Labutě

Nic jiného na světě snad neměl tolik rád jako ty labutě. Když byl malý, brával ho otec na nábřeží krmit je. Později spolu objevili malý zarostlý kousíček přímo u řeky, kde jim byli blíž a mohli je lépe pozorovat.
Petr dospíval, začal chodit na gymnázium a už nebyl tak bezstarostný jako dřív. Všude kolem se začalo hovořit o válce. A pak přišla jednoho dne bolestná rána, Petrův tatínek zemřel na následky onemocnění srdce. Pro Petra, který svou matku nikdy nepoznal, byl otec vším. Život se mu zhroutil, nevěděl , kudy kam. Bydlel u své tety, sestry svého otce, se kterou si nikdy nerozuměl.
Ale naštěstí tu byly ony, jeho nádherné přítelkyně. Petr se každý den těšil na to, až se po škole vydá k tomu zarostlému schovanému místečku. Krmil je a svěřoval jim svá trápení. Znal je všechny, znal jejich nálady, jejich povahy... věděl, že se od sebe liší stejně jako lidé.
Přišla válka. Lidé, spěchající po ulicích, měli v obličeji zoufalství a strach. Nikde nebyl slyšet smích, všechno jako by bylo zahaleno hustou těžkou mlhou.
V těch dnech přišel Petrovi úředně vyhlížející dopis. „Odvolán na frontu,“ stálo tam. Petr dlouho hleděl na ty černě natištěné řádky. Nevěděl, co ho čeká a ani nad tím nepřemýšlel. Jen to všechno nějak nemohl pochopit…
Dny utíkaly. Petr se naučil, jak zacházet s pistolí a jak se správně hází zápalné granáty. Naučil se, že voják není člověk ale stroj, který plní příkazy a nesmí cítit srdcem. Srdce je k ničemu, jen svádí z cesty. Hlavně stát pěkně rovně, nestěžovat si, mít pevnou ruku a umět dobře zamířit.
Výčitky svědomí ho přešly po pár měsících. Už necítil vinu, nebyl sám sebou, ale splynul s davem. Společně s ním plnil příkazy, schovával se v zákopech a střílel. Jen občas, když večer usínal, vybavila se mu vzpomínka na některé tváře kamarádů ze školy, na úzké uličky, které byly součástí jeho každodenního života, na obyčejné věci, které měl rád.. Ale to byly až příliš vzdálené vzpomínky, příliš neskutečné nato, aby ho bolely.
A přece, po tolika strašných prožitcích, po tom všem, co musel vidět a zažít, válka skončila. A před ním se otevřela volná cesta. Nikdo po něm nic nechtěl, najednou měl zase myslet on sám za sebe, rozhodovat se. Nechápavě se díval kolem, toužebně si přál slyšet nějaký rozkaz a s hrůzou si uvědomil, že se odnaučil smát se sám od sebe i plakat sám od sebe a vůbec myslet.
Ale když seděl ve vlaku, náhle pocítil takovou radost, až se mu rozbušilo srdce. Jen pryč, pryč od toho všeho!
Když vlak dorazil do cílové stanice, vyskočil z něj a rozběhl se do těch skoro zapomenutých uliček. Ale po pár krocích zůstal zaraženě stát. Místo cukrárny, do které tak rád chodil, bylo obuvnictví. Malý domeček na konci ulice byl zbourán. A vlastně všechno vyhlíželo nějak jinak.
Vzpomněl si na svého kamaráda ze školních let, který nešel do války kvůli zdravotním potížím. „Vidět někoho milého, někoho přátelského, “ pomyslel si.
Ale i ten starý dobrý kamarád se nějak změnil. Po pár minutách spolu neměli o čem mluvit. „Neměl jsem sem chodit,“ řekl si Petr. „On mi nemůže rozumět, vždyť nezažil to co já.“
Poděkoval za čaj a zvedl se k odchodu. Kamarád, který asi nevěděl, jas se rozloučit, poznamenal něco o počasí. „Za chvíli budou táhnout divoké labutě.“
Labutě! Jak jen na ně mohl zapomenout !?
Z domu vyběhl jak nejrychleji mohl. Stavil se ještě v pekařství pro nějaké starší pečivo a pak už ani nevnímal, jak svět kolem něj pádí v rozmazaných barvách.
A náhle se ocitl na schovaném místečku zarostlém trávou a orobincem, na místě svého dětství.
Hleděl na lehce zvlněnou hladinu řeky. Srdce mu divoce bušilo. Čekal. V tu chvíli byl rozhodnut čekat celou věčnost.
A najednou..najednou tu byly. Připlouvaly jedna po druhé po lesklé vodní ploše, tiše, vznešeně.. Roztřesenou rukou začal házet sousta do řeky. Ale ony si jich nevšímaly, připlouvaly až k němu a teprve u břehu si jen tu a tam něco vzaly. Hleděly na něj svýma korálkovýma očima a natahovaly k němu ladné krky.
Ani nevnímal, že pláče. Poprvé od svého návratu jasně pocítil, že je doma. Stál na tom místě celé hodiny a vyprávěl jim. Říkal jim vše, co ho za ta léta odloučení trápilo a z čeho měl radost, vyprávěl jim své příhody a zážitky a hladil je po sněhových hlavách. A ony naslouchaly, tiše, radostně naslouchaly, připlouvaly a zase se vzdalovaly, aby se mohly ujistit, že je opět s nimi.

---