LEDA NE

?Mile rád. Ale nemáte tu cukr.?

?Ovocný čaj se nesladí a tohle je lípa, nejlepší, jaký znám. Cukr je pro mravence. Znáte??

?Vidím,? odpověděl Ondřej. Kolem umyvadla vedla mravenčí cestička. Pokračovala přes ručník, pod zrcadlem až k parapetu pod otevřeným oknem. ?Máte tu fuku, nevadí vám to??

?Jsem trochu méně odolný vůči pohybu stěn v uzavřených prostorách, rozumíte, nejsem docela normální. Mám rád otevřená zadní vrátka.? Ředitel se usmál. ?Přesto, že jsou ve čtvrtém patře.?

?Lezou vám do kytek,? konstatoval Ondřej. Voda se už pomalu začínala vařit. ?Nenechám ji úplně bublat. Ten zvuk mi připomíná dětství. Zatrápená situace. Neslyším to rád.? Ondřej zalil dva hrníčky s čajem a nechal je vydýmat do ztracena.

?Teď budeme muset počkat.? Ředitel Koutný se zkroutil tak, aby se mohl opřít pravým loktem o snížené opěradlo křesla. ?Chtěl jsem tuhle školu vybudovat bezbariérovou, pro invalidy, víte, ale dnes vím, že jsem měl spíš udělat vyšší schody.?

Ve skříňce bez dvířek, ale za hrubou látkou s kytkama, našel Ondřej dva pod tácky a položil je na stůl. ?Proč na sebe být hodní, viďte? Když máme sílu, jsme hodní, ale když ji nemáme, stahujeme za sebou klidně další a další. Nemělo by to být naopak??

?Zapomněl jste na umyvadle náš čaj,? řekl ředitel se smíchem. ?Ale seďte, dojdu tam.?

?A o tom mluvím. Děláme různé věci, ale jiné zase neděláme. Takže, proč to tak nenechat??

Ředitel konečně rozprostřel lipovou korunu mezi dvěma náhodnými těly. Trochu je ta vůně spojila. ?Dýcháme stejný vzduch,? řekli si oba pro sebe. Nechtěli se prozradit. Stejně se ale usmáli a smích je rozesmál ještě víc.

?Nemá cenu se hned střílet, když vám někdo řekne, že se mu nelíbí vaše kravata,? pokračoval ředitel zaujatě. ?Přesto, že kravatu nenosím, ale chápete tu alegorii, že ano??

?Jednou se mi stalo, že jsem si málem uřízl prst. Docela jsem se bál, ale když se mi to stalo podruhé, byl jsem spíš naštvaný, ale já přece nejsem nemehlo, říkal jsem si. Jenže jsem se řízl i potřetí. To bylo při ořezávání klacíku. U chleba se mi to nestává.?

?Chcete říct, že je náhoda, že pijeme stejný čaj??

?Ano, ale kdybych neviděl ty mravence,? Ondřej se neubránil čtveračivému úsměvu, ?vážně bych si myslel, že je to ovocný čaj, ale na druhou stranu je dobré mít cukr aspoň pro mravence.?

Ředitel Koutný se sklonil k šálku s lipovým čajem a dlouze se nad ním zdržel.

?Nespalte si nos,? varoval jej Ondřej, ale už pozdě. Ředitel se narovnal s kapičkou na nosní přepážce. Usmál se jako malý kluk, který je přistižen s tváří od marmelády. Zvážněl.

?Jak jste prve zavrávoral na chodbě, myslel jsem si, že jste něco provedl. Že vás trápí svědomí, že vás tlačí mravní zákon. Dere se ven, viďte??

?Ani ne, pane řediteli. Nemám takové hluboké city. Ve skutečnosti jsem velmi povrchní. Ale to se hned nevidí. Musel byste mě poznat lépe.?

?Od toho ale dál. Dnes jsem si vás pozval proto, že jste se mi zdál splašený. Ostatně nemáte při hodině na chodbě co pohledávat. Třeba že je podzim a není vám do zpěvu. Učitel je hlupák, který vtipkuje se spolužačkami, jako by nebyl ženatý, ale delikvent. Chápu vás, ale jsou věci, které?.?

?Já vím,? řekl Ondřej. ?nechal jsem se unést. Víte. Svetr po matce.? Nyní, jako by si ředitel Koutný teprve všiml.

           ?Ach ano. Pěkný svetr. Ten jistě pletla sama. Znal jsem podobný.? Nastala chvíle mlčení, pak ředitel pokračoval. ?Tak proto jste odešel.?

           ?Jsem rád, že chápete pravou příčinu. Pan učitel si jistě myslí, že jsem se zalekl jeho semene, ale tak to není. Nejsem stydlivý, jen občas mlčím, když jiní mluví. Mlčení, to je jako voda, ve které plavou slova, tedy ryby. Občas  se musí nadechnout. Hladina nesmí být moc vysoko. Každá ryba se však jednou utopí.?

Ředitelna se náhle zdála jaksi oslabena světlem. Před unavenými zraky vystupovaly dvě papírové postavy. Skoro jako by byly vidět šňůrky a drátky v jejich konstrukci a vedení. Kde je loutkář? Je starý? Má starou kliku? A slov plné akvárko.

Mravenci se ploužili květným porostem dlouhých květináčů s muškátovými rostlinkami. Stonožka se schovala za padlý list. Melodie pohody vyprchala do stropu, který pokryla jemným filmem. Pohledem zbavil se nakonec bytí. Vyprášil se jim na hlavy, ale oni se oklepali spoluvinou a prášek mrtvé melodie, vtažen rozevřenou fukou, skočil ze čtvrtého patra.

?Asi bych se měl vrátit do třídy.?

?Nedopil jste čaj.?

Ondřej se smutně pousmál. ?Nedopiji ještě hodně věcí.? Už stál u dveří, když ředitel naposledy promluvil.

?Ale víckrát to už neuděláte, to s tím svetrem, viďte??

?To vám nemohu slíbit. Nejspíš ale nebude trvat dlouho a stane se to znovu. Určitě se ještě několikrát říznu do prstu.?

?Leda bych zvýšil ty schody.?

?Leda ne,? odpověděl Ondřej a utřel si slzu do rukávu.