KAČO "Modrý muž"

Byl zrozen Kačo. Vlastním jménem Rudla Gádžor. Byl to obří syn nešťastné náhody a marnosti žití. Když vystoupil ze zavhlého lůna nekonečné neřesti a utrpení, země se zachvěla a jeho strýci Mandoru Boglány praskly na kytaře tři ze tří strun. A to bylo znamení.

Ve jménu toho znamení byl velký bílý Mercedes. Ten měl zrozence zachránit před krutým osudem, jež na něj podle staré pověsti, čekal na hraničním přechodu Horgos – Roszke.

A Rudla vyrůstal, lelkoval v bezstarostnosti svého rozkuráženého dětství, šťastný při sladké nevědomosti chvílí, které mu neodvratně uchystal osud a jasnovidecký strýc Mandor milosrdně nechal zmizet v propadlišti svých němých úst. 

Netrvalo dlouho a milostný cit jal srdce malého zbojníka, aby se popásl na mukách nedospělce zotročeného erotickým běsněním. Nemohl mu vybrat lépe – Aranka, ta která umí „hula ho“, se Rudlovi stala učitelkou rozkoše. Nechala ho číst v slabikáři o dvou listech, v slabikáři temném, vlhkém a páchnoucím jako sklepení středověkého domu, v slabikáři, který nebyl ničím jiným, než hustě popsanou návštevní knihou, vulgárně řečeno píchačkami velkého závodu. To však Rudla nemohl při své nevinnosti poznat. A tak se pro dívku gazelích tvarů nadchl a rozhodl se s ní žít jako muž se ženou. Aranka ho v jeho iluzi podpořila, a na důkaz toho mu porodila potomka. Kdyby mohla, dala by mu jich i padesát, dušovala se, ale možnosti jsou omezené, poučila svého desetiletého druha.

Nebyl všem dnům konec, a tak ratolestí přibývalo, a zlomyslný genius druhu měl radost z těchto přičinlivých dětí a jejich dětí. Ale to už byly jen vzpomínky na vzácné „intimní návštěvy“ v nápravných ústavech, které v podobě právě živých tvorů, dávaly Rudlovi zapomenout na nudu ústavního života. Rudla tu byl oblíben – sladkost na jazyku pociťovali z jeho přítomnosti i ti, kteří si pod údery jeho těžkých pěstí neprokousli ret. Začlo se mu tu říkat Kačo „modrý muž“. Kolik podrážek bylo roztaveno, aby se přeneslo v tekuté formě pod kůži Kačova těla, ví už jen gramotné stěny kriminálu. Kačo se dostal do bludného kruhu sestaveného ze svého trestního rejstříku. Podoben vášnivému sběrateli pivních tácků, sbíral Kačo záznamy, až byl rejstřík dlouhý jako řečiště jihoamerických veletoků. A s tím se špatně žije v této netolerantní zemi, řekl si jednoho dne Kačo a vyslyšel hlas neznámého muže s krásným, pohádkovým jménem Emir. Ten sliboval majetky hodné pohádkových králů. V zemi odkud přicházel bylo něčeho více a něčeho méně, vysvětloval Kačovi jednoduché zákony ekonomiky. A tamní lidé, lidé jež Emir tak dobře znal, byli prý štědří k dobrým mužům.

Cesta na jih v luxusním a novém autě byla příjemná, Kačo si zkrátka dobře „pořídil“. Zpátky pojede ve starém, ale několikanásobně dražším, vinou nákladu, o kterém neměl nic bližšího vědět.

Důvtipem potřený čtenář se ale nemusí strachovat. Kačo by byl dopadl mnohem hůř, než kdyby ho jen na hranicích vyslídila dobře cvičená Asta, bylo mu totiž souzeno ztratiti se v hlubinách kosovské části Prokletých Hor, kudy vedla cesta k nedočkavým motoristům. Velký luxusní Mercedes jako by byl přitahován tlupou nekamarádsky vyhlížejících mužů středního věku a zanedbaného zevnějšku, potulujících se hustými lesy. Střela, která prolétla předním oknem auta měla Kača upozornit, že nejde o zbloudilé houbaře. Než by stěrač opsal půlkruh byl Kačo na útěku. Klopýtal mezi balvany, prodíral se trním divokého ostružiní, vyhýbal se útokům jedových zubů exotických hadů, šlápl do borůvčí a letěl půl kilometru volným držkopádem romantickou strží. Po dvou dnech se už náš hrdina z Balkánu kodrcal pravidelnou linkou ke klidnějším oblastem střední Evropy.