Kterak se chrabří rytíři Rosťa a Michal vydali hledat draka a zachránit princeznu Jarmilu

   V království, v němž vládl Zdeněk XVII., zavládl smutek. Jeho jediná dcera Jarmila totiž jednoho dne znenadání zmizela, jako když slehne pára nad hrncem. Takové vysvětlení ovšem  králi nestačilo, a proto nabyl přesvědčení, že jí unesl drak, i když nikdo z celého království žádného draka nikdy neviděl a abychom byli úplně upřímní, moc lidí už ani na draky nevěřilo.

   Král byl však o své verzi neoblomně přesvědčen. Jakékoliv jiné vysvětlení se mu zdálo absurdní a poté, co se mu jeho názor pokoušel vyvrátit jistý rádce, kterému za tuto neuváženou činnost byla setnuta hlava, přesvědčil i zbytek dvora a vyslal na draka své dva nejlepší rytíře Michala a Rosťu.

   Ti, zvyklí na pohodlí dvora, nejevili sice zřetelné známky radosti, nicméně osud králova rádce byl pro ně dostatečným argumentem, aby hned vyrazili v plné zbroji. Jejich nadšení pro věc se ještě umocnilo dvěma plnými vaky zlatých, které jim král poskytl na cestu. Jako bonus pak nabídl ruku princezny tomu, kdo se více zaslouží o její záchranu.

   Naši rytíři se tedy dali na cestu a aby se příliš nenudili, začali nezávazně konverzovat.

   „Ty, poslyš, Rosťo, myslíš, že to byl vážně drak?“ nadhodil opatrně Michal.

   „Blbost,“ zabručel Rosťa. „Draci jsou výmysl. Bojoval už jsem s ohromnejma písečnejma červama, mutantama z vesmíru, armádou zombií, ale draci? Tomu se musim smát...“