Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seStáří
Autor
Empty
Zdeněk si vykračuje k autobusové zastávce podepřen holí a vychutnává podzimní melancholii. Sleduje různobarevné kreace stromořadí a sem tam letmo sklouzne pohledem po nějaké mladé dívce a vzdychne si. Nedaleko svého cíle potká svého dávného přítele Jardu.
Zdeněk: Nazdar ty stará vojno! Co tady děláš?
Jarda: Prosím? My se známe?
Zdeněk: No jseš to ty, ne, Jardo?
Jarda: Je to docela možné, ale poslední dobou dost zapomínám.
Zdeněk: No jo, ty tvoje fórky! Co jsme si jich na střední užili, viď?
Jarda: Jsou dobré?
Zdeněk: Co?
Jarda: No ty moje fórky.
Zdeněk: No jasně... Jseš v pořádku?
Jarda: Nevím, snad jo. Jen poslední dobou dost zapomínám.
Zdeněk: Víš, u tebe člověk nikdy nevěděl, jestli si děláš srandu, nebo to myslíš vážně...
Jarda: Opravdu? Můžu být docela zajímavý chlapík, že?
Zdeněk: Ano, Jardo, to nepochybně ehm... A co dělá choť?
Jarda: Choť?!
Zdeněk: Myslím tvoji manželku, Jindřišku!
Jarda: Tak já jsem ženatý?!
Zdeněk: Víš, tváříš se tak vyjeveně, že kdybych tě neznal, skoro bych řekl, žes na těch
čtyřicet let dočista zapomněl...
Jarda: Čtyřicet let?! Já jsem ženatý už čtyřicet let?!
Zdeněk: Jasně že si. Poslyš, nejsi ty nějakej zdrogovanej?
Jarda: Kolik mi proboha je?
Zdeněk: Jsme přece na den stejně staří!
Jarda: To už jsem takový dědek?! Proboha... Já si říkal, proč na mě ta servírka nezabírá,
Když jsem se jí ráno pokoušel sbalit...
Zdeněk: No jo, na tohle už jsme staří. Před chvílí jsem nad tím taky dumal...
Jarda: Kolik nám vlastně už je?
Zdeněk: Nech už těch vtípků, prosímtě...
Jarda: Ale já nežertuju! Já nevím, kolik mi je! Zapomněl jsem...
Zdeněk: Zapomněl??? Jak můžeš na něco takového zapomenout, proboha?
Jarda: Tak sakra kolik mi je???!!!
Zdeněk: Klídek, Jardo, šedesát pět přece... Si nějaký nervózní...
Jarda: Jak bych mohl nebýt nervózní, když jsem takovej dědek!
Zdeněk: Ale Jardo, každý přece stárne... Musíme žít ze vzpomínek, nedá se nic dělat...
Jarda: Ale já si nic nepamatuju! Žádný vzpomínky nemám! Je to, jako bych vůbec nic
nezažil! A v tomhle věku už nic nedoženu!
Zdeněk: Počkej, ty si neděláš legraci, viď? A to si nepamatuješ ani na mě?
Jarda: Absolutně netuším, kdo jsi...
Zdeněk: Přece Zdenek! Bejvali jsme nejlepší kámoši! Na střední jsme spolu seděli v lavici!
Jarda: Opravdu? Škoda, že si to nepamatuju... Hele, byli jsme frajeři?
Zdeněk: To si piš, ty největší!
Jarda: A co ženský? Měl jsem hodně ženskejch?
Zdeněk: Byl si hotovej plejboj. Každá by dala nevimco za to, aby s tebou mohla chodit!
Vždycky jsem ti to záviděl! Každou chvíli si nějakou měl...
Jarda: A co teď? Jak vypadám? Líp než ty, že jo?
Zdeněk: No, ehm... Mám u sebe zrcátko, podívej se sám...
Zdeněk podá Jardovi zrcátko a ten si znepokojeně prohlíží svůj vrásčitý obličej.
Jarda: No, líp než ty sice vypadám, ale žádná sláva to teda není!
Zdeněk: Už jsme staří... Kam vlastně jdeš?
Jarda: Ani nevím, ale začíná mi být zima, tak asi domů...
