O důstojnosti žen, aneb mé literární poklesky III.

Nemáš toho moc, ženo z popelnice.

Ženo z kanálu. Jaká je důstojnost žen?

Kde ztratila se moje? Tři startky

hned k páté po ránu.

Já vážně byla feš.

Lojza, Pepa, Franta, tam u rumu,

ti vidí mi to ve vráskách, ti vidí mi to v očích.

Čím byla jsem, čím pořád jsem.

No, tak jsem špinavá.

Vždyť kašny zamrzly, kde bys ses,

paničko voňavá a načančaná,

v takovém případku myla ty?

No jó, panička promine,

já zapomněla na vany.

Tenkrát, když si mě Jarda stěhoval,

nebyla postel, nebyla kredenc, byla vana.

S obrovskou pecí. Jarda dvě hodiny zatápěl,

a pak jsem ležela, bílá vzácná velryba,

on pozvolna propouštěl do studené vody

 pramínek vody vřelé...

volala  máma, kde je? no, leží ve vaně,

řekl Jaroslav tak hrdě, pyšný na svoji vanu

pyšný, že vyhověl, to je jí podobné,

to není ženská, to je ploutev

řekl moje máma.

No, a vy si dovolíte,

rajdo jedna našminkovaná,

ohrnovat svůj nosánek nad tím,

že právě nevoním?

 Já umím vonět zrovna jako vy.

Koukněte se mi do očí.

Jestli nejste blbá a slepá,

uvidíte tam

Julii.