Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Vyvanutí

12. 11. 2004
13
1
10593
Autor
MeTB

...použitý citát je z knihy Eugena Ionesca Střípky deníku. (a abych nezapomněl: přeji hezké čtení)


    Lampa nad stolkem zablikala, Karel se na ni rozzlobeně podíval.
    Barem proplouvala táhlá bluesová melodie skupiny hudebníků odkudsi z pozadí a hodiny na stěně pomalu odbily osmou; skrze přivřené dveře bylo vidět, jak se stíny venku mísí s mateřskou nocí. 
    "Nic tady pořádně nefunguje," usmál se omluvně.
    Neodpověděla, jen přikývla; její rozpuštěné vlasy se zahoupaly nad výstřihem krásných večerních šatů.
    Povzdechl si. Seděli proti sobě a nevěděli, co říct.
   
    "Víš... měl jsem zvláštní sen," prolomil mlčení.
    Usmála se.
    "Tak povídej," řekla a podívala se mu do očí. "Já ti ho vyložím."
    "Jo, já vím. Vždycky jsi to uměla."
    Naklonila se a stiskla mu ruku, pohladil ji. V pozadí se rozehrál klavírista, jako podzimní listí místností zavířily tiché, posmutnělé tóny. Karel začal vyprávět:
    "Objevil jsem se uprostřed nějaké síně, přede mnou seděl na zemi člověk a v rukou měl hrst písku. Přistoupil jsem k němu a on ty ruce zvedl. Viděl jsem, jak se z nich písek sype ven.
    Náhle odněkud zezadu zavanul studený vítr - obrátil jsem se a stěna za mnou se rozplynula. Otočil jsem se zpátky, ostatní stěny udělaly to stejné. Najednou jsme stáli na poušti a mužovy ruce byly skoro prázdné. Podíval se na mě. ‚Měl bych být sám,' řekl. ‚Jdi pryč. Alespoň teď chci být sám.'
    Hleděli jsme jeden na druhého, beze slova. Pak dopadlo poslední zrnko na zem, ten muž se usmál...a já probudil."
    Nic neřekla.
    "Tak, Zuzko? Co to znamená?" naklonil hlavu.
    Otřela si oči. Chvíli se na něj dívala, smutně. "Znamená to, že chceš být sám."
    Karel se zasmál. "Hloupost. Mám tebe."
    Mlčela. Přemýšlel, co říct.
   
    Pohledem vyhledal nápojový lístek, pevně přišroubovaný ke stolku. "Objednáme si?"
    Přikývla. Sklopil oči k menu - a zarazil se. "To je divné," zavrtěl hlavou. "Tohle není nápojový lístek."
    "Ne?"
    "Ne. Je to kus stránky vytržený z knihy."
    Zatvářila se udiveně. Pokrčil rameny.
    "Průvodce vede návštěvníky, turisty do trůnních sálů nebo k bílému náhrobku," četl.  "Dámy, pánové, slečny, školáci, děti moje, před deseti minutami tady žil náš velký král Bérenger... Před sto lety tady žil náš velký král Bérenger... Před deseti tisíci lety tady žil, obklopen svými dvořany, velký král Bérenger... Říká se, že lidé byli civilizovaní už před dvaceti tisíci lety a že je vedl jakýsi král, jmenoval se prý Bérenger I. ... Dámy a pánové, legenda praví, že na tomto místě stával palác a že v něm žil král. Prováděli tu vykopávky. Ve skutečnosti tady nikdy nikdo nežil. V těchto místech byla odjakživa poušť."
    Zuzana se zachvěla a skryla obličej v dlaních.
    "To je dobrý, Zuzko," řekl Karel tiše. "Nic se neděje, to je dobrý."
   