Zdeněk: Tak se měj! Rád jsem tě potkal!
Jarda: Počkej! Nevíš náhodou, kde bydlim?
Zdeněk: Samozřejmě, dovedu tě tam...
Oba dávní přátelé dojdou k menšímu rodinnému domku. Hned vedle je menší zahrádka, kde pleje obtloustlá vrásčitá žena.
Jarda: Tady bydlim?! Teda nic moc... A co je to za šerednou fuchtli na mý zahrádce?
Zdeněk: Ale Jardo! To je přece Jindřiška, tvoje choť! Náhodou je stále velmi půvabná!
Vždycky sem ti jí záviděl.
Jarda: Půvabná? Co je na tomhle monstru půvabnýho, proboha? Hele, jestli mi jí fakt tak
závidíš, tak si jí klidně vodveď...
Jindřiška si po chvíli povšimne, že kdosi stojí za plotem, nasadí brýle a přistoupí k oběma mužům.
Jindřiška: Bože, Jaroušku, kde jsi? Víš přece, že nemáš sám chodit po venku?
Jarda: Klídek babi, jsem dospělej...
Jindřiška začne pofňukávat.
Jindřiška: Co to s nim zas je? Mám já tohle zapotřebí? Jéje! Pan Zdenek! To jste moc
hodnej, že jste mi ho přived! Poďte dál! Uvařim vám kafe!
Zdeněk: To jste hodná, jedno kafíčko bych snad mohl...
Jarda: Vy jste vážně moje žena? Musím mít otřesný vkus...
Jindřiška začíná opět pofňukávat.
Jindřiška: Slyšíte ho, Zdenku? Takhle mě uráží pokaždý, když mu vypne hlava... Doktor
řikal, že to je nějaká vzácná nemoc. Když se mu vyjasní, je to ten starý dobrý
Jarda, ale jakmile se dostane do tohohle stavu, je s nim jenom trápení...
Zdeněk chápavě kývne hlavou a všichni tři se vydají do kuchyně, kde Jindřiška postaví vodu na kafe.
Jarda: Musím mít hrozný život. Zdenku, proč jsem vlastně skončil s takovou zrůdou?
Jindřiška začne usedavě plakat.
Zdeněk: Ale Jardo! To dělá stáří. Jindřiška bývala nejkrásnější a nejpůvabnější žena široko
daleko! Kdybys viděl ty zástupy chlapů, kteří se o ní ucházeli a vybrala si tebe!
Nestydíš se o ní takhle mluvit?
Jarda: Já... já... omlouvám se. Jdu se z toho vyspat. Měj se, Zdenku.
Jarda sklesle odejde do vedlejší místnosti a Zdeněk se snaží uchlácholit Jindřišku.
Zdeněk: Nic si z toho nedělejte, podle mě jste stále velmi půvabná dáma!
Jindřiška: Kdepak, už nejsem. Jarda byl vždycky takovej nesmělej trouba. Kluci mu
prováděli kruté žerty a děvčatům byl akorát pro smích. Já mohla mít spoustu
chlapců, ale slitovala jsem se nad ním. A jak jsem dopadla? Kolikrát mi připadá,
že si v tom mimóznim stavu myslí, kdovíjakej nebyl frajer a plejboj, jako by každá
dala nevimco za to, aby s nim mohla bejt... Zajímalo by mě, kde na takový kraviny
chodí...
Zdeněk: To víte, stářím člověk hloupne. Zvlášť když má takovou nemoc... Budu muset jít.
Díky za kafíčko.
Když se Zdeněk opět vydá k zastávce, spatří Jardu v jednom z oken domu. Ten se tváří poněkud nepřítomně a po tvářích mu tečou slzy.
„Stáří si nevybírá,“ povzdychne si. Jindřiška vždy vypadala půvabně, ale od té doby, co jí neviděl, hodně zchátrala a byla vskutku velmi odpudivá. Vzpomněl si na svou ženu. Zemřela brzy, ještě v době, kdy na ní stáří nestačilo zanechat svoje nesmazatelné stopy a Zdeňka teprve teď napadlo, že to bylo možná dobře.