Úžasné vyvrcholení jarního výletu vlakofilního psychopata

     Je krásný den a já mám volno. Paprsky sluníčka měkce a s cinkotem dopadají na zelenou travičku, ptáčci nádherně trylkují a kopce na obzoru mě neuvěřitelně táhnou. Jednohlasně se shoduji na tom, že si vyrazím na výlet a sobotu si krásně užiju. Půjdu přímo za nosem, kde se mi zalíbí se usadím a když se mi tam bude líbit víc než hodně, nic mi nebude bránit v tom, abych si výletek protáhl do zítřka.
Hledám batoh. Je zakopnutý pod postelí. Hledám spacák. Kupodivu je taky zakopnutý pod postelí. Ještě najdu ešus, kotlík… pár konzerv, nůž... Všechno co potřebuju nedočkavě házím do batohu a můžu vyrazit.
     Procházím vilovou čtvrtí zaprděných kravaťáků, vyplesklých na lehátcích plovoucích uprostřed prefabrikovaných bazénů, držících sklenici vína a přicházejících o nádherné zážitky z jarní, probouzející se přírody. Je mi jich docela líto. Opravdu neví o co přicházejí. Blížím se k řece, oddělující tuto část zeměkoule, odporně přeplněnou kýčovitě přezdobenými a přerostlými domy majícími za úkol především prezentovat dozajista nesmírné bohatství jejích majitelů, od téměř panické přírody, do které se s chutí zanořím a budu plnými ústy žrát tu přenádhernou zeleň. Mezi větvemi stromů a v lehkém vánku se vlnícími listy se prodírají sluneční paprsky a lechtají mě na nose. Za chvíli bych měl dorazit k železnici přetínající krajinu. Slyším vlak, asi jsem blízko. Ano, vidím už v odlescích slunce blikotající okna rychlíku. Když přijdu ke kolejím, vidím vlak už mizící v dáli.
     Rozhoduju se, že dál budu pokračovat po kolejích mířících směrem k vrchovině. Chvíli se snažím jít po kolejnici, ale když jsem si málem vymknul kotník, jal jsem se přeskakovat z pražce na pražec. Pískám si melodie, které mi v hlavě produkuje směs neuvěřitelného uvolnění a euforie v kombinaci s čistým vzduchem a hřejivým pohledem sluníčka. Je chvíli před polednem, krásné jarní teplo ve mně vzbuzuje touhu položit se vedle železničního náspu do travičky a pokusit se splynout s přírodou, snad i zapustit kořeny a srůst se Zemí. Pokusím se o to. Lehnutí by mi šlo, ale kořeny pořád ne a ne zapustit. To nevadí. Odpočívám, očima žeru okolní přírodu a sleduju poletující motýly a ptáky. Pohlcuju sluneční energii – dobíjím se.
     Po chvilce se zvedám, skotačím si v trávě a pak pokračuju dál po kolejích blížíce se k prvnímu většímu kopci. Po pravé straně už se vedle náspu zvedá skála, evidentně ožraná dynamitem, aby tudy mohly být vedeny koleje… Přede mnou se zvedá betonový portál a za ním se otvírá obrovská černá díra železničního tunelu, vzbuzující zajímavou směsici pocitu strachu a zvědavosti zároveň. Chvíli váhám a pak se rozhoduju, že si cestu zkrátím po kolejích skrz tunel a zároveň si tak splním svoji dávnou touhu. Vstupuju pod mohutnou klenbu vykousanou do skály a cítím lehké doteky proudícího chladivého vzduchu a taky pocit zajímavého vzrušení. Vzpomínám si na nedávný případ mladíka přejetého vlakem právě při stejné činnosti, jakou zde zrovna provozuju já, ale vzápětí tuto myšlenku odháním s tím, že když si budu dávat pozor, nic se mi nemůže stát, nehledě na to, že po celé délce tunelu jsou výklenky, do kterých je možno se v případě nutnosti schovat. A vůbec, vzdálenost mezi koleji a zdí tunelu je také dostatečná.
     Pokračuju dál. Líbí se mi ten pocit relativného ohrožení. Zastavím a užívám si ho. Naráz uslyším zajímavý kovový zvuk šířící se ocelovými kolejnicemi. Vlak je sice pravděpodobně dostatečně daleko, přesto se snažím co nejrychleji dostat do nejbližšího výklenku. Vstoupil jsem do nějakého a těším se na zajímavý pohled na vlak projíždějící tunelem asi na dva metry ode mě. Kovový zvuk sílí. Na chvíli je přehluší silné zatroubení lokomotivy vyjíždějící do tmavého chřtánu provrtaného kopce, pak zase zvuk kovu valícího se po kovu a pak hukot hromady železa míjejícího se kolem mě. Líbí se mi to.