    Kapela v pozadí vyhrávala, když dřevěný stolek vedle nich zavrzal a židli u něj upadla noha. Karel si povzdechl.
    "Je to zvláštní," řekl. "Víš, tolik opravdové... Myslel jsem, že to bude trochu jako sen." Zvedl ruku a podíval se na Zuzanu skrze prsty. "Jenže je to jako skutečné."
    Otřela si oči a zavrtěla hlavou. "Víc," řekla. "Tohle je sto dvacet sedm procent. Jestli je něco neskutečné, je to vnější svět."
    Ticho, jen hudba z pozadí; zavřela oči. Natáhl se pro její ruku. "Nemohli jsme to vědět. Já ti nic nevyčítám, nikdo to nemohl vědět," řekl.
    Stiskla jeho prsty ve svých a pohladila je. Bluesová skupina dokončila píseň a než se připravili na další, v baru nastalo ticho.
     
    "Zatančíme si?" zvedl se ze židle.
    Přikývla. Obešel stůl a nabídl jí rámě. Naklonil se k ní. "A vážně mi to přepisuje mozek?"
    Její dolní ret se zatřásl. Podívala se nahoru; tvářil se normálně, jako kdyby to byla nějaká obyčejná, všední otázka. Co měla odpovědět... "Jo," šeptla.
    Přikývl. "Smím prosit?"
    Vstala a klepaly se jí nohy.
    "Ale no tak, " zasmál se a zaťukal si na čelo. "Jsme přece v mojí hlavě. A tady není místo pro smutek." Mezi hudebníky se mihlo cosi v bílém. Barem se rozlehl začátek písně You´ll Be Always On My Mind.
    "Podívej, Elvis se vrátil!"
    Rozesmála se. Konečně. Začali tančit a Karel cítil sto dvacet sedm procent jejího těla.
    "Já tě miluju," řekl potichu. "A nikdy na tebe nezapomenu, slyšíš?" přitiskl ji k sobě pevněji. "Nikdy. Nikdy. Ať si říkají, co chtějí."
    Usmála se, s opuchlýma očima a červeným nosem.
    "Tuhle písničku hráli, když jsme se poprvé potkali, pamatuješ?"
    "A na naší svatbě."
    "A když jsem přijela z porodnice," přivinula se k němu blíž.
    Karel se zamračil.
    "Z porodnice?"
    Zastavila se. "Z porodnice." Stiskla mu ruku nečekanou silou. "S Lucinkou."
    Stůl vedle místa, kde seděli, se v oblaku třísek zbortil na zem. You´ll be always on my mind... Elvis Prestley procítěně zavřel oči. Karel na Zuzanu mlčky koukal. Některá světla na stropě zablikala a zhasla, udělalo se šero.
    "My nemáme děti," řekl nakonec. "Zuzko, nikdy jsme neměli děti."
   
    Tančila nepozorně, rozrušeně, navíc při špatném osvětlení; snažil se ji vést, ale i tak několikrát zakopli a zapotáceli se.
    "Nepůjdeme si raději sednout?" Mlčky přikývla.
    Posadili se ke stolu. Byl to jeden z mála, které ještě stály, ostatní se zčásti nebo úplně zřítily. "Vlastně je to docela dobrá metafora," řekl. "Tanec ve tmě."
    "Čeho?"
    "Života, přece," usmál se. "My všichni tancujeme ve tmě." Pokrčil rameny. "Alespoň mně to tak vždycky přišlo."
    Elvis dozpíval, uklonil se a rozplynul.
    Zuzana popotáhla. "A proč sis vlastně vybral tenhle bar?"
    Karel se zahleděl do prázdna. Jeho pohled se rozostřil. "Nevím," řekl po chvíli. "Já nevím." Zamračil se. "Abych se přiznal, nemůžu si vybavit moc jiných míst než tohle."
    Zuzana ho vzala za ruku. "To je dobrý," řekla. "To nic."
    "A jsou vůbec nějaká jiná místa?" Podíval se skrze škvíru přivřených dveří. "Venku je noc a nic jiného tam nevidím."
    Neodpověděla. Zbylá světla na stropě zhasla; zůstalo svítit jen to jediné nad jejich stolem.
    "Rozpadá se to tu..." povzdechl si Karel bezmocně.
   
