak to jméno slyšíte včera, dnes a zítra, padesátkrát za jedinej den, a pochopíte … jak těžce vás osud začne zkoušet, ještě než se můžete bránit. Podvod, křivda, prokletí – a mnohem horší jména Vás začnou napadat … jenže jste tak hrozně bezbranní. Rodiče si myslí, jak jsou strašně originální. Podívejte kolik je dívek jménem: Lucie, Lenka, Martina, Petra, Hanka, Renata, … ;proč prostě nezkusit něco nového, že? Klidně zkoušejte! Ale né na mně!

   Ještě mnohem horší je to ve škole. Stupidní kluci a žárlivé spolužačky. Jejich pokřiky jako jsou: Vratinoho, Vraťuše všivuše a ještě mnohem horší se dají překousnout, ale když vidíte, že i ostřílená profesorka si neví rady jak Vás ve zdrobnělině oslovit ve chvílích, kdy si to opravdu zasloužíte, pak Vám opravdu vytrysknou slzy. Co já probrečela dní a nocí, doufala jsem tak, že se mi třeba podaří na slzách ponížení odplavit nepříjemnou pachuť linoucí se z mého jména. Upřímně řečeno – marně! Nakonec si mě nikdo nedovolil oslovit jinak, než klasickým Vratislavo, asi to tak bylo lepší, na další experimenty jsem opravdu nebyla zvědavá. Avšak musí Vám být všem jasné, že když na Vás někdo volá Vratislavo a je Vám teprve třináct, tak ve vzduchu musí být zákonitě něco poněkud prohnilého. Nemůžu se zbavit pocitu, že to jméno má stejnou symboliku jako Stará panna! Né že bych něco měla proti počestnosti ducha i těla, přesto jsem tak nezkažená nebyla. Chtěla jsem být jako ostatní holky, nemít v té době žádné starosti – přesto jsem byla od začátku handicapovaná, nikoliv na těle, nýbrž na duši. A to se u dospívající dívky nepřekonává zrovna lehce.

   Přesto jsem to celkem zkousla, dodělala školu, pak ještě Vysokou – dokonce s velmi dobrým prospěchem a nastoupila do zaměstnaní – Banka se stala mým druhým domovem. Jelikož jsem byla celkem pracovitá, za deset let jsem se dostala na jednu z nejvyšších pozic v bance. Se závistí od mých kolegů to nebylo tak zlé, dalo se to přejít mávnutím ruky. Navíc ředitelka banky a jméno Vratislava budí respekt před kdekým. A já se tomu musela smát, bylo komické sledovat, jak ten kdo znal pouze moje jméno, se na poradě, kde se se mnou setkal tváří v tvář, divý. Úplně je slyším říkat: “Hmm, taková pěkná holka, mladá, energií překypující, a má takové jméno, které většinou nosí …!” Už jsem nechtěla poslouchat, kdo je většinovým vlastníkem tohohle jména. Nebavilo mě to, měla jsem to na háku. V té době jsem byla pořád dost silná, netušila jsem však, že bude mnohem hůř.

   Když mi bylo třicet našla jsem společnou řeč s jedním mužem, který splňoval všechny mé předpoklady k tomu, aby se stal mým manželem. Tak se také o rok později stalo. Vše probíhalo celkem v klidu, … teda až na to milování! Ono, když Vám přítel do ucha šeptá těsně před tím než “chcete” dosáhnout vrcholu: “Lásko, miláčku, Vraťko, Vratíku, Vraťuško, Vraťulinko, Vraťuličičko, už budu!” Tak se většinou před tím vrcholem zastavíte. A garantuji Vám, že se na něj nikdy nepodíváte, pokud svému příteli nezavřete hubu. Jenže pak to on často cítí jako že se ho snažíte umlčet, že mu bráníte ve své realizaci, že ho prakticky “diskriminujete, utiskujete”, že se ho snažíte ovládnout, zahnat do kouta … a dřív než se nadějete manžel je pryč a s ním i veškeré vybavení bytu. Prý mi byt nechá, tak je hodnej – to že mi v něm nenechal ani věšák na klíče považoval za spravedlivé rozvržení majetku. Ale má cenu se s ním hádat, obzvlášť když to byla vlastně moje chyba, no možná ani né tak moje chyba jako – VRATISLAVY!

   Za týden jsem se dozvěděla, že jsem těhotná – a věřte mi, bylo to pro mě větší překvapení než je teď pro Vás. Začala jsem vyšilovat a totálně jsem se zhroutila. Nejenže jsem přišla o manžela, o vybavení v bytě, teď ještě ztratím pravděpodobně práci a můžu se jít asi tak oběsit. Samozřejmě, že jsem to hodila na to proklaté jméno, nikdo jinej tady po ruce ani nebyl a přece si to nenechám na svých rukou, to bych byla pěkně blbá. Nakonec mi pomohl jeden psycholog. Řekl mi, že na světě je přece ještě spousta horších jmen a ačkoliv jsem ho poslala s prominutím někam, pomohlo mi to – hlavně v tom, že jsem si uvědomila, že se s tím musím už konečně jednou smířit. Bylo to tady, nevyhnutelné a nemělo cenu se tím trápit celý život. Už toho bylo dost, teď si začnu svůj život pěkně řídit já a VRATISLAVA mi do toho nebude kecat.

   Narodila se mi holčička, byla tak strašně malička a slaboučká – bezbranná, koukala na mě a já koukala na ní. Očima jsme se domlouvali a … domluvili … dostala jméno Kristýna. Možná jich je na světě hodně, ale co na tom – každý má dostat do začátku jen tolik kolik unese a se jménem Vratislava jsem toho měla já až nad hlavu!