Vlak projel a zase se zaposlouchávám do teď naopak slábnoucí kovové hudby. Když odezní, užívám si tento zážitek a uvědomuju si podivné vzrušení a zajímavý pocit libosti. Napadá mě, jaké by to asi bylo se projíždějící se masy kovu zlehka dotknout, ale rychle tuto myšlenku zapuzuju. Stojím ve výklenku s tím, že si počkám na další vlak a pak budu pokračovat dál. Asi po deseti minutách opět slyším známý zvuk blížícího se vlaku, tentokrát však zvuk vychází z protisměrné, ode mě vzdálenější, koleje. Vyjdu tedy z výklenku a postavím se do bezpečné vzdálenosti od kolejí, po kterých se řvoucí kovová žížala blíží. Vidím světla, slyším známý hukot a troubení, které začalo asi v okamžiku, kdy mě strojvedoucí uzřel a skončilo až daleko za mnou, když jsem si naplno užíval masu valící se okolo mě, vrzající a tlukoucí.
     Když vlak odjel, jakoby v tranzu jsem stál na kolejích a uvědomoval si, že jsem asi úchyl. Zase mě napadá myšlenka s dotekem vlaku, tentokrát se mi ji nedaří zapudit a přemýšlím, jak bych to udělal. Prostě si počkám na další vlak, napřáhnu ruku a nechám ho otřít se mi o konečky prstů! Jen tak lehce! Jen se ho dotknu a půjdu dál! Stoupám tedy ke zdi a čekám na další vlak. Dlouho nejede. Snažím se zaslechnout známý zvuk šířící se kolejnicí, ale nic neslyším. Napadá mě, jestli to přece jenom není blbost pokusit se dotknout jedoucího vlaku, navíc, když nemám kam uhnout. Nakonec se smířím s tím, že si ještě jednou vychutnám průjezd vlaku, bez dotyku, a pak půjdu dál, topit se v záplavě zeleně a těžkého lesního vzduchu.
     Zaslechl jsem opět onen zvuk. Rozkračuju se u zdi a roztahuju paže připravujíce se na náraz vzduchu. Ocelová hudba opět sílí. Opět houkání vlaku vjíždějícího do díry v kopci. S hukotem se ke mně blíží. Je to náklaďák a vypadá docela dlouze! Když mě asi o metr mine lokomotiva trhnu sebou téměř odfouknut rázovou vlnou. Naplno si užívám ten pocit, že se kolem mě řítí něco velkého, těžkého, řve to a řinčí a já to skoro nevidím! Odhodlávám se k malému krůčku, kterým se ještě o kousek přiblížím k ocelovému monstru. Ofukuje mě vítr vlakem strhávaný. Stojím snad na deset centimetrů od tohoto řítícího se kolosu, řvu nadšením, snad i trochu strachem a jsem nabitý nesmírným pocitem bezprostředního nebezpečí! Vzrušuje mě ta chladná ocel míhající se tmou těsně přede mnou! Teď stačí jenom malinko přesunout ruku a opravdu se dotknout cisterny či snad skříňového vozu možná převážejícího krávy, možná pár trampíků nebo zásilku nejnovějších alb Britney Spearsové určenou některému z Bontonlandů, či něco podobného. Pomalu pohybuju rukou před sebe v očekávání nezapomenutelného zážitku. Lehce se mě zmocňuje strach, ale zvědavost je přece jenom silnější a s blížícím se koncem vlaku roste má tužba se ho, třeba jen lehounce, konečky prstů dotknout, a tak i přes mírné ucuknutí pokračuju v přibližovacím manévru. Už vidím poslední vagón a za ním se roztékající slabé světlo! Musím se ho dotknout! Cítím silný proud vzduchu mezi rychle se pohybující ocelí a mými prsty! Poslední vagón! Je to skříňák. Musím! Musím! Ještě o kousek blíž a... Ano! Ucítil jsem prsty vagón! Profičel kolem mě a zmizel ve tmě a jí stojím těsně u kolejí, s rukou kousek předsunutou před sebe, prsty lehce odřenými a s blaženým výrazem v obličeji. Zase ten zvláštní tranz, ale mnohem intenzivnější! Pořád stojím na místě té zvláštní póze a nemůžu uvěřit tomu, co se mi právě podařilo.