    Bluesová skupina znovu spustila, tentokrát měla jejich hudba silnější nostalgický nádech.
    "Zajímalo by mě, jak jsem se sem vlastně dostal..." rozhlédl se Karel. "Připadá mi, že jsem tu už léta. Že jsem tu žil celý život."
    Podíval se na Zuzanu. "Něco se děje, cítím to. Bojím se."
    Stiskla mu ruku pevněji. "Jsem s tebou, neměj strach," řekla, jako by ho ta slova opravdu mohla uklidnit. "Jsem tu s tebou."
    Karel se na ni vděčně usmál. "Jste na mě tak hodná." Altsaxofonista kdesi v temnotách spustil překrásné, smutné sólo; Karel se instinktivně otočil, přestože ve tmě nemohl nic vidět. Vrátil se pohledem k Zuzaně, ztuhlé jeho zavykáním.
    "Opravdu, jste na mě moc hodná..." Podíval se na stůl.
    "A držíte mě za ruku... Známe se odněkud?"
    Podívala se mu do tváře; vystrašeně zapátrala po sebemenším záblesku humoru. Marně.
    Věděla, že se to stane, říkali jí to - ale ani milion slov by ji nemohl připravit. Ucítila, jak jí po tváři stéká slza. Karel si toho všiml. Nasadil zkroušený výraz.
    "Omlouvám se, nechtěl jsem vám ublížit," řekl. "To jen... paměť mi už neslouží tak jako dřív, víte? Omlouvám se..."
    Zavrtěla hlavou a nechala slzu volně téci.
    "Nic se nestalo," odpověděla.
   
    Počet nástrojů v pozadí postupně ubýval; už se ozývaly jen saxofon, klavír a buben.
    "Pořád mě držíte za ruku..." řekl Karel, "a tykáte mi. Proč?"
    Zuzanin dolní ret se otřásl. "Protože tě miluju."
    Nevěřícně se usmál. "Vy mě milujete, skutečně?" Zavrtěl hlavou. "Ale vždyť se neznáme..."
    Zuzana otevřela ústa - ale nedokázala najít žádná vhodná slova. Saxofon neviditelného hráče táhle zabučel do jednoduché klavírní melodie. "Kájo..." zašeptala.
    "Kájo?" podivil se Karel. "Kdo je Kája?"
    Zoufale mu stiskla ruku. "Ty!"
    "Já? Kdepak... Já se jmenuji... jmenuji se..." Svraštil čelo v usilovném přemýšlení. "Já nevím. Nemám jméno..."
    "Každý má jméno!"
    "Vážně?" podivil se bezejmenný. "A není to zbytečné, když jsme jenom dva?"
    Ozval se hluk, oba se otočili. Barový pult zasténal a zřítil se k zemi.
   
    Stiskla mu ruku; bezejmenný se na ni podíval.
    "Není to nevhodné, pro neznámé, držet se za ruce?" zeptal se. Pokrčil rameny: "Jestli není, pak se omlouvám... Já opravdu nevím."
    Zuzana dlouho mlčela. Buben pomalu utichal, až se úplně vytratil.
    "Ne, je to tak v pořádku, věřte mi. Je to tak naprosto a docela v pořádku," zašeptala.
    Pochybovačně se na ni podíval..
   
    Seděli proti sobě na židlích u trosek stolu a hudba postupně slábla.
    Protáhl se. "Cítím se lehčí," řekl. "Je to zvláštní. Lehčí než pírko, než kdykoliv předtím. Nebo to není zvláštní? Já nevím..."
    "Jsem tady s tebou, neboj se," zašeptala Zuzana.
    Zasmál se. "Bát se? Ale ne, čeho bych se měl bát? Vždyť je to nádherné!"
    Pokusila se ho znovu uchopit za ruku; ucukl. Vystrašeně se na něj podívala.
    Zatvářil se omluvně. "Víte...já chci být sám," řekl. "Měl bych být sám..."
    Zašeptala: "Kájo, já ti jen chci pomoct..." Všiml si, jak se třese. Hudbu už téměř nebylo slyšet, jen dozvuky saxofonu z pozadí protínaly tmu.
    Zavrtěl hlavou. "Ale jak byste mi mohla pomoci?"
    Zuzana silou vůle ovládla třesoucí se rty. "Mohla bych být s tebou... Držet tě za ruku, až přijde...konec."
    "Konec?" Bezejmenný se zamyslel. Okamžik, dva.
    "Ne," řekl. "Ne, měl bych tu být sám." Natáhl se a dotkl Zuzaniny dlaně. "Já vám děkuju, ale jděte pryč, prosím vás. Chci tu být sám."
    "Kájo...," Zuzana vstala.
    "Běžte pryč. Prosím. Opravdu, já tu chci být alespoň teď sám."
    Dívala se na něj a třásla se. "Miluju tě," řekla tiše a zřetelně - jako by doufala, že říká kouzelné slovo.
    Stěna vpravo se tiše rozplynula. Světlo nad stolem zablikalo a zhaslo. Všechno se zahalilo do tmy.
    A bezejmenný ucítil, že odešla.
    Zavřel oči, cítil se lehký, tak lehký... Zezadu ucítil závan studeného větru.
    Usmál se.
   


