Jarda Jágr

Hned v úvodu bych měl své čtenáře uvést do děje. Zjistil jsem totiž, že jsem v předchozích dílech této sbírky jaksi opomněl zmínit několik velmi podstatných informací týkajících se mého mladšího sourozence.

Že už se Petr může nějaký ten pjontek chlubit techničákem (tj. občankou) a že mezi jeho nejčastěji prováděné aktivity patří přepadovky mou osobou obsazeného WC (zvláštní, jak se dá tak zrůdný čin hezky popsat), to už asi víte, ale že můj bráška hraje závodně hokej, to jsem doposud neprozradil.

Ano… je tomu už devět let. Dlouhých devět let, co se náš Petr prohání po kluzišti a fanaticky hltá cokoliv, co je alespoň úzce spjato s malým černým „nesmyslem“. Nejrůznějšími předměty začínaje, hokejovými písněmi a filmy konče. Stupeň zaujatosti tímto sportem překračuje v jeho případě všechny nepsané normy, a tak není divu, že s ním jen horko těžko navážete rozhovor z jiné oblasti a že to v našem pokojíku vypadá téměř jako v hokejové svatyni. Na stěnách několik vrstev plakátů zachycujících bezzubé chlapíky v akci, na poličkách hromada pozvolna korodujících medailí, v každém rohu minimálně tři polámané hokejky a na stropních háčcích nespočet propocených dresů… (A to jsem zaznamenal jen to nejpočetnější.)

[Abyste pochopili situaci, vzhledem k nevelkým rozměrům místnosti je celkem problematické se v ní pohybovat a i já, který v ní tráví většinu volného času, se leckdy dostane do nechtěné konfrontace s tím či oným suvenýrem. Zrovna jako onehda, když jsem se pozdě k ránu vracel domů a samou únavou zalehl dvě stříbrné medaile, položené na mém polštáři. Člověk by neřekl, jakou reakci vyvolá obtisk dvou překřížených hokejek na líci při ranním nákupu v bufetu).

„Fanatický přístup k hokeji“ představuje v Petrovém případě jedno velké plus a rovněž jedno velké mínus. Samozřejmě - z hlediska výhod/nevýhod vůči mně. Když potřebuji brášku řádně nasrat, nebo odvrátit jeho hyper-otravný nápor blbých keců, není nic snadnějšího než mu pohrozit roztrháním podepsaných kartiček či vyhozením mistrovských puků z okna. Podaří-li se vám zmocnit výše popsaných předmětů dříve než jemu, doslova a do písmene jej vyšachujete a můžete si pak královsky diktovat podmínky. Na druhou stranu se ale nic nemá přehánět, a jestliže své nároky vystupňujete až k samotnému nebi (čemuž se v dané situaci jen těžko odolává), nemůžete se pak divit, že vás před chvílí neškodný bráška několikrát označkuje hokejkou (tzv. nedovolené bránění), popř. prohodí dveřmi (ano – bodyček).

Ale k věci – tohle by k úvodu stačilo.

Pokud si dobře pamatuju, bylo tehdy parné prázdninové odpoledne (prázdninové pro vysokoškoláka) a já se setsakramentsky nudil. S nulovou úspěšností jsem se snažil zahnat nudu civěním do monitoru a brouzdáním po neprobrouzdaných stránkách, těžko se pokoušel sehnat někoho, kdo by nebyl na dovolené… Jako příjemná se mi tenkrát nejevila ani možnost návštěvy koupaliště, protože v takovém hicu by nevyhnali ven ani čerta.

Pak to ale přišlo! Mé mozkové závity se konečně spojily a společným šroubovým pohybem dospěly k nápadu, který na mé tváři ihned vyloudil úsměv číslo čtyři (tzv. zákeřný úsměv a lá Grinch). A jelikož nejsem v oblasti internetové – alespoň co se tvorby web-stránek týče – žádný troškař, s realizací vskutku ďábelského plánu jsem se vypořádal během necelé půlhodinky. Tolik času mi vystačilo na to, abych si z netu stáhnul úvodní stránku serveru „hokej.idnes.cz“ (rovněž vzorový článek a několik obrázků Jaromíra Jágra) a provedl pár „skoro nepostřehnutelných“ změn (přesměrování odkazů, výměna obrázků, přepsání nadpisů a mírné vylepšení článku o hokejové hvězdě s číslem 68).

Jakmile jsem dílo dokonal, ve dveřích se vzápětí objevil můj bráška. Pěkně to mám načasované, pomyslel jsem si a ihned poté se vrhnul po vytaženém vysavači (bylo to poprvé a naposled, co jsem po tomto předmětu tak rád vrhnul). Představa, že bych se následné Petrovy reakce účastnil, mi nepřišla jako vhodná, a tak jsem se raději rychlým tempem přemístil do prachem zaváté ložnice (do dostatečné vzdálenosti, jež by utlumila můj „maskovaný“ smích na způsob dusícího se prasete).

Provádění domácího úklidu netrvalo příliš dlouho – mohlo uběhnout několik málo minut, když tu mě v práci vyrušil zjevně šokovaný bráška. Smrt v očích, klepající se spodní čelist, mírně naježené vlasy… však to znáte, když člověku lehce vyrazíte dech.

„Četl jsi to?! Četl jsi to???“

„A co jako?“ zeptal jsem se jej po menší odmlce, přemáhaje u toho nutkání se smát.

Nesmíš, Marťo, teď nesmíš, když to máš tak báječně rozehrané, vtloukal jsem si do hlavy. Kousal jsem se do jazyka, šlapal si na dvakrát zlámaný palec u pravé nohy… Zkrátka, dělal jsem vše proto, abych tak brzo nezhatil výsledek mé předešlé snahy.

„Musíš si přečíst, co píšou na internetu. Nebudeš tomu věřit!“

Bylo jasné, jak se rozhodnu. Představa, že budu bratrovi odporovat a on mě mezitím poprská od hlavy až k patě, mě moc nevábila, a tak jsem upustil hadici a vykročil směrem „pokojík“.

V momentě, kdy jsem usedl k počítači, jsem už nadobro získal kontrolu nad svým smíchem. Navíc když čtete tak závažný článek jako ten, v němž je probírána Jágrova noha a její případné uřezání v důsledku smyšlené autohavárie na Floridě, nemůžete se přece chovat jako bezcitnej sviňák.

„To mu tu nohu jako uřezaj?“ spustil brácha ihned poté, co jsem strávil poslední řádek svého textu.

„Ne… špatně sis to přečetl,“ řekl jsem a nalepil si na tvář závažný výraz prvního stupně, „píšou tady, že tento zákrok by nastal v případě, kdyby Jágr odehrál v Extralize více než pět zápasů…“

„Takže?“

„Takže nejspíš odehraje jen čtyři a pak to zabalí,“ odvětil jsem s klidem sobě vlastním a sebejistou chůzí zamířil vstříc vysavačským povinnostem.

Brácha se v tu chvíli nezmohl na jediné kloudné slovo.

Jazyk mu však v hrdle dlouho netkvěl. Následný příchod rodičů v něm vyvolal nutkání rozšířit čerstvě vstřebanou informaci dál.

Tak a teď to praskne, řekl jsem si v duchu a už se pomalu smiřoval s tím, že se blíží konec.

Vynechav slušící se pozdrav, přešel můj brácha rovnou k věci: „Mami, tati, víte, že budou Jágrovi řezat nohu?!“

„Petře, kolikrát ti mám říkat, že mě máš po příchodu z práce ušetřit těchto blbých řečiček,“ odsekl jej otec nekompromisně. Do mých žil se rázem vlila alespoň nepatrná naděje na prodloužení blahého prožitku.

Matka se však nezapřela: „A kde to píšou?“

„Na internetu,“ odvětil Petr hbitě a užuž matku táhnul k monitoru. Marně se pokoušela vymanit z jeho pevného hokejového sevření.

Během matčina čtení už jsem celou záležitost považoval za uzavřenou a počal si na těle vyhledávat obětní místo pro několik hokejkových úderů. Úsměvně grimasy předznamenávaly jediné…

Ne nadarmo se ale říká: Ráno moudřejší večera. Těžko soudit, proč se matka v průběhu čtení tvářila tak, jak se tvářila, ale její následný výrok mě velmi překvapil.

„Tak vona je to přeci jen pravda!“ pronesla nevěřícně a mě samotnému – když už nic – přinesla tímto odpověď na jednu celkem podstatnou otázku. Tehdy jsem si konečně uvědomil, po kom jsem.

...

Problémem podobných fórů bývá to, že je velmi těžké odhadnout příhodnou dobu pro vyložení karet a vybarvení se. Já váhal tak dlouho, až jsem tento okamžik prováhal. Díky mé neschopnosti jsem nejenže docílil toho, že bráška rozšířil tento žert i mezi své spolužáky (podobně důvěřivé), ale že tak podobně začala činit i má matka.

Od dané události uběhl už půl rok a já se neustále ptám sám sebe, jestli již není na čase říci svým bližním pravdu…

Přeci jen… Jágr je už v Rusku, pořád hraje… Copak to není divné???