     Pomalu se probírám a stahuju se zpátky ke zdi. Vůbec nevím, jak bych svůj pocit popsal… Prostě stojím a jako bych spal, avšak oči mám doširoka otevřené a srdce mi buší až v krku. Posadím se na zem. Sedím a vzpamatovávám se. V hlavě se mi rodí ještě šílenější myšlenka. Jaké to asi je nechat do sebe v plné rychlosti narazit vlak! Prostě se postavit na koleje a nechat se srazit ocelovým monstrem! Jaký jenom mi může tělem projet pocit při tomto tvrdém střetu? Ne, nechci se zabít, jenom chci vyzkoušet…
     Pomalu se zvedám a jdu ke koleji. Postavím se doprostřed mezi kolejnice. Roztahuju ruce a představuju si, jaké to asi je, když mě prostě srazí lokomotiva! Ano! Počkám si na další vlak! Jenom to vyzkouším a pak už opravdu půjdu. Ne, to už asi nepůjdu nikam… Neudělám to, ale zajímalo by mě, jaké to může být! Udělám to! Chci to vědět! Musím to vědět! Co mám dělat? Udělám to. Počkám na vlak a nechám se srazit! Ne snad proto, že bych se chtěl zabít, to opravdu ne, prostě chci vědět, jaké to je! Kdy může jet další vlak? Po této koleji právě jeden projel, dřív pravděpodobně pojede po té vedlejší, v protisměru. Jako ve snu se přesunuju k ní. Mám si nechat na zádech batoh, nebo si jej mám sundat? Bez něj bude jistě zážitek mnohem bezprostřednější, sundám si ho. Pokládám ho vedle kolejí. Měl bych se taky vyzout, ať cítím i koleje? Sedám na kolejnici a zouvám si nejprve levou, pak pravou botu a skládám je vedle batohu. Neměl bych se taky vysvléct? Pak ucítím kontakt s lokomotivou přímo na těle, což je pro tento pokus jistě žádoucí. Udělám to taky. Stojím nahý uprostřed kolejí. V tunelu. Ve tmě. Vyhlížím, nebo snad vyslouchám vlak. Čekám až pojede a čekám co se stane. Těším se. Těším se na ten pocit, kdy obrovská a těžká lokomotiva narazí do mého měkkého těla. Zajímá mě, co v tom okamžiku ucítím.
     Ano! Už ho slyším! Vlak si někde přede mnou podupává po kolejích, dupance se šíří ocelí až někam daleko za mě. Brzo bude tady! Jsem vzrušený. V dálce slyším houkání vlaku vjíždějícího do tunelu a ozvěnou zajímavě zkreslené se šíří ke mně. Chce se mi smát. Jednak tomu zvuku a jednak tomu, jak asi musím vypadat když zcela nahý stojím uprostřed kolejí nachystaný rozpaženýma rukama obejmout lokomotivu. Vidím světlo! Vlak se blíží! Je to tak! Člověku se opravdu pár vteřin před smrtí promítne před očima celý život! To mě taky vždycky zajímalo. Vidím se jako malého kluka. Pobíhám za psem uprostřed rozkvetlé louky rudě ozářené zapadajícím sluncem. Vidím se, jak jdu poprvé do školy. Máma mě vleče za ruku a já brečím, vzpírajíce se školním povinnostem. Vidím se jako pubertální dítě školou povinné, když za autobusovou zastávkou poprvé kouřím. Škrábe to a pálí v krku. Kašlu. Nevím, jak to někdo může dělat. Viděla mě sousedka. Mám těžký průser. Vidím se jako středoškolák, když poprvé souložím. Vidím se, jak fakuju odvodovou komisi. Vidím se, jak se potím u maturity. Vidím se, jak se potím při přijímacím pohovoru do mé první práce. Vidím se, jak se potím, když včera večer masturbuju. Vidím se, jak se potím, když stojím nahý v tunelu a čistě ze zvědavosti čekám, až mě rozdrtí vlak.
     Blíží se. Asi dvacet metrů – několik zlomů vteřiny. Strojvedoucí mě vidí. Troubí. Co si asi myslí? Šílený sebevrah. Jo, tohle ze mě pak udělají, ale to já nejsem. Jenom mě zjímá, jaké to je, být sražen vlakem. Jeho světla mi připadají jako sluníčko. Pořád troubí. Brzdy kvílí, ale nemá nejmenší šanci. Já taky nemám šanci. Pět metrů. Pořád mám doširoka otevřené oči, roztažené ruce, jako bych ho chtěl obejmout a křičím nadšením! Krásný pocit, vědět, že už nic neudělám! Těším se! Ne až umřu, ale až ho ucítím na své ploché hrudi! Zajímá mě to! Dva pražce přede mnou. Jeden…


Tělem mi projela křeč jako při orgasmu. Moje žebra při plochém nárazu praskají a zapichují se do plic. Můj obličej se drtí o masku lokomotivy. Nohy jsem nechal někde pod ní. Krásný pocit! To jsem chtěl zažít! Efektně jsem se rozstříknul po stěnách tunelu, okně lokomotivy, za kterým sedí nic nechápající vyděšený strojvedoucí…


Tak, už jsem to vyzkoušel a můžu jít dál, vstříc otevřené náruči matky Přírody. Tam půjdu zcela určitě. Konečně srostu se Zemí, jak jsem snil. To je krásný výlet!