1 názor

Hodně dobré. Zvláště se mi líbí ten vývoj, jakým prochází prostředí - rozklad.

Vitex
14. 09. 2005
Dát tip
Teď jsem dočetl podlední dílo od Camuse, co mi ještě zbívalo - ten to taky neměl jednoduché - vzdal se myšlenky boha (tedy posmrtného života) i historie (ne jako Sartre, podle něhož lze existovat nadále prostřednictvím svého díla v "budoucí historii") a přesto v tomto svém veskrze absurdním světě, kde snad nic nemá cenu, hledal nějaké lidské a morální hodnoty - to je hodné obdivu

Vitex
13. 09. 2005
Dát tip
moje slečna má taky nějakou odnož deprese - ale v poslední době je to docela dobrý...

MeTB
13. 09. 2005
Dát tip
Moje víceméně poslední slečna žije několik tisíc kilometrů daleko, takže bych možná já mohl taky mít nějakou odnož deprese, ale - nemám. :-) Ne, jak říkám, vlastně jsem šťastný člověk.

Vitex
13. 09. 2005
Dát tip
to je dobře... aspoň budeš psát šťastné a veselé věci

MeTB
13. 09. 2005
Dát tip
Klíčové je tam to slůvko vlastně. :-) Jak si to zapsal Ionesco..."chtěl bych umět napsat něco radostného, malou novelku, krátký příběh plný jara"? Tak myslím nějak. Chápu ho, taky bych to chtěl umět.

Vitex
13. 09. 2005
Dát tip
Včera jsem si půjčil cosi od Ionesca, myslím, že se to jmenuje Samotář nebo tak nějak - chtěl jsem Židle, ale neměli

MeTB
13. 09. 2005
Dát tip
To je, pokud vím, jediný jeho román. Ale nečetl jsem ho, zatím. Ionesco byl holt agnostik, nezávidím mu.

Vitex
13. 09. 2005
Dát tip
co je to agnostik ?

MeTB
13. 09. 2005
Dát tip
Jestli se nepletu, tak je to člověk, který dospěl k přesvědčení, že pravdu není možné žádným způsobem poznat. A je to (tedy agnosticismus) podle mě tak trochu jako nihilismus: nevíra v cokoliv, přesvědčení, že nic nemá smysl. Přečti si Ionescovy Střípky deníku, z toho tahle beznaděj přímo kape. Silné čtení.

Vitex
12. 09. 2005
Dát tip
Nebo něco jako omluva za vlastní existenci...

MeTB
12. 09. 2005
Dát tip
Já necítím potřebu omlouvat se za vlastní existenci. Já si ji nevybral.

Vitex
12. 09. 2005
Dát tip
To já taky ne... ale když už ji mám, musím ji nějak využít pro ostatní a ne jen pro sebe - a protože se mi to zatím moc nedaří, omlouvám se všem tím, že je bavím (" ") svími povídkami...

