O krkavcích a lidech

"Nevykládejte si to špatně, pane, ale nemám zájem," řekl mi s úšklebkem ten holohlavý muž a bouchl domovními dveřmi. Zavírat se nejspíš učil podle průvanu v nějaké velmi větrné oblasti a jak jsem tam tak stál s otevřenými ústy a dopředu připravenými argumenty, mohl jsem být nakonec rád, že uschlé jehličí a červené bobule ze staré adventní dekorace na jeho dveřích nebyly napuštěny prudkým jedem. Byl to však už asi čtyřicátý pátý potencionální zákazník, který mne a mé vycvičené krkavce odmítl, a já jsem se rozhodl, že podobné zacházení už si nemohu dovolit. Zazvonil jsem tedy znova a inspirován mdlou chutí vánočního věnce jsem hulákal: Ježíšek! Zkusil jsem pak ještě Santu Clause a Dědu mráze a taky jsem se jal napodobovat sobí spřežení. Nic. Usoudil jsem, že takto necitlivý muž není dost dobrý pro mé milé krkavce a šel jsem dál.

Obchodníkem s krkavci jsem se rozhodl stát teprve nedávno. Vždycky jsem krkavce obdivoval. Ano, a chtěl jsem se jim podobat. Začal jsem nosit dlouhý černý kabát. Začal jsem chodit do parku, kam se jich na podzim slétalo tolik, že to zdálky mohlo vypadat jako místo s nejúrodnější půdou v republice. Musím se smát, když si vzpomenu na svou počáteční naivitu. Sedával jsem na lavičce pod vysokým kaštanem, četl jsem noviny z minulého léta, jediné, které jsem si kdy koupil, a sledoval eleganci krkavců. Byl to fascinující pohled! Ti obrovští černí ptáci se hrdě procházeli po barevném podzimním listí, klovali do hlíny pravidelněji než neurotičtí učitelé křídou na tabuli a když jich vzlétlo více najednou, vytvářely důmyslnější formace než kaskadérští piloti. Později jsem se schovával do keřů - měl dojem, že krkavce přítomnost lidí ponižuje. Sdílená radost je dvojí radost a tak jsem v okamžiku nejvyššího štěstí vyskočil z úkrytu a utíkal za neznámými lidmi, aby přestali chodit kolem krkavců netečně a všimli si jejich krásy. Nepochopili však mé úmysly a dostal jsem se až na policejní stanici a ani vám nebudu vyprávět, z čeho mě ti zabedněnci obvinili. Nevěřili, když jsem říkal, že jsem jen chtěl pozorovat krkavce.

Když mě pustili z vězení, věděl jsem, že život zasvětím krkavcům. Koupil jsem si hromadu papíru, štětce, barvy, dokonce i voskovky a stal se ze mne malíř. Když jsem výsledky svého snažení odnesl s pýchou do galerie, ředitel se smál tak, že upadl naznak a uvolnil tak jakýsi obraz, který mu spadl na hlavu. Zuřivě mě vykázali ven. Doufal jsem, že jinde pro mě naleznou dostatek pochopení. Další ředitel na mě jen tupě civěl. Nějaká slečna mě pak vzala za rukáv a odvedla. Tiše mi sdělila, že starý pán vůbec nechápe mou drzost chtít pověsit takové dvoubarevné rozpité slátaniny vedle mistrů.

Malování jsem prozatím odložil a rozhodl se pro strategický tah. Tušil jsem, že odmítání mých oduševnělých obrazů souvisí s tím, že lidé zatím hlouběji nepronikli do krkavčí duše. A tak jsem se stal obchodníkem s krkavci. Zatím to není činnost nijak výnosná, nicméně ušlechtilá určitě. Říkal jsem si, že musím vymyslet nějaký slogan, který lidem nedá spát, aniž by si domů pořídili alespoň jednoho krkavce. Samozřejmě že jsem nechtěl útočit nijak plytce; například průpovídky A mám to zadarmo! nebo A to se vyplatí! mi připadají krkavců i lidí nedůstojné. Nejdřív jsem pracoval s jednoduchými variantami. Napadlo mě Krkavec - dobrá věc, Krkavec - široká plec nebo Krkavec - čestnější než trhovec, ale všechny jsem zavrhl. Nejzdařilejší se mi zdály Krkavec do domu - zdarma vypletí záhonu a Pořiďte si krkavce - rozdrápe nemilé hlodavce. Dal jsem vytisknout a vylepit první plakáty na billboardy. Ozvali se první lidé. Staré babičky se mě s mateřskou vlídností vyptávaly, kdy už ten nový časopis Krkavec vyjde. Zahrádkáři mi s bodrostí sobě vlastní sdělovali, že už dlouho čekali na účinný chemický prášek proti hlodavcům a plevelu a chtěli si Krkavce hned objednat. Pochopil jsem, že vzniklý problém spočívá ve špatné komunikaci. A od té doby chodím s vycpaným krkavcem po ulicích - živé bych takhle přece netrápil - a nabízím lidem tyto vznešené opeřence.

Lidé nejsou příliš vstřícní. Jednu dámu jsem svou nabídkou tak vytočil, že dostala hysterický záchvat, spílala mi do všech pekelníků a burácivě mne peskovala za to, že si její manžel přes její svolení před měsícem pořídil armádu barevných papoušků, kteří se mezi sebou neustále perou, i když jsou každý v jiné kleci, a nadávají si tak hrozně, že se cítí, jako by žila ve vykřičeném domě. Pokusil jsem se namítnout, že krkavec je pták klidný, sofistikovaný a nesmírně moudrý; že je dalek toho, účastnit se bezdůvodných rvaček mezi takovými, kteří si ani nedokáží zvolit jednu barvu svého opeření a vypadají jako rozšlapané tempery. Kdyby se něco takového stalo, vystupoval by maximálně v úloze spravedlivého rozhodčího. Tím jsem ovšem onu ženu rozpálil do běla a pronásledovala mne tak dlouho, než si zlomila podpatek na levé botě.

Další dům, ke kterému jsem přišel, vypadal opuštěně. Zvonek byl rozbitý, ale těžké mosazné klepadlo mi stačilo, abych se ohlásil. Otevřela mi mile vyhlížející stařenka. "Dobrý večer, madam, jsem obchodník s krkavci a přišel jsem od základů změnit váš život..."

Zatím se usmívala. Všichni mne zpočátku považovali za blázna, kterému se přihodilo nějaké neštěstí a klec s vycpaným krkavcem je to jediné, co mu zbylo. Ale věřím, že povahy lidí jsou různé. Jsem obchodník s krkavci a vím, že ani lidé, ani krkavci nechtějí zůstat osamělí.