MILEŠOVKA - 8. 8. 2002

Nastal den velkého setkání s tebou, královno Středohoří Z daleka jsem za tebou přijela ne, abych tě pokořila, ale, abych tobě a zdejšímu kraji svoji lásku vyjádřila a před tímto klenotem naší země se pokorně sklonila.... (8.8.1998)

MILEŠOVKA

Tehdy to byl pro mě opravdu slavnostní den, prozářený žhavým sluncem, kdy se mi vyplnilo dávné prání. Dosud jsem znala České středohoří jen z učebnic geologie a z vlaku, kdy již při prvním pohledu mě tato krajina zaujala lsvým zvláštním kouzlem. Kopce vymodelované do úhledných homolí, porostlých většinou listnatými stromy, nezapřou dávná dramata ohně jejich zrození. Tušila jsem tu něco jedinečného, co bychom jinde v Čechách marně hledali.
Když jsem poprvé dosáhla vrcholu Milešovky la rozhlédla se po okolí, promluvily ke mně ty kopce a kopečky, které jsem dosud neznala. A nejen ony, promluvily i pole a louky ohraničené remízky a alejemi stromů. Na dohled tu byla vzácná krajina, citlivě obhospodařovaná člověkem, která je rájem ptactva a zvěře.

V srpnu 2002 jsem si výstup zopakovala již s Poutníky Českého středohoří. Tentokrát jsme se vydali z Bílky po červené turistické značce, kde je výstup po severním svahu nejmírnější. Zdá se neuvěřitelné, že na tak strmou horu se dá vystoupit zcela pohodlně. Krajina po vydatných deštích svěže zelená, ale teď v mlžném oparu, dýchne na nás tak trochu podzimem. Sluneční paprsky si během dopoledne prorazí cestu ke středeohorským kopcům.
Vystupujeme a sledujeme květenu - modrý kakost luční, fůžově fialovou vrbku úzkolistou, jejíž období květu vrcholí. Středem naší pozornosti se stává po levé straně při úpatí hory vlhká, neobhospodařovaná louka s vysokým šťovíkem a kyprejí vrbicí, která má tmavě růžově fialové květy. Na dalším úseku cesty nás doprovází věsenka nachová s drobnými květy. Stoupáme po cestě, kde voda v posledních dnech vymlela koryto a navršila menší kameny v určitých místech. Les složený z bříz, lip, dubů, javorů a buků tu vyrůstá ve znělcové suti. Obdivujeme pokroucené kořeny stromů, zejména buků, jimiž se drží v kamenitém svahu. Mezi kameny vyrůstají trsy drobných modře kvetoucích zvonků. Občas proletí bělásek a celkem nenápadně zbarvený okáč pýrový, jehož krásou se můžeme pokochat, až když usedne na cestu a rozevře křídla.
Korunami stromů se na západní straně otevírá průhled do údolí a na protější kopce, které jsou zatím obestřeny mlhou. Cesta začíná být více kamenitá, sluníčko hřeje a my se pomalu blížíme k vrcholu.
Tuším setkání s mnoha druhy motýlů, tak jako při našich jiných poutích. Letošní rok by se dal nazvat "rokem motýlů". Máme z nich vždy velikou radost, jsou to barevné skvosty přírody, které byly ještě v nedávné minulosti vzácností. U cesty kvete rostlina s bílými, bohatě rozvětvenými okolíky a na nich sedí čtyři motýli - babočky paví oko, jejichž křídla na slunci září výraznými basrvami. Nemůžeme se vynadívat na tu krásu.

Ještě malý kousek cesty a vítá nás vrcholová kóta 837 m nad mořem (přesněji 836,6), odkud se pokloníme úchvatné= středohorské krajině. Před mnoha lety se tu rozhlížel slavný přírodovědec a cestovatel Alexander von Humboldt, který považoval výhled z Milešovky za třetí nejkrásnější lna světě...
Dnes není příliš daleký rozhled, na obzoru se v mlze rýsují siluety Lovoše, Košťálova, Děkovky a Solanské lhory. Hazmburk je sotva znatelný, Radobýl není vidět a stejně ani lounské kopce
.
Nevadí, zaměříme tedy pzornost na samotný vrchol Milešovky. Meteorologická observatoř je dnes pro veřejnost zavřená, takže ji částečně obejdeme a na místě kde odpočívá ve stínu stromů několik turistů na lavičkách, si prohlížíme velkou turistickou mapu Českého středohoří. Upoutala nás svým výtvarným zpracováním (kopce jsou tu výrazné a plastické) a velkým nápisem "Mileschauer Donnersberg", což v němčině znamená Milešovská hromová hora. Je to výstižný název - přes Milešovku se přežene nejvíc bouří v Čechách. Je to i naše největrnější hora, kde nejsou vzácností vichřice dosahující rychlosti i 140 km/hod a úplné bezvětří je průměrně pouze 8 dní v roce.

Vrátili jsme se na jižní prosluněnou stranu a posadili se. Za námi je zeď poskládaná ze znělcových desek, mezi nimiž se tu a tam uchytily rostliny, za ní je areál observatoře. Na kamenech se vyhřívala slunéčka sedmitečná. Kdesi pod námi kroužila káňata, která na sebe upozornila naříkavým hlasem. Na blízkém keři, dokonale ve větvích schována, se ozývala červenka. Je to drobný a velice plachý ptáček. Kolem nás poletovali motýli, kterých přibývalo. Přilétávali z jižního svahu, usedali na bodláku i na cestu, někteří se vyhřívali na kamenech.... Tušení nezklamalo. Nastal divoký rej barev. Běláskové, několik druhů modrásků, okáči, babočka bodláková, několik baboček kopřivových. Na bodlák usedl i náš známý "létající plamínek" z Oblíku - přástevník kostivalový, jehož zadní křídla mají barvu ohně. Objevuje se další babočka paví oko a celé to barevné vystoupení vyvrcholí příletem otakárka fenyklového - naší "perly Českého středohoří".

Zdálo se, že motýli - naši barevní bratříčkové chtějí pozdravit královnu Středohoří stejně tak jako my. Cítíme, že jsme součástí této nádherné krajiny, která nás tak vlídně přijímá.

---