MeTB
12. 09. 2005
Dát tip
Nemusíš, můžeš žít jen sám pro sebe. To není špatné. Mě psaní neživí; já své texty píšu proto, abych si zostřil myšlenky v hlavě, aby vykrystalizovaly - tudíž svým způsobem, abych poznal, kdo jsem - a samozřejmě proto, že z toho mám potěšení; přičemž potěšení mi působí kromě samotného aktu psaní i to, když text čtenáře zaujme a on se po přečtení zamyslí a/nebo má pocit, že mu to stálo za to. Tedy sobecké pohnutky. Ale nestydím se za to a nemám pocit, že bych se měl omlouvat.

Vitex
12. 09. 2005
Dát tip
Mě psaní taky neživí... No, vlastně živí - moji existenci - Pamatuju si na doby, kdy jsem svoji existenci ještě "neživil" - bylo to strašné - snažil jsem se neexistovat - schovával jsem se, mluvil jsem co nejmíň, babral jsem se ve svých protoplazmatických sirupech - kdybych tehdy uznával sebevraždu, už bych byl teď asi někde jinde ( - nekecám) - no a pak jsem našel smysl existence v druhých lidech - takže pro ně čas od času napíšu nějakou povídku "s obsahem" , která zase na pár týdnů vykoupí moji existenci a mezitím připravuju svoje arcidílo, které konečně dá celé mé existenci smysl. : )

MeTB
12. 09. 2005
Dát tip
No, já si taky prožil svoje. Každý si prožil, někdo víc, někdo méně, někdo jinak, ale všichni. Před časem mi jedna Holanďanka vyprávěla, že v rodině mají dědičnou depresi a její otec jí trpí. A že se to začalo projevovat i u její sestry. Pořád brečí, nevychází z pokoje a chce mluvit jen s matkou. Tak jsem si říkal jo, to znám, a zeptal se, jak dlouho už to má. A ona na to, že něco přes rok a půl. Je jí sedmnáct. Vlastně jsem šťastný člověk.

Vitex
11. 09. 2005
Dát tip
No, já mám trochu jinou představu vyvanutí...

MeTB
11. 09. 2005
Dát tip
Asi každý má svou valstní. A jakou máš ty, není-li to tajemství?

Vitex
11. 09. 2005
Dát tip
Nevim, jak bych to popsal - asi leda povídkou (a to se mi teď nějak nechce...) : )

MeTB
11. 09. 2005
Dát tip
Jo jo, tvořit, to je občas hotové utrpení. Ale na druhou stranu je to radost. Něco jako porod, řekl bych.

Vitex
10. 09. 2005
Dát tip
Panečku… Je to v podstatě o ničem… ale tak na tři tipy (hlavně za atmosféru, která navzdory očekávání (obavám) nesklouzla do kýče). Dialogy by chtěly ještě trochu přebrousit, ale to už je jedno… *

MeTB
10. 09. 2005
Dát tip
Jo jo, ty dialogy jsou přeslazené... Ale už se mi do toho nechce řezat; měl jsem určitě nějaký důvod napsat je tak, jak jsem je napsal, a tak už je tak asi nechám.¨ Ale mám tuhle povídku rád. Líbí se mi její nápad a to, že jsem ji napsal tak, aby svou atmosférou vcelku odpovídala mé představě vyvanutí. Je taková smířená. Děkuju.

Alojs
16. 08. 2005
Dát tip
líbí se mi, jak má každá povídka svou vlastní historii. Ty mé ji taky mají :-)

MeTB
15. 08. 2005
Dát tip
Vlastně je to sci-fi o experimentu s virtuální realitou, který se vymkl kontrole a začal ničit mozek muže, který byl uzavřen v ní. Protože už ho nemohli zachránit, tak tam připojili jeho ženu, aby se s ním mohla aspoň rozloučit. Ale nějak jsem tenhle motiv v průběhu psaní potlačil a jen ho tak (velmi lehce) nadhodil, aby to každý mohl číst, jak uzná za vhodné. Kdo by to byl řekl, že? :-)

Alojs
14. 08. 2005
Dát tip
Další variace na sen. Ale nutno podotknout, že asi nejlepší, jakou jsem tady četl. Tohle bych si nejspíš do filmu nevzal, ale do osobního výběru si to milerád šlehnu :-)

