Ženu

Swaní paní: viděl jsem ženu při kráse přistiženu.

Všechny svoje pravdy jsem hodil do záchodu
křivdy, co se ještě drží setřelo pohrdání
kapičky egoismu se taky nezachrání
spláchl jsem je panenským strachem s nadprůměrnosti

Zase jsem to nedostal. Pro klid v duši jsem šel darovat krev. Čtyři sta pětasedmdesát mililitrů odpustku.
Šestnáctého března se jde po ránu lehce. První jarní den, kdy nejsou namrzlé chodníky. V sedm ráno slunce svítí lidem do očí. Praha se po dlouhé zimě rozjasnila jako dětská tvářička. Na karláku najela tramvaj na ostrůvek. Viděl jsem dva černé pytle, do kterých doma třídíme plastové lahve. Recyklujeme. Kdybych byl mladší, mrzelo by mě, že nenajela do školy. Chybělo snad deset metrů.
Na www.earthday.net jsem si zase spočetl ekologickou stopu. Hodně jsem se uskromnil. Třídim odpad, recykluju, nelétám, spíme dva v jedný posteli. Přesto bych se svojí stopou 2,4 k životu potřeboval 1,3 planety. Není divu, že omezuju tolik lidí a ty v mý posteli nejvíc. Každý dobro je vykoupeno zlem a já jsem ten zlej. Výšku laťky udává vždycky to špatné v nás.

Suma:

Má sobeckost má index 2,4 násobený 475, protože jsem chlap
to celý na druhou, protože nechci bejt sám

Karlé! Kdybys nebyl lenoch a vyvětral si.
Jasné!
Jestli máš ucpanej nos, dýchej pusou.
No jo.
A sundej fusky ze stropu, ještě někoho zraní.
Jasné!

Protože chyby se nejmíň odpouštěj dokonalým, protože člověk není stejnej, když dostane, po čem dycky toužil, protože i chlapi někdy pláčou, svítí slunce jenom přes den a je tu noc a v noci sny a lehko nám a slunce zase vyjde, klid rozprostře a nové sny a výhledy, naděje na blízkost a krása všude a dýchání nebolí a že žít je víc než dar.

Karlé! Přestaň s těma bubnama nebo budou slepice zase snášet kropenatý vejce.
Jasné!
A mohl bys konečně vyhodit nivu, která ti pod postelí podruhé zplesnivěla!
No jo.
Už jsi vybalil zpocený fusky z mokrýho ručníku?
Jasné!

Byl jsem u psychiatra:

?Jste nemocný.?
?Zle??
?Jedná se o neléčitelnou chorobu.?
?Ach.?
?Nemějte strach, je dědičná.?
?No a??
?Není to vaše vina.?
?Sejde na vině??
?Ovšem.?
?Co to je??
?Odborný název by vám nic neřekl.?
?Tak??
?Zdědil jste chronické sklony ke smrti. Je mi líto.?
?Vyrazil jste mi dech.?
Všiml jsem si, že má na stole dopis s oslovením Pan psycholog?.
?Vy nejste psychiatr??
?Nikoli,? usmál se, ?jak vás to napadlo??
?Nejedná se o mou vůli. Podlehl jsem. Jste psycholog.?
?Proč se smějete??
?Ulevilo se mi. Sklony ke smrti. Psycholog a ne psychiatr. Vše je jasné. Děkuji vám.?
?Nerozumím.?
?Protože nejste psychiatr, to je jasné.?

Byl jsem u psychologa.

Karlé!
Drž piču ty pičo!
Karel ze stolku odlepil nůž oranžový od pomerančové kůry.
Celej život na mě řveš, krávo pitomá. Ještě slovo a zabiju tě.
Vzepřel se na loktu. Obličej zasáhlo světlo pronikající mezi závěsy. Zapadl zpátky do polštáře.
Zkruvená lenost.
Nůž dopadl na zem. Zapíchl se do špičky boty, ve které stála bílá ponožka.

---