Co je nejdůležitější

     Zdál se mi sen. Byl v něm bezdomovec a zeptal se mě:

     „Co je pro tebe v životě nejdůležitější?“

     „Asi láska.“

     „A co třeba zdraví?“

     „To je pravda. Láska je skvělá, ale jestli je člověk nemocnej, tak ta nemoc lásku zničí.“

     „Peníze jsou pro tebe druhořadé?“

     „No, to ne. Peníze potřebuje každej. Ale nejsou tak důležitý jako láska a zdraví.“

     „Nelžeš si trochu?“

     „Dobře, máš pravdu. Peníze jsou super. Máš je a můžeš si koupit všechno. Nemáš je a jsi v háji. Nejlepší by bylo mít všechno: Lásku, zdraví i peníze.

     „Nechybí ti ještě něco?“

     „Teď už fakt ne.“

     „Co říkáš na štěstí?“

     „Jo! To jo! Bez štěstí by nešlo nic! Tak dobře, ke skvělýmu životu potřebuju lásku, zdraví, peníze a štěstí. Víc už fakt nic.“

     „Víš co je zajímavé?“

     „Ne.“

     „Že vy lidé chcete všichni to samé. Každého, koho jsem se ptal, co by si přál, odpověděl lásku, zdraví, peníze nebo štěstí. Někteří chtěli hned dvě věci najednou a ti ještě hamižnější hned tři. Nikdo ale nechtěl všechno.“

     Bezdomovec se po tomto dialogu vypařil.

     „To je blbost! Větší kravinu jsem neslyšel. Dej si pivo,“ řekl mi Robert, když jsem mu to vyprávěl. Zbytek večera jsme koukali na nějaký film. Když jsme šli spát, řekl mi: „Jsem četl nějakou knihu, kde se mluvilo o nesmrtelnosti. Jako že neexistuje, ale že jí můžeš získat před smrtí tím, že se nějak zapíšeš do dějin nebo co. Prostě mladá holka navazovala vztah s Goethem. Pěkná blbost, ani to nešlo dočíst.“

     A tu noc u Roberta se mi zdál další sen. Normálně mám jeden sen na půl roku, ale tady se nakupily hned dva za sebou.

     Zase v nich byl bezdomovec.

     Stál jsem na zastávce spolu s ním a viděl přijíždět autobus. Zastávka byla plná čekajících lidí. Mezi nimi i drobná černovláska s bavlněným kulichem. Oči měla zčervenalé jak si je neustále mnula prsty a občas se v nich zaleskla slza.

     Autobus zastavil a otevřel dveře. Všichni začali nastupovat.

     Najednou kolem nás proběhl muž. Letěl jako střela. Mokrá břečka mu odlétávala od podrážek bot a evidentně se snažil stihnout autobus. Když byl tak dvacet metrů od něj, autobusák zavřel dveře a začal odjíždět. Muž ještě stačil několikrát uhodit do dveří, ale nebylo mu to nic platné. Za chvíli zbyly po autobusu jen vyjeté koleje v bahnu vozovky.

     „Běž se ho zeptat,“ pokynul mi bezdomovec.

     „Na co?“

     „Však ty víš.“

     Vyrazil jsem k muži, ale na co se ho mám zeptat jsem nevěděl. Seděl na lavičce s hlavou v dlaních a plakal. Přisedl jsem si vedle něj. Přemýšlel jsem, na co se ho mám zeptat, ale on začal sám: „Opustila mě. A je to jenom kvůli mně. Jsem blbec!“

     „To nebude tak zlý.“

     „Není to zlý. Je to všechno v háji! Jsem arogantní tupec a sobec. Už se ke mně nevrátí.“

     „Co je pro vás v životě nejdůležitější?“ zeptal jsem se a překvapil jsem tím i sám sebe.

     Muž se otřásl a začal ještě víc plakat. Potom přestal, podíval se mi do očí a smrtelně vážně a až překvapivě odhodlaně řekl: „Přál bych si, aby autobusy jezdily podle jízdních řádů.“

     „Cože?“

     „V tom autobuse co odjel, byla moje manželka. A podle jízdního řádu jel o minutu dříve.“

     „A vy byste si přál, aby jel přesně.“

     „Ano. Přesně. Pak bych ho stihl, stejně tak svou ženu a mohl bych jí ještě zkusit odprosit nebo prostě něco udělat, co by zvrátilo její rozhodnutí.“

     „Jak je pro vás důležitá láska“

     Muž začal znovu vzlykat a během toho mluvil:

     „Obrovsky.“

     „Proč jste si tedy nepřál, aby se k vám manželka vrátila. Proč jste si nepřál lásku. Jakou cenu může mít stihnutý autobus oproti jistotě celoživotní lásky.“

     „Nechci jistotu celoživotní lásky“

     „Nechcete? Vždyť jste před chvílí řekl, že byste chtěl manželku zpátky.“

     „Chcěl jsem stihnout autobus, abych měl šanci. Kdyby mi někdo nabídl zpátky její lásku, nechtěl bych. Nemohl bych se jí podívat do očí. Za to, jak jsem se k ní choval, za to všechno ji musím odprosit sám.“

     „Co jste jí dělal?“

     „Nemyl jsem nádobí,“ řekl a opět se rozplakal.

     „To je všechno?!“

     „Poslední dva roky jsme si nerozuměli. Nikam jsem ji nebral, za nic jí neděkoval. Přehlížel jsem ji, iritovala mě. Nic jsem pro ni neudělal, nepomohl, nepotěšil. Prostě nic.

     „Bil jste ji?“

     „Proboha to nikdy!“

     Nic jsem nechápal. Člověk, který si uvědomil lásku až při její ztrátě ji nechce zpět. Chce jen šanci. Něco nejistého. Nikdo by mu nezaručil, že by se k němu jeho manželka vrátila. Dost možná by jeho omluvy nepřijmula. Třeba ho přestala milovat. A tehnle muž nechce její náklonost zpět. Tomu nerozumím.“

     „Uvažuješ špatně,“ přerušil mě bezdomovec. Během našeho hovoru přišel k zastávce. „Tenhle člověk chce lásku, ale nechce ji zadarmo. Kdyby měl kouzlo, které by mu ji hned vrátilo, zahodil by ho. Ale láska je pro něj vším. Mít je totiž něco úplně jiného než zasloužit si.

     Teď ho nech,“ řekl mi, vzal mě za rameno a odvedl ze zastávky.

     „Ještě stále toužíš mít byť jen jednu z těch čtyř pro tebe nejdůležitějších věcí?“

     Stál jsem tam naproti němu a nebyl s to odpovědět. Poustevníník vytáhl z pod pláště čtyři papírky. Bylo na nich napsáno: láska, zdraví, peníze, štěstí.

     „Vem si co chceš,“ řekl.

     A pak jsem se probudil.

    „Já bych bral prachy. Za ty si můžeš koupit všechno. Co ty?“ řekl Robert.

    „Před dvěma dny bych bral všechno. Dneska nevim.“

    „Jseš nějakej divnej. Já ti řikám, že ty knihy co čteš, ti vyžíraj palici. Kašli na ně. Dáme si radši po ránu na rozjezd nějakej film. Co třeba Predátor?“