Perchta
01. 05. 2005
Dát tip
*

klipeto
16. 01. 2005
Dát tip
hodně silný. smutný. ale jenom z pohledu někoho, kdo nechápe. nechápe? z mého pohledu je to smutný. t*

MeTB
19. 12. 2004
Dát tip
No nevím; zřejmě se tohle bude dotýkat toho slavného rozporu mezi snem a skutečností. :-) Chystám se jednoho dne napsat povídku Nesmrtelní a ta by měla (snad) být jednoznačně pochopitelná...ačkoliv, kdo ví, že ano. Dík za řádky. Tom

sicco
18. 12. 2004
Dát tip
víš často se mi stává, že u tvých povídek nějak nechápu. Jako by si nutil čtenáře, ať si závěr udělá jaký chce. Kdo ví proč, ale právě to se mi líbí na tvých povídkách nejvíc

Sunmoon
12. 12. 2004
Dát tip
sakra tady je kritik...to už ani nemůžu pročíst...ale líbilo...:o)

Nicollette
24. 11. 2004
Dát tip
jo určitě neni poslední, prostě se uvidí :)

MeTB
24. 11. 2004
Dát tip
Anebo neuvídí. :-) Howgh. T.

MeTB
24. 11. 2004
Dát tip
No, jen kvůli mě do matičky stověžaté určitě nejezdi, to se ani nevyplatí. Navíc to možná třeba není poslení sraz, no ne? Bota je bota (ať už je to kdokoliv/cokoliv :-) )

MeTB
23. 11. 2004
Dát tip
Tak jak to vypadá s bonboniérou? Díval jsem se na Jdeme na pivo a ty nejdeš na ostro?

Nicollette
23. 11. 2004
Dát tip
jak... na ostro?....

MeTB
23. 11. 2004
Dát tip
Viz JDEME NA PIVO (odkaz na hlavní stránce). :-)

Nicollette
23. 11. 2004
Dát tip
jo tak.... no já se teď musim rozhodnout mezi tebou a mezi botou, nejspíš.... páč oba tam budete jinej víkend a 2krát do prahy nepojedu.... tudíž sem na rozpacíh a nevím

MeTB
20. 11. 2004
Dát tip
Pic kozu do vazu. :-) No, s tímhle je těžko polemizovat. Jo, určitě to jde napsat líp (ostatně - co nejde), ale tak strašné to snad není. Nepřehledné se mi to nezdá (už kvůli tomu, že jsou tam jen dvě postavy a jedno prostředí), smutná a ještě smutnější sóla jsou tam jen jednou, respektive dvakrát (ačkoli, pravda, o smutku tam mluvím asi až moc). Když jsem byl mladší, znechutilo mě, že všichni píší vzletné a květnaté nesmysly o hloupostech – a rozhodl jsem se, že budu psát stroze a stručně. Proč popisovat blíž, kde se příběh odehrává, jak která postava vypadá, co který den dělala, její mládí… Ne, důležité je, co se s ní děje teď. Plus symetrie příběhu a (i když to zrovna v tomhle textu není vidět) propletenec motivů a je z toho povídka. Ale to jsem se nějakou divnou oklikou dostal k filozofii svých textů, omlouvám se. :-) Tedy: uznávám (teď když jsem si to přečetl po delší době), že to někdy škobrtá…trochu jsem to tedy upravil (minimálně). Jinak díky za kritiku! Tom

Nicollette
19. 11. 2004
Dát tip
.. jo že dokázala zapomenout, ale pořád žije v tomhle světě, ne? a to už takovej happyend neni.... ne ne, nechci se v tom patlat, je to dobrá povídka, nicméně je ve mě něco, nějakej blok, kterej říká, že tohle ne.... já to nechápu, ale je to tak...

MeTB
19. 11. 2004
Dát tip
Vlastně už ani nevím, proč mě napadlo, že čtenář by povídku měl pochopit stejně jako ten, kdo ji napsal. :-) Evidentně to tak nefunguje. (to není výtka, jen pozorovaní) Zkus se na tuhle p. podívat jako na sci-fi varování před virtuální realitou. :-) Škoda, žes´ neuvedla pádnější argument nelibosti než neurčitá zájmena a Tvůj blok, ale stejně děkuju. Tom

MeTB
19. 11. 2004
Dát tip
Jo a gabio: Toho se drž, vážně.

