Moudrá žena z Hawaie

Moudrá žena z Hawaie

Píše se rok 1770 a Hawai září radostí a slávou. Mladí bojovníci se chystají skákat ze skal do rozbouřeného moře, které jako by čekalo právě na den této slávy. Mladé hawaiské dívky stojí na jemném písku pobřeží a s věnci kolem krku tančí na počest odvážných bojovníků, kteří tak dokazují svou odvahu a získávají si obdiv tančících dívek.

Na okraji jednoho špičatého skalního útesu, stojí mladý hoch, který zavírá oči a snaží se nemyslet na chladné dno, které ho čeká dole v moři. Musí dokázat odvahu a nemůže si dovolit poodstoupit byť o jediný centimetr dozadu. Král Kamehameha stojí jen kousíček od tančících dívek a svýma bystrýma očima sleduje chlapcův boj se strachem a pochybnostmi.

Jestliže chlapec neskočí, stane se ostudou celého kmene a bude zavrhován v největší chásku a ostudně se bude muset každou noc plížit pro nějaké ovoce či maso, které zbude z večerních hodů.

Mladý chlapec, který byl ještě nedávno dítětem, stojí stále na rohu špičaté skály, hledíce do rozhněvaného moře, které hladově šplouchá o útes a volá ho dolů.

Pevně tiskne prsty v pěst a přemýšlí o staré ženě, u níž dnes brzy ráno byl. Žena byla považována za podivínku, žila sama a dokázala věci, které nikdo jiný z kmene nedokázal, rozuměla moři, slunci i měsíci. Někdo si myslel, že je jenom jakési zjevení, bůh či duch, který přivolává strasti a špatné zprávy. Ale opak byl pravdou, byla to žena jako každá jiná. Říkali jí Akamai, a to kvůli její moudrosti.

 Hoch, jež stál stále na útesu, stále váhající si myslel, že je povídání o Akamai pouhou legendou, ovšem jen do dne, kdy se mu vkradla do snů a ukázala mu cestu k sobě. Žila v chatrči jednoduché, dveře neměla a střecha byla děravá. Jí to však nevadilo, rozuměla dešti a ten rozuměl jí, takže nikdy nepřišla o to málo, co v chatrči měla.

Když se druhého dne probudil, samo ho to táhlo na vzdálené místo na kopcích ke staré Akamai. Jen co ji spatřil, věděl kdo to je, vypadala přesně tak jak to staří Hawaičané vyprávěli. „Akamai“ zvolal úžasem a uklonil se jí. Akamai se na něj s lehkostí usmála a pokynula mu, aby šel za ní. Šli pomalým, tichým krokem, který určovala Akamai. Stále však mlčela. Došli až k říčce, která tekla do moře. Byla nebesky čistá a šuměla jako křídla vážek.

„Akamai“ oslovil hoch znovu starou dámu, která klečela u vody a něco si broukala pod nos.

„Pšt…“ hlesla Akamai a podala mladému muži ruku, aby se posadil na břeh říčky, vedle ní.

„Naslouchej…“ řekla potichu.

Mladík nevěděl čemu naslouchat, šumu vody nebo jejímu broukání?

I přes to se však zaposlouchal. Neslyšel však vůbec nic jiného nežli šum vody, připomínající vážku a pouho pouhé broukání jakési písně.

„Akamai, co mám slyšet?“ zeptal se mladík váhavě a prosebně se zahleděl na Akamai, která se stále usmívala. Chytila mladíka za ruku a naposledy něco zabroukala.

„ Milý hochu, ty mě znáš z vyprávění tvých dědů, ale já jsem skutečnost a to, co umím je opravdové umění. Nikdo ho bohužel nebere vážně. Ty jsi, ale mladý, ty víš co je síla moře, slunce, měsíce….“ Akamai na chvilku zase zmizela, i když její tělo bylo stále tam a její dlaň svírala tu hochovu. Otevřela víčka a ústa připravila pro další slova. „ Moře je velmi silné a zlé, a v den, kdy budete dokazovat svou odvahu, bude velmi rozbouřené a rozzlobené…Pohltí tě jako temnota…Radím ti hochu, toho dne neskákej, moře bude mít náruč smrti otevřenou dokořán. Vím, že mě poslechneš, ty nejsi jako ti ostatní, máš v sobě něco co nás spojuje…“

A tím také Akamai skončila, a tato poslední slova zněla hlavou chlapce stojícího na útesu, svírán strachem a myslící na temnotu, která ho čeká…moře má náruč smrti otevřenou dokořán….myslel stále víc na o co ho čeká dole pod ledovými vlnami, co s ním bude až ho hladové vlny pohltí. Naklonil se přes okraj, podíval se na zpěněnou vodu v moři a hlavou mu zazněla jakási hudba se slovy smrti….Bylo to snad moře? Měla Akamai pravdu? Ano, byl to hlas moře. Mladý hoch si uvědomil svou sílu, sílu osobnosti, kterou má i Akamai. Sílu naslouchat. Cítil na sobě králův zrak, ale i přes to se otočil zády k moři. Dívky přestaly tančit, bubny už nebylo slyšet a bojovníci si mezi sebou vyměnili pohledy.Mladý hoch si prokázal větší odvahu než v sobě měl jakýkoliv z bojovníků, kteří se neotočili zády a skočili... Stal se mužem...moudrým mužem.