Podzimní příběh

Je chladný říjen. Ledový vichr celý den prohání po obloze mohutné nacucané mraky. Lidé na ulici se choulí do kabátů. Rychlými kroky měří dláždění chodníků v touze být co nejdříve někde v teple. Kolem poledne sice na pár chvil vykoukne mezi mraky cípek sluníčka, ale jakoby i ono se zaleklo té nevlídné podívané a raději, pro tento den, definitivně zaleze do peřin. Je večer, po sedmé hodině. Vyklouznu z těžkých klementinských vrat. Ostrý vítr mi do tváře šplíchne ledovou spršku. Déšť! No to je radost. Nasadím si na hlavu kapuci, zasunu ruce do kapes kabátu a se skřípáním zubů vyrážím k zastávce tramvaje na nábřeží. Kličkuji mezi houfem turistů, kteří i v tomhle počasí rozjařeně pobíhají po pamětihodnostech Prahy, fotí a pokřikují na sebe plni dojmů. Je jich tu pořád jako much. Neustále se pletou člověku pod nohy a překáží, ale stejně mě pokaždé zahřeje u srdíčka pýcha na tu naši krásnou Matičku Stověžatou. V pasáži Křižovnické ulice aspoň na pár minut unikám vytrvalému dešti. Chvatně procházím kolem rozzářených vitrín plných skla, figurek, triček s nápisy "Prague is my love" a jiných všudypřítomných lákadel pro cizince. Zaslechnu kdesi v dálce zvuk tramvaje. Je to ta moje, nebo jede z protisměru? Přidávám do kroku, snažím se zrychlit své proplétání mezi turisty jak jen to jde. Vybíhám z pasáže na Novotného lávku. Uvidím sedmnáctku, jak zrovna zavírá dveře. K čertu! To si zas pěkně počkám! Teď večer, a v takovéhle plískanici. Dojdu k zastávce a pohledem na jízdní řád zjišťuji, že budu nejmíň 20 minut přešlapovat v téhle slotě. Prší víc a víc. Vítr se sice trochu zklidnil, ale déšť houstne a sílí. Je pěkná zima. Mám pocit, že snad začne už co nevidět sněžit. Chvilku přemýšlím zda se nemám vrátit těch padesát metrů zpět do pasáže. Ale pak se zaleknu myšlenky, že bych mohla podobně prošvihnout další tramvaj. No což, tepleji tam stejně není. A těch 15 minut už snad nějak vydržím. Schovávám krk co nejhlouběji do kabátu. Snažím se posunout si kapuci tak, aby mi aspoň nepršelo na brýle a do obličeje. Téměř mi mrznou ruce. Mokré a prokřehlé je honem cpu zpět do kapes. V navlhlých botách mě začíná studit. Chvíli bezradně přešlapuji na jednom místě a pak se rozhodnu krátit si čas přecházením. Třicet kroků tam, třicet zpět. Od tramvajové zastávky k první lavičce, ke druhé, a ke třetí. Ještě k prvnímu stromku. A zpět k zastávce. A zase, znovu. Už jen 1O minut. Uff. Potřetí - stejná trasa. Třicet kroků tam,... Mrznu! Jsem celá promoklá! Je mi mizerně. Propadám smutkům a všem trudnomyslnostem. Už jen 5 minut. Snad! Zastavuji se u zábradlí. Dívám se skrz clonu deště na zpěněnou Vltavu, potemnělý Petřín naprotější straně, na Karlův most, až na pár spěchajících deštníků tak opuštěný, a na nasvícená Hradčana. Auu! Několik velkých dešťových kapek mi cáklo rovnou na nos a na skla brýlí. Už mě to tu nebaví! Ještě celé 3 minuty, tedy pokud ovšem přijede na čas. Ale jak tak pozoruji líně se posunující šnůru vozů a jejich nepříčetné řidiče, začínám propadat malomyslnosti. To bude tak dalších 5 minut navíc. Nejméně. Raději opět obracím svoji pozornost k vlídnému obrázku orámovanému Vltavou. Dívám se na velké kapky dopadající na nábřežní zábradlí. Počítám. První kapka, druhá, kápne třetí a slije je dohromady. Malý potůček steče po sloupku dolů na dlažbu, a zase první kapka, druhá, třetí, potůček,... Najednou si všimnu o pár centimetrů dál čehosi, co upoutá moji pozornost. Taková velká kapka - a nesteče? Něco tam leží. Udělám pár kroků až k zábradlí. No páni! Na klandru sedí, uprostřed vší té potopy, pavouk. Nejspíše křižák. Celé léto jich tu byly spousty. Věděli, kde je dobrý úlovek. Tkali své obrovské sítě v každičkém zákrutu zábradlí podél celé Vltavy. Skoro jako pavoučí sídliště. Brrr!! Děsím se pavouků. Už jen ta představa osmi nožiček, hemžících se po zemi,... Štítím se jich! Stačí to vyslovit: P-A-V-O-U-K !! - a už lezu v hrůze na stůl, ježí se mi vlasy a vřeštím. V životě bych se něčeho takového nedotkla. Nechápu, jak je někdo může mít dokonce rád. Fuj! Tenhle tady je pěkně velikej. Větší než celý můj nehet na palci. Nejspíš se tu nějak zapomněl. "Hochu, to sis nevšiml, že už je skoro zima?" Sedí tam, v kalužince vody, všech osm nohou přikrčených k tělíčku. Žije ještě vůbec? Jsem zvědavá. Zkouším do něj zlehka fouknout. Nepatrně se pohne. Skoro jakoby přešlápl z nohy na nohu. A nic. Nejspíš je mu taky zima. Plesk! Velká dešťová kapka dopadla těsně před něj. Nejistě se zakýval a couvnul o kousek dozadu. Taky je mi pěkná kosa. Tramvaj tu měla být už před třemi minutami. Zzzzima! Ať už to přijede, nebo tu umrznu docela. Koukám na pavouka, teď už téměř jako na spolutrpitele. To zábradlí určitě pěkně studí. Pavouk sedí skoro schoulený do klubíčka. Představuju si, jak mu asi je. Určitě je taky pěkně naštvanej na tohle počasí. Je mu zima. Možná má na sebe vztek, že ho nenapadlo někam si zalézt než tohle začalo. Bůhví, kam zalezli všichni jeho bratříčci. On mrzne tady! Třeba je mu i smutno. Všude samá voda. Nejspíš už je tak zkřehlý, že není schopen někam se vydat. Taky mi tak někdy bývá. Znám ten pocit. No, to jsou věci. Asi by se mi všichni vysmáli, že tady takhle filozofuju nad nějakým hmyzem. Ale co! Teď zrovna je to stejnej zmoklej chudák jako já. Je mi ho líto. Už o ničem nepřemýšlím. Udělám krok k zábradlí. Vyndávám zahřáté ruce z kapes. Nastavím dlaň a druhou rukou do ní smetu pavouka i s několika kapkami vody kolem. Nevypadá, že by mě příliš vzal na vědomí. Schoulený do klubíčka, netečně leží na mé dlani. Dojdu k prvnímu stromu. Je už príliš holý, než aby ochránil člověka před deštěm, ale jako úkryt pro pavouka je nádherný. Pozvednu dlaň k obličeji. Párkrát na pavouka dýchnu, abych ho aspoň trochu probrala k životu. Vypadá to, že to opravdu zabralo. Maličko narovná svých osm nohou, zvedne tělíčko. Dotknu se hřbetem ruky kmene stromu. Je sice chladný, ale mnohem míň, než bych čekala. Je taky živý. Ještě dýchnu na pavouka a on se vydá po mých prstech a pak dál na strom. Dívám se na něj jak leze po kůře vzhůru do koruny stromu. Vypadá, že ožil. Chce se mi smát se. Skoro čekám, že se otočí a mrkne na mě, či přátelsky zamává jednou ze svých nohou. Jsem promoklá na kůži, ale nějak už mi to málem přestalo vadit. Konečně přijíždí tramvaj. Narvaná! Jak jinak. Vmáčknu se do posledních dveří. Alespoň je tu teplo. Zazní bzučák a dveře tramvaje se ztěžka zavírají. Ještě se naposledy podívám po téměř holé lípě a po "svém" pavoukovi. Usměju se. Je mi tak nějak hezky. Skoro jakobych potkala kouzelného dědečka. Cha cha. Já mu dala raneček buchet, a kde jsou ta splněná přání? Já vím, že kdybych tohle někomu vyprávěla, mají mě všichni za blázna. Zachraňovat blbýho pavouka a ještě si s ním málem pokecat. ...ale stejně!! Nejspíš kouzelnej byl. Dal mi jeden dáreček. Vždyť já mu tak chtěla pomoct, že jsem se ho zapomněla bát. Páni, to jsou věci. Já ho dokonce vzala do ruky. Nejspíše to byl nějaký pavoučí vyslanec. Uzavřel se mnou smlouvu o vzájemném neútočení. A co víc, uzavřeli jsme přátelství mezi mnou a celým pavoučím rodem. A funguje! Sice jsem ještě od té doby na žádného jiného pavouka nesáhla, ale pokaždé mám radost, když nějakého potkám.

---