Nicollette
19. 11. 2004
Dát tip
no páč já bych ráda, ale blok je blok a ten si nijak nevysvětlíš.... já se ti osobně omluvim, možná :-))

MeTB
19. 11. 2004
Dát tip
A jé. Na druhou stranu, když mi koupíš čokoládovou bonboniéru, asi ti i odpustím.

Nicollette
19. 11. 2004
Dát tip
no já si to ještě rozmyslim, ještě mam čas :-)) a co koupíš ty mně?? :))

gabio
17. 11. 2004
Dát tip
no... abych řekla pravdu, byl mi ten začátek sympatičtější než ten konec... bylo mi líto, jaks e ta místnost kolem Karla rozpadá. Taky to, jak se rozpadal on sám. To ale znamená, že jsem se do toho vcítila, takže jsi to napsal přesvědčivě. t

MeTB
17. 11. 2004
Dát tip
No, on se vlastně ani tak nerozpadal, jako spíš byl postupně osvěcován. Často, když jsem unavený, přijde mi, že bylo by pěkné všechno zapomenout a prostě jen tak nebýt. Proč se namáhat být, když je na zeměkouli tolik miliard dalších lidí, kteří jsou? Ať dělám, co dělám, vím, že to spolu se mnou dělá někdo jiný. Tři miliardy nadechnutí a tři vydechnutí. Napsal jsem jednu ze sta tisíc povídek, které v ten den byly dokončeny. Skoro vždycky jsem se snažil psát něco jiného, než zástupy lidí okolo, ale čím dál víc mám pocit, že je to marná snaha. Jsme všichni jenom další bezejmenní v davu. Hlavní postava téhleté povídky na tohle dokázala zapomenout. Takže vlastně není proč ho litovat. Vlasně je to povídka s happyendem. Možná. :-) Dík, Tom

gabio
17. 11. 2004
Dát tip
Tak takhle jsem nad tím nepřemýšlela. Ale dneska jeśem si při tvorbě webovek uvědomila, že nikdo nemůže mít stejnej průběh života, stejný vzpomínky. Napsala jsem si ke každýmu roku svýho života něco. A vznikl mi z toho docela pro mě vtipnej útržek ze vzpomínek, který jsou všechny jenom moje. To je možná smysl bytí. Nastřádat co nejvíc vzpomínek a myšlenek,který ti nikdo nevezme...

Plopez
14. 11. 2004
Dát tip
Dobře napsaný. Tohle je snad první dílo, u kterýho mi nevadí, že se na konci hrdina probudí. Víš co myslim. Mám pro tebe jeden citát. Nevim, od koho je, ale řek bych, že sahá někam k Bretonovi. "Protože o vědeckém poznání už víme své a inteligence už nepřichází v úvahu, jedině sen ponechává člověku všechna jeho práva na svobodu. Dík snu smrt nemá už smysl, který by byl skrytý, a smysl života se stává jiným než dřív..."

Plopez
14. 11. 2004
Dát tip
A ještě něco :)

MeTB
14. 11. 2004
Dát tip
Já bych nerad nějak kazil Tvoji subjektivní představu, ale nevím, jestli sis uvědomil, že tahle povídka je vlastně sci-fi (OK, psal jsem ji já, takže ne úplně klasické sci-fi, ale stejně)? :-)

Plopez
14. 11. 2004
Dát tip
Ne, neuvědomil jsem si, že jde o sci-fi. Myslíš, že je to předpoklad k pochopení myšlenky? :)

MeTB
14. 11. 2004
Dát tip
Naprosto ne. :-) Já si myslím, že každý má právo na svou pravdu (tedy jak co chápat), takže ať to bereš jak chceš, je to tak správně. Sci-fi je stejně jen kulisa.

