Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seOsedlaný koníček
Autor
Alojs
Když se kovově lesklý hrot důlní sekery zaboří do obnaženého lidského masa… když se oběť bolestí prohne v zádech a její ústa se zaplní decilitry červeného vína… když začne řvát, sténat a prosit o milost…
Ten pocit uspokojení nelze moc dobře popsat…
...
„Je to zvíře… Tohle není člověk…“
Po stránce marně zakrývané gestikulace a do uší řvoucích citových exhibic se Tom nijak nevymykal standardnímu průměru. Klasický policejní nováček.
Za poslední tři roky se po mém boku vystřídali čtyři různí parťáci. Ač jeden z nich byl homosexuál a druhý Asiat schopný vidět dozadu, všichni čtyři měli jedno společné. Všichni u policie začínali a každý z nich to po větším-menším vzdoru vzdal. Nevydrželi ten tlak a rozklepala se jim kolena. Řečeno naší hantýrkou: vygrcali se na pár mrtvol a už to bylo. Ne… oddělení vražd, v němž se pohybuju už dobrých deset let, není pro lecjakého nápadníka, a tak je celkem přirozené, že se více než padesát procent policistů vrací z „vražedného“ zpátky na chodníky, kde nejzávažnějším přestupkem bývá trousící čokl bez náhubku a vodítka.
„Tome, uklidni se,“ pokynul jsem svému kolegovi a lehkým - v prostoru restaurace se ztrácejícím - usrknutím snížil objem kávy v keramickém šálku.
Pohlédl jsem na okno a nechal se unášet zdánlivě všedním fyzikálním úkazem. Studie dopadajících dešťových kapek a jejich sublimujících trajektorií mě vždy dokázala deportovat do nenapodobitelného stavu „beztíže“. Stačilo se zadívat na jednu z nich a rázem jako bych se ocitl v jiné dimenzi. Pravda – pohled na mě musel na kdekoho zapůsobit „idiotským“ dojmem, ale to mi bylo úplně jedno.
„Ty fotky jsou strašný,“ pokračoval Tom.
„Mně se zdají dobrý. Dost ostrý a taky dobře nasvícený.“
Žádný div, že se můj žert obešel bez Tomova výchovného komentáře. Za dva měsíce si na mě jakžtakž zvykl, a i když mé průpovídky zpočátku nechápal, nakonec si proti nim vypěstoval nezbytnou imunitu.
„Bylo jí devět. Byla to ještě malá holka…“
„Díval ses včera na fotbal?“ neustával jsem.
„Jak můžeš myslet na nějaký fotbal?“ marně se divil můj parťák. Zřejmě nepochopil mé pohnutky a snahu zahnat společnou debatu do jiných kuloárů.
„Dobře jsme jim to natřeli.“
„Podle patologů umírala hodinu… Při těch zranění, které jí to hovado způsobilo, je to až neuvěřitelné…“
„Neměli nárok…“ nevzdával jsem se svého tématu a stále myšlenkami bloudil na pomezí reality a magického vodního skupenství.
„Údajně jí nejprve usekl obě ruce… Aby ji udržel při vědomí, tak jí je poté obvázal nějakým zaškrcovadlem, aby nevykrvácela. Moc dobře věděl, co dělá… Což ostatně potvrzují i naše výsledky na místě činu. Žádné stopy. Zatraceně čistá práce.“
„3:0.“
„A pak jí začal lámat žebra. Tohle nepochopím. Skutečně. A trhání těch očních víček… Bože…“
Tom se stále zrakem nořil v oněch fotografiích a snažil se na nich nalézt alespoň náznak stopy. Cokoliv, co by naše vyšetřování posunulo alespoň o milimetr kupředu.
„Zvolni trošku. Jednou ti z toho bouchne v hlavě a skončíš jako mé bejvalky s policejním odznakem v peněžence.“
Tom mé rady ale nedbal – prolítla kolem něj jako slepá kulka. „Možná bychom měli pochopit důvody jeho počínání. Simulovat jeho myšlení. Není to přece poprvé, co takhle učinil.“
„Tohle mě napadlo taky,“ pokýval jsem hlavou, „ale tohle je spíše práce pro nějaký lidi přes mozkový závity a určitě ne pro nás.“
Ano - s Tomem jsme se svátečně shodli. I když… abych se přiznal… já mu spíše schválně naběhl. Přece jen jsme byli oba diametrálně odlišní. Jak povahově, tak i po stránce profesní. Oba jsme upřednostňovali jiné policejní postupy a právě tato rozdílnost častokrát způsobila nějaký ten hlasitější rozkol.
„Je šest hodin. Dneska už nic nevymyslíme,“ navrhl jsem nepřímo svému kolegovi dočasnou pracovní rezignaci. Coby logicky uvažující člověk jsem si však hned vzápětí lehounce vydedukoval, s jakým postojem se můj nápad setká.
Přesto jsem svému tušení nepřikládal větší důsledky pro mne samotného. Měl jsem přece větší hodnost.
„Asi máš pravdu,“ počal Tom překvapivě, „ale asi se ještě mrknu na její příbuzné. Musí tady být nějaká souvislost.“
Dopil jsem kafe a lehce vařící tekutinou spražil své hrdlo. Nalepil jsem si na tvář souhlasný nekonfliktní výraz a natáhnul se po pověšeném kabátu. „Ale netlač moc na pilu,“ doporučil jsem svému parťákovi, „nejsou to ani dva týdny, co se stal ten incident.“
„Neměj obavy,“ ujistil mě Tom.
To už jsem ale pozvolna odcházel z provoněných prostor dálničního bistra. Nijak nezatěžován myšlenkami na ty fotky, nepřemýšleje nad tím, jak si povede můj kolega při neohlášených návštěvách…
„Tak zatím čau a zítra,“ rozloučil jsem se a vyrazil vstříc svému potěšení. Bylo třeba využít šance a také si trochu povyrazit. Zapomenout na tu hnusnou práci, kde se člověk musí nepřetržitě přetvařovat a komunikovat s debilním píčusem se stoprocentním smyslem pro spravedlnost. Bylo šest hodin večer a já si musel sundat tu odporně neforemnou masku a porušit již poněkolikáté složený policejní slib. Ten den jsem byl rozhodnutý udělat to, co mě tolik uspokojuje.
Nasednul jsem do svého auta, nasměroval klíč do zapalování a nastartoval.
Tomova žena byla sama doma a nevyužít téhle příležitosti byl by hřích.
Devítiletí capartové mě už navíc přestali brát.