Šamponek, ruku v ruce s plastovkou...

   Smažka. Diskáč. Tak na tyhle výrazy můžete celkem klidně zapomenout. Možná se vrátí, spíš ale ne, stejně jako už dnes nic není „boží“, případně „úža“. Zvlčilá mládež už zase trochu poopravila zásobu svých pejorativ. Zatímco výše uvedené hanlivé výrazy jsou nespravedlivě odvozeny od vcelku nevinných hudebních stylů, objevila se v poslední době nadávka obecnější i přesnější.

   Šamponek. Jsem přesvědčen, že všichni ví, o koho jde. Typ „šamponek“ si těžko s někým spletete. Jeho základním atributem je pečlivě udržovaný účes, z nějž přímo tryská ležérní vzhled, po ránu náležitě dlouho tvořený za pomoci vydatné dávky nepostradatelného gelu. Toť základ, který správný šamponek intuitivně doplňuje vhodnými rekvizitami. Měly by to být sluneční brýle, upnuté tričko (bez rukávů!) a boty široké přes půl ulice.

   Variantou šamponka je „skejťák“. Skejťák se obyčejně domnívá, že je velice drsnej. Nosí většinou kapsáče, do kterých by se vešli ještě dva takoví, a po jejich rozkroku si málem šlape. Naprosto neoddělitelný od skejťáka je způsob jeho gestikulace, bohužel nepřenositelný textem. Trochu to vypadá, jako by chtěl skejťák odehnat neodbytnou mouchu před svým obličejem. Přitom musí mít ovšem drsňácky ohnutý prsteníček.

   Nebudu asi daleko od pravdy, když formuluji dojem, vyvolávaný ortodoxním šamponkem ve zbytku populace, přibližně slovy „panebože-to-je-ale-debil“. Šamponkovi to ovšem nevadí. Existuje totiž fenomén, který naopak šamponka nezbytně potřebuje k životu a (nedejbože) k reprodukci. Je to takzvaná plastovka. Plastovka proto, že jejím charakteristickým znakem jsou tlusté plastové náušnice mohutných rozměrů. Odrůdou je „bárbína“, vyznačující se vehementní tvorbou alternativních ksichtů na místo někdejšího obličeje, jehož původní podobu si vlastně už nikdo nepamatuje.

   Opravdovou plastovku či bárbínu bezpečně poznáte ještě podle jedné vlastnosti. Zadní část jejích kalhot je řešena osobitým způsobem: Sotva se dotyčná zohne byť jen o centimetřík, okamžitě jí křiklavé kalhotky (zpravidla tanga) vyskočí až k lopatkám a řečené kalhoty se naopak stáhnou kamsi do nesmělého ústraní, aby ještě lépe předvedly, že „spodní prádlo“ je povedený eufemismus pro onu zbývající šňůrečku, snažící se tvářit se, že něco zakrývá.

   Většinou naštěstí šamponci s plastovkami tvoří docela uzavřenou komunitu, mezi níž a vnějším světem existuje krásný vztah vzájemného pohrdání. Ale pozor, přece jen šamponismus nenápadně expanduje - Ne nadarmo si nedávno jedna kamarádka po poslechu reportáže o tom, že je pro moderního muže nezbytné vyholené podpaží a obtýdenní pedikúra, pobaveně povzdechla: „Ach jo, takže já se o sebe starám míň než průměrný chlap…“