MeTB
13. 11. 2004
Dát tip
Člověk by měl zapomenout a pak zapomenout, že zapomněl; to ho prý dovede k osvícení. Aspoň Amber Gambler to říká (zdravím ho, jestli bude číst). :-) Já se v téhle povídce soustředil na "citlivé budování atmosféry" - aby ze začátku nebylo jasné, kdo ti dva jsou, proč sedí v baru, ale aby bylo cítit, že se děje něco nevyhnutelného a ne zrovna dobrého; a aby čtenáře zaujalo, proč se to jmenuje Vyvanutí, když se to odehrává tam, kde se to odehrává. Prožitek se stává silnější, ale hrdina jej již není schopen zaznamenat... Ve spoustě mých povídek se objevuje symetrie - začínají nějakým způsobem tam (tak), kde (jak) končí. Je to tak trochu obdoba Gaussovy křvky (a už je tu zase :-) ) - v průběhu povídky se něco změní a pak se text vrací k počátku. Já moc nepoužívám klasické (a výrazné) dělení příběhu na pět částí, snažím se stavět příběh víc gaussovsky. :-) Ale to asi plácám a neodpovídám na otázku: ono to zkrátka vyplývá z logiky příběhu, co jiného na to mohu říct. Jinak děkuju za kritiku - napsal´s zajímavé postřehy a já s nimi souhlasím (ad. podrobnější zpracování - asi jo, ale já nechtěl povídku příliš natáhnout, takže jsem psal opět svým oblíbeným způsobem oddělených scén). Tom

StvN
13. 11. 2004
Dát tip
To, co píšeš ve druhém odstavci (atmosféra atd.), to se ti povedlo napsat, takže vidím úspěch. Celkově mě tahle povídka bavila nejvíc od Milostného příběhu.

MeTB
13. 11. 2004
Dát tip
To jsem rád. Protože já si teď dám pauzu. Těžko říct na jak dlouho, mám v mozku spoustu nápadů - ale už zase začínám mít pocit, že to všechno už tady někdy bylo. Takže šlápoty jsou na zemi; třeba nedojdu daleko, než se otočím, ale - teď si dávám tvůrčí přestávku (číst nepřestávám). Takže nashle v lepších časech. :-) Tom

Elyn
12. 11. 2004
Dát tip
...našla jsem si v tom svoje..možná trochu jinak, ale našla...

Vespa
12. 11. 2004
Dát tip
Jako vždy skvělé. Ani o tom nejde moc mluvit, jak je to výborné.

fungus2
12. 11. 2004
Dát tip
Prostě zdařile napsané.TIP

MeTB
12. 11. 2004
Dát tip
A je to navíc takové pěkné, libozvučné slovo, to vyvanutí, viďte? :-) (a abych nezapomněl: podekovani miri k panu Kaufmanovi, skupině Maroon 5 a panu Ionescovi, protoze inspiraci nema cenu zamlcovat :-) )

StvN
12. 11. 2004
Dát tip
Dokonale vyložený sen. Líbí se mi to. Jak hezky spěje Kája ke konci. Nevim, co víc na to říct. (Chce se mi říct, a to mě napadlo při čtení, že by si tohle zasloužilo podrobnější zpracování, neboť probíhá jakási přeměna postavy a ta, natěsnaná do takového prostoru, je sice lákavá, co se Písmáku týče, ale jako s povídkou nevím, jestli bych byl spokojený. Druhá věc, souvisí s přerodem Karla. Povídka se vyvíjí. Paradoxně, místo aby spěla od "jednoduchého" k celku, tak je to právě naopak, což je zajímavá úvaha. Máš celek a ten se ti rozpadá, samotný mechanismus rozpadu jsi zvolil dobře, asi ani nešlo volit jinak, než sen. Nakonec ti zbyte vlastně to, čím by měla povídka asi začínat. Nicméně co mi trochu hapruje, po prvním čtení, prožitek se stává silnější, ale přitom hrdina již není schopen jej zaznamenat, to je ten paradox, díky němuž jsem se ke konci cítil bezradný a jak jsem byl zpočátku do textu vnořený, tady jsem pomalu vynořoval nad něj.)

StvN
12. 11. 2004
Dát tip
A název bezvadně sedí. To je velké plus.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru