Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePříběhy obyčejného šílenství: Masivní promo pěně z kapučína
Autor
ulita
Příběhy obyčejného šílenství: Masivní promo pěně z kapučína
Nový snímek Petra Zelenky (Mňága – Happy End, Samotáři, Knoflíkáři, Rok Ďábla) je filmovým přepisem stejnojmenné divadelní hry, na kterou se do Dejvického divadla dostanete jedině tak, že si pronajmete důchodce, který za vás vystojí frontu na lístky. Seniory nevykořisťuji, tudíž hodnotím „Příběhy“ pouze jako filmový divák – a to divák poněkud zklamaný.
Jestliže si Zelenka svými předchozími filmy našlápl více než dobře, teď se mu podařilo udělat dvě věci najednou – poetiku Samotářů sice dovedl k dokonalosti, ale zároveň udělal krok zpátky.
Neboť Příběhy klamou už názvem: jakýkoliv výraznější děj postrádají, jedná se spíše o krátkodobý sken několika postav, kdy uběhne nějaký čas, pár figurek změní pozici a nic zas tak extra se neděje.
O to větší důraz je kladen na atmosféru filmu a nejrůznější obsese, vášně a úlety jednotlivých protagonistů: od vyžadovaného a placeného voayerismu, přes vypouštění bublin z lahváčů a bafání až k lásce k plastům a boji s vlastní dekou. Jak lapidárně shrnuje hlavní hrdina Petr (Ivan Trojan): „Dějou se kolem mně divný věci“. Všechny tyhle libůstky jsou tmelem filmu, jednotlivé protagonisty spojují a zároveň jsou jim překážkou ve vztazích, i když „mezi sebou nesmíme ztratit kontakt“, jak si Petr sdělí s otcem při společné návštěvě toalety. Po vizuální stránce je film tak neuvěřitelně „trendy“, až to chvílemi skoro bolí: efektně rozmazaná pozadí interiérů, atraktivní prostředí letiště nebo sochařského ateliéru, malebně zanedbaný byt vs. „high society“ vila, postavy jsou oblečené a nalíčené přesně tak jak mají. Skoro bych tenhle trend nazvala „europe-look“ a Petr Zelenka asi ví proč.
Pozitivem je určitě herecké obsazení – je potěšující vidět, že se ve filmu s tak masivní reklamou objevují vedle známých jmen i neznámé tváře: asi atraktivní ale bezbarvá Zuzana Šulajová v roli Petrovy přítelkyně Jany, zajímavá Petra Lustigová jako sochařka Sylvie, perličkou je divadelní režisér Miroslav Krobot coby otec hlavního hrdiny. Celý snímek si pro sebe ale více či méně nenápadně krade hlavní hrdina Petr a jeho matka. Tradičně dobrý Ivan Trojan se v českém filmu pomalu etabluje jako lehký psychopat, i když v tomhle případě mohl přidat více než zmučený obličej, Nině Divíškové uvěříte úplně všechno - poněkud vykloubený altruismus, potřebu nutit někomu vlastní krev i osvobozující hopkání po Václavském náměstí. Ne náhodou si tihle dva střihli nejsilnější scénu z celého snímku, v níž se kromě přenosné sady na odběr krve otevřou i stavidla komplikovaného vztahu matky a syna. Za zmínku stojí ještě Kocourek Zuzany Bydžovské – neuvěřitelně šmrncovní herečka si svým několikaminutovým výstupem jasně řekla o roli v nějakém dalším českém filmu.
Suma sumárum, efektně natočená nuda o tom, kolik podob může mít láska, a o tom, že bojovat s vlastní dekou není nic zas tak překvapivého. Nakonec, kolem každého z nás se dějí divné věci.