Přítel

U snídaně si manželka listovala novinami a najednou povídá:
„Hele, tady v inzerátech stojí … osamělý hřebeček hledá sympatický pár, který si chce zpestřit svoje sexuální hrátky přibráním zkušeného a pohledného milence s velkou výbavou ...“ ...
Zakuckal jsem se rohlíkem.
„Cože?!?“
Podívala se na mě přes horní okraj novin:
„Že bych mu třeba brnkla ... ?“
„A proč jako?“
„No tys včera naznačoval, že už tě to nebaví, furt dokola to samý ...“
„No ... to je sice pravda ... ale ...“
„Ty sis jako spíš myslel, že bysme přibrali holku, že jo?!“
„Ale .. néé ..“
Zasmála se vítězoslavně:
„Takže .. přibereme chlapa!“
„No to ani náhodou, já ti snad nestačim?“
„Já nevim kdo se v posteli nudí ... “
Nejsem expert na výmluvy, takže bylo chvíli ticho.
„Zavoláš mu ty, nebo to mam udělat já?“
Takhle umíněnou jsem jí dlouho neviděl. Asi jsem se jí včera poněkud dotkl, když jsem jí zatahal za chloupky a mumlal něco o tom, že by si to mohla oholit, že mi to přijde strašně fádný, pořád to samý. Ženský mají úžasnou schopnost převrátit myšlenku úplně jiným směrem.
„Já to včera myslel úplně jinak ...“
„Dobře vim, jak si to myslel - že by to chtělo nějakou jinou, mladší, hubenější .. co? A myslíš, že by ti tak vyvařovala, starala se o tebe? He? A prala a uklízela??“
Bylo mi podezřelé, že včera neříkala už nic. Nechala si to totiž na dnešek.
„Já to tak nemyslel …“
„Pozdě, kamaráde, pozdě. Buď obstaráš nějakýho milence ty, nebo si ho najdu sama. Ale radim ti, kamaráde - radši si ho najdi sám, abys pak neřikal, že seš s výbavou v nevýhodě!“
Vždycky, když mi manželka začala říkat kamaráde, nevěstilo to nic dobrého. A dneska už vůbec ne.
„Ty ses asi zbláznila ...“
Tou „výbavou“ Marie nepochybně narážela na velikost mého nástroje, který se nijak nevyvyšoval nad běžný průměr.
Praštila novinami o stůl a až moc klidně řekla:
„Do středy máš čas ...,“ zvedla se od stolu.
„Pak začnu jednat já,“ a zmizela z kuchyně.
Tak tohle bylo opravdu vážné. Ještě jsem počkal, až odejde do práce a vrhnul se po novinách.
No hrůza .. když už tam byly fotky, tak se na nich objevil vždycky děsně svalnatej chlap ve slipech, které dávaly tušit, že bych byl opravdu ve velké nevýhodě. Velké ... A navíc ty svaly - můj jeden extra vyvinutý břišní sval, kvůli kterému jsem se nemohl pořádně vejít do kalhot v porovnání se čtverečkama vypracovaných svalů chlapíků na fotkách mi náladu nijak nezlepšily. Raději jsem noviny odložil a vydal se do práce.

Se svým trápením jsem se svěřil v práci chlapům. Krom nabídek, že se přidají oni (což mi nahánělo hrůzu spíš kvůli manželce) mi jeden poradil, ať se kouknu na internetu a když tak objednám nějaký pořádný vibrátor. To byl nápad! Konečně něco konstruktivního.

Hned po příchodu domů jsem si zapnul počítač a najel na erotické stránky. Nabídka neuvěřitelná. To jsem ani netušil, co všechno se dá v tomhle odvětví vymyslet. Kromě umělých vagín a nafukovacích přítelkyň také nepřeberné množství Robertků. Ale pak mě zaujal inzerát, který mi až vyrazil dech. Stálo tam:

„Touží Vaše žena po neuvěřitelných orgasmech? Touží po milování ve třech? Touží po příteli, který neomrzí a nikdy se neunaví? Kupte jí náš nejnovější hit - umělého přítele! Prodloužená životnost baterií, umělá inteligence na vysoké úrovni, schopnost přivést každou ženu na vrchol blaha! A co navíc? Nemusíte na něj žárlit, je to pouze pomocník, ne konkurence! Objednejte již teď za neuvěřitelnou zaváděcí cenu! Taková akce se již nebude opakovat! Splňte Vaší ženě, přítelkyni, milence její největší sen! Objednávejte ...“ atd.

