Popelka

Na balkoně se válí

velká

bílá

koule z lustru.

Na posteli tvé tělo

bez tebe,

bez hlazení než usnu,

bez šepotu.

I když

i bez šepotu

se stmívá.

Jsem to víla, nebo co

a jsem taky ta, co málem tady

zhnila, když ses tak snažil,

lásko,

když ses tak snažil

upokojit a ukojit

mě izolepou

na koni.

Křičím a trhám se na kusy,

do očí kaktusy a na ně třešně

ti dám,

abys spěšně,

lásko,

spěšně šel dál

a nerval mi do uší

svá pšššt a pes, že už nehlučí

a hlava tě nebolí, zítra že nevstáváš,

že už jsi jiný a já že jsem furt

tak blbě stejná,

že těch "že" je až moc,

že hlava se mi točí

okolo symetrál,

že přidáváš plyn a řveš

tak se toč, toč,

pralinko.

Pomřely stařenky,

pomřely na zimu.

Chudobky bělavé

spí.

Sypu tě na jejich

povlaky do peřin,

na jejich stín

i víru.

Mladý

a krásný

jsi byl,

když hořel's,

lásko,

a měnil ses v dým

a špetku

klidného

vláčného

smíru.