ZA POSLEDNÍMI STOPAMI HEFAISTA V ČECHÁCH

ZA POSLEDNÍMI STOPAMI HEFAISTA V ČECHÁCH

Vlak mě dovezl z Plzně do Františkových Lázní kde vystupuji a vydávám se po červené značce z malebného lázeňského města.

Asi po třičtvrtěhodinové chůzi jsem na místě, kde ze silnice odbočuje cesta vpravo a stoupá. Rozhlížím se po krajině a málem bych tuto odbočku minula. Komorní hůrka, k níž směřuje značená cesta, vůbec na první pohled nepůsobí dojmem sopky... Malý, plochý kopeček s nadmořskou výškou 503 m, porostlý smíšeným lesem se nenápadně zvedá v mírně zvlněné krajině.

Stoupám pomalu lesem do kopce, Je sucho a cesta prašná. Zatím nic nenasvědčuje vulkanickému původu kopce. Jsem na vrcholu a cesta začíná klesat. A náhle vidím vpravo ldole to, o čem jsem dosud jen četla v geologické literatuře. Zajímavý skalní masív, který tu působí velmi nezvykle, jako by sem vůbec nepatřil. Skládá se z čedičových nepravidelných kvádrů, různě poskládaných, které tu nápadně trčí, jinde jsou zaoblené, tmavě šedé, porostlé zelenavými lišejníky a místy i mechem a ve spárách mezi kameny se objevují i jiné rostliny.

Cestou ze svahu směrem ke skále nacházím kamínky, připomínající na první pohled slepence, ale když si je prohlédnu podrobněji, zjišťuji, že v nich jsou dírky po kdysi uniklých plynech. Sopečné kamínky - prima, to je ono! Kamínků přibývá a já mám velikou radost. Probudil se ve mně vulkanolog a já teď stojím alespoň na vyhaslé sopce! Ještě než dojdu ke skále, vítá mě příjemné občerstvení v podobě lesních jahůdek a malin. A již stojím před nádherným čedičovým útvarem, na němž je vytesána pamětní deska básníka J. W. Goethea, který se také zabýval mineralogií a geologií a zkoumal Komorní hůrku.

V té době vedli geologové veliké spory o původ Komorní hůrky. Rozdělili se na dva tábory - Neptunisty, kteří se domnívali, že Komorní hůrka pochází z moře - a Plutonisty, přisuzující Komorní hůrce sopečný původ. Vášnivě spory nakonec nakonec rozřešilo provrtání štoly ve svahu poblíž skály. Štola vedla k čedičovému sopouchu. Plutonisté tedy zvítězili. V současné době není štola lpřístupná, lze do ní jen nahlédnout uzamčenými zamřížovanými vraty.

Sedím u cesty a maluji skálu. Snažím se odstíny kamene co nejvěrněji vystihnout. Když jsem hotova, pokračuji dále po červené značce, která mě vyvádí z lesa a přivede k louce v dolíku, porostlé mimořádně pestrou květenou, V současné době kvete fialová chrpa luční, hvozdík kartouzek, mateřídouška, modrý hadinec, sírově žlutá mochna plazivá, svízel syřišťový s drobnými bílými kvítky, rmen a další. Květy tu vytvářejí místy nádherné koberce, hýřící barvami, z nichž se obzvláště vyjímá kontrast žluté a fialové a modré a žluté ve svěží zeleni. Dolík s bohatou květenou svádí k domněnce, že je to kráter Komorní hůrky. Ve skutečnosti je to místo, kde po erupci vlivem západního větru napadalo velké množství strusky, která tu byla v minulosti těžena a právě jejím odtěžením vzniknul dolík. Těžba byla nakonec zakázána a Komorní hůrka vyhlášena chráněnou přírodní památkou. Ve svahu zůstal na dvou místech odkryv, kde pod svrchní vrstvou hlíny nacházíme strusku, připomínající koks, místy světlejší nebo načervenalý (přítomnost železa). To jsou stopy po Hefaistovi - podobné bychom našli na Vesuvu, Etně, Stromboli...

Sedím na louce a dělám si skicu pohledu na Komorní hůrku. Sluníčko příjemně hřeje. Raduji se z tohoto místa, které mi učarovalo svojí krásou a množstvím květin - jsou to proměněné jiskřičky Hefaistova ohně.

Sluníčko se pomalu kloní k západu a já se jen nerada loučím s Komorní hůrkou. Cestou na nádraží se mi v hlavě rodí nápady. Bylo by zajímavé sledovat systematicky od jara do podzimu květenu, zapisovat data, co a kdy začíná kvést, pozorovat faunu, zapisovat údaje o počasí.... udělat takovou malou přírodovědeckou studii doplněnou akvarely.