Na obrázku pod tímto inzerátem a návodem jak objednat byla fotka postavičky ve tvaru vzpřímeného pánského přirození, ručičky, nožičky vycházející z šourku, hlavička. Nechutné. Ale další popis sliboval vrácení peněz při jakékoliv nespokojenosti s tímto „pomocníkem, se kterým se nikdy nebudete nudit“ a tak bylo rozhodnuto. Moje úspory byly rázem pryč, ale sám jsem byl zvědavý, jak moc to vylepší naši (ne zrovna nejlepší) domácí postelovou situaci. No co, vyzkoušíme a zase ho vrátíme, řekl jsem si a zadal příkaz k úhradě.

Mariiny narážky při večeři, jak jsem pokročil s hledáním jsem přešel s tím, že na to prdim a těšil se na překvápko.
Druhý den odpoledne jsem vyrazil z práce o hodinu dřív, konečně byl pátek a tak to nikdo moc neřešil. Expresní balík na mě už čekal na poště a paní za přepážkou si mě zvědavě prohlížela, no na balíku musel být uveden odesílatel a tam stálo:

Erotické pomůcky pro každý den, s.r.o.
Zbořilovova 415/2
Praha 4

A pak, že obal bude diskrétní!

Přemohl jsem obrovskou zvědavost a balík neotevřel až do sobotního rána, kdy jsem se vyplížil z postele, abych ženu dostatečně překvapil.

Po roztržení obalu a dalších vrstev ochranného materiálu ve vedlejším pokoji to na mě vykouklo. Překvapením se mi skoro zastavilo srdce. Oko to mělo jedno, přímo nahoře, tam kde by mělo být ústí močové trubice.
„Nazdarrr,“ proneslo to plechovým hlasem a oko si mě řádně změřilo.
Trošku jsem couvnul, ani ve snu mě nenapadlo, že to bude již v chodu.
„Přejete si zažíít parrrádní orrgasmus??“ začalo se to škrabat z krabice ven.
„Já .. ne .. no .. totiž ..,“ přišlo mi notně blbé bavit se s pinďourem, který má oko a mluví.
Robertek vyskočil z krabice a na koberci se protáhl:
„Herrgot, takovou dobu zavhrrrenej - pothrrebuju si pohrrrádně zapíchat!“ a oko si mě prohlédlo od hlavy k patě.
„Hmm .. pěkná prrdel,“ houknul a bleskurychle se na mě vrhnul. To mě naprosto překvapilo, ale bránil jsem se jako o život a mezi mým supěním a jeho „Ukaž tu prrdel, ukaž tu prrdel ...“ se mi podařilo shodit vázu ze stolu. Robertek byl úžasně rychlej a měl neuvěřitelnou sílu. Skoro jsem se začínal bát, že mě přepere - a to bych asi nepřežil. Taková potupa! Váza třeskla o zem a střepy se rozletěly do všech koutů. To ho asi na chvilku překvapilo, protože zastavil svoje úsilí strhnout mi kalhoty od pyžama o rozhlédl se kolem, co se to stalo.
Využil jsem té chviličky a vrhnul se na umělou inteligenci, která vypadala stejně inteligentně, jako někteří politici. Objal jsem ho oběma rukama a snažil se najít, kde má nějaký vypínač.
„Ohhooo ...,“ začal hulákat „to bude pěknééé, do huby .. do huby ... !“ a začal svým odporným okem směřovat k mému obličeji. Váleli jsme se po koberci, na kterém byly střepy a pak se mi jeden zapíchl do zadku a já pustil. V mžiku jsem ho měl v puse, ručičkama mě chytnul za vousy a odrážel se nožičkama, jako by se mě snažil udusit. Myslel jsem, že je to můj konec, ale v tu chvilku se ve dveřích objevila hlava překvapené rozespalé Marie.
„Co je?“ hlesla a vyvalila oči.
Asi to musel být obrázek k pohledání. Vší silou jsem skousl a ručičky konečně pustily vousy, takže jsem Robertem mohl mrštit o vedlejší stěnu.
„Nekouusaat ...,“ zavrčel a zaměřil oko na mojí ženu.
„Áááá - bude se pchivádět k orrrgasmůůů,“ zakvičel a vrhnul se k manželce. Ta se ale naštěstí nemínila jen tak dát a duchapřítomně Robertka nakopla bačkorou. Ten prolétl kolem mojí hlavy a pootevřeným oknem ven z bytu. Byl to takový mžik, že jsem ho na chvíli ztratil z očí.
„Proboha .. co to bylo?!?“ zeptala se Marie vyjeveně.
„Ten tvuj milenec,“ zasupěl jsem a vrhnul se k oknu.
Na trávníku před domem nebylo nic. Ale vedle mojí hlavy se pohyboval anténní kabel, co vedl od střechy k sousedům pod námi. Otočil jsem hlavu vzhůru a akorát zahlédl umělý penis, jak obratně šplhá po kabelu a přidržuje se šourkem, jako opice ocasem. Hrozný pohled. Pak se zhoupl a rozbil okenní tabulku u souseda nad námi. Prokličkoval jsem obratně bosýma nohama mezi střepy na podlaze, odstrčil vyjevenou manželku a vyrazil dveřmi ven z bytu, po schodech nahoru.
„Kam deš,“ houkla na mě Marie, ale já jsem hrůzou ani nemohl říct, že jdu zastavit tu obludu, co se hodlá angažovat v přivádění orgasmů na kohokoliv, kdo se namane. V ten okamžik mi došlo, že se asi nebude jednat o orgasmy obětí, ale Robertkovo. To mě přinutilo brát schody po třech. Slyšel jsem manželku, jak vyběhla po schodech za mnou a nechtěně do mě vrazila, když jsem se zastavil u dveří sousedova bytu.
Uvitř se ozývalo akorát jakési ťapkání. Sáhnul jsem po zvonku, ale manželka řekla:
„Nejsou doma, dostala jsem granule pro jejich psa než se vrátí ...“
„Cože, pes ...?“
Už jsem nedopověděl. Domem se ozvalo táhlé zavití, až nás zamrazilo.
Vyděšeně jsem se otočil na manželku:
„Co mají?“
Nechápavě se na mě dívala.
„Mají psa nebo fenu?!?“ zvýšil jsem hlas.
„Psa ..“
Nahrnul se do mě vztek. Ramenem jsem vyrazil proti dveřím a ty povolily. Při dopadu na podlahu se mi naskytl hrůzný obrázek. Pes měl hlavu skřípnutou mezi dveřmi, ty byly jištěny pantoflemi vzpříčenými pod prahem, za chlupy na zadku se mu držel Robertek a svojí „hlavu“ se mu snažil zastrčit pod ocas. V okamžiku, kdy mě zahlédl, zaječel něco o zadnici (použil samozřejmě poněkud hanlivější výraz), prosmekl se okolo mne a vyletěl na chodbu. Manželka mu zatarasila cestu dolů a tak bleskurychle vyběhl po schodech o patro výše. Ztratili jsme ho na chvíli z očí.
„Asi mi dlužíš vysvětlení,“ vzpamatovala se konečně Marie a po dlouhé době jsem u ní viděl něco, jako vyjevený výraz. Obvykle ji nic nevyvádělo z rovnováhy.
„Pozdejš ...,“ zvedl jsem se z podlahy a všiml si krvavé skvrny na podlaze. Byla z mého střepem rozpáraného zadku. Také jsem řekl něco o těch místech a poručil manželce, aby vysvobodila to nebohé zvíře ze dveří.
Mezitím se ozval řev z čtvrtého patra. Vycházel od Kulhánka.
„Sakra ,“ přestal jsem se věnovat svému natrženému pozadí vykukujícímu skoro celou svojí velikostí z rozpáraných kalhot a vyrazil po schodech výše. Manželka vysvobodila psa a vzápětí mi byla v patách i s ním. Zastavil jsem se před Kulhánkovými dveřmi a chystal se je vyrazit, když mě zarazilo něco podivného. Zpoza dveří se neozýval křik, ani zvuk zápasu, ale roztoužené vzdychání.
Podíval jsem se zaraženě na Marii. Ta jen pokrčila rameny:
„Sem ti vždycky řikala, že je teplej ...“
Jako na potvrzení mých slov se ozvalo Kulhánkovo přidušené: „Božíínku ...“
Natáhl jsem se po zvonku, ale manželka mě pleskla přes ruku:
„Nekaž mu to ...“
„Komu??“ vyvalil jsem na ní oči
„No .. vlastně oběma, ne?“
Udělalo se mi poněkud nevolno.
„Musim tu obludu zastavit .. a budu chtít vrátit peníze ...“ natáhl jsem se opět po zvonku a než Marie stačila něco udělat, zazvonil jsem. Vzápětí se ozvalo plechové nadávání, rychlé ťapkání po podlaze, třesknutí skla a potom už jen ticho. Po dlouhé době jakési šourání a zvuk klíčů v zámku. Koutkem oka jsem si všiml, že Marie ustoupila trochu stranou, aby nebyla hned vidět. Nepřikládal jsem tomu žádnou váhu, zaujala mě totiž v té chvíli zrovna jiná věc. Vypáčená dvířka na dopisy, kterými se Robertek nepochybně dostal do sousedova bytu. Dveře se otevřely a stál tam soused v županu.
„Dobrý den ..“ začal překvapeně, ale pak si všiml, že tam stojím jen bos a v pyžamu, ten kus holého zadku koukajícího z roztržených kalhot mu nemohl ujít. Usmál se a řekl něco, co mi v tu chvíli ani nedošlo, až zpětně jsem si uvědomil, co strašlivého vyslovil:
„Jéje, já už ani nedoufal ... ,“ a mírně ustoupil stranou.
„Kde je?!“ vybafl jsem na něj.
„Co .. co?“ byl zcela zaskočen mým chováním.
„Ten hnusnej pinďour!“
„Ten byl váš?“
„Bohužel,“ snažil jsem se ho odstrčit stranou, abych viděl na okno. Ano, byla v něm vysypaná jedna tabulka. Mé hrozivé tušení se naplnilo. Je zase pryč!
Okamžitě jsem se otočil a mizel po schodech dolů a jen slyšel, jak Kulhánek překvapeně pozdravil Marii:
„Dobrý .. den ..??“
„Dobrej, pane Kulhánek, pohlídejte chvilku toho psa, jo?“ a cupitala za mnou.
Takhle rychle jsem schody, navíc bos, asi nikdy neseběhl. Po rozražení domovních dveří se mi naskytl podivný obrázek. Robertek ležel uprostřed chodníku, byl poněkud zplacatělý a nejevil známky života. Nedbal jsem překvapených pohledů třech náhodných chodců, co si ten výtvor na zemi z uctivější vzdálenosti prohlíželi a připraven k okamžitému zásahu jsem se přiblížil až k němu. Oko se nepatrně pohnulo a já se napružil jak struna. Pak ale s obtížemi řekl:
„Ta - ta - taková … pěkná … prrrrdel … to byla …“ a umřel. Nevím tedy, jestli je vhodné říkat o něčem takovém, že to umřelo, ale najednou mi ho bylo trošku líto. Ani nevím proč.

Ostatky jsem poslal zpět v té samé krabici, ve které jsem si ho přinesl a požádal o vrácení peněz. Ještě jsem měl chuť požádat i o odškodné za rozbité sklo, vázu a sousedovu schránku, jakož i opravu vyražených dveří druhého souseda a uklidňování jeho vyšokovaného psa, ale nakonec jsem se rozhodl pokud možno tenhle příběh více nerozebírat. Do dnešního dne netrpělivě svoje peníze očekávám.

A na Kulhánkovo věčné prosby o adresu výrobce odpovídám vždycky:
„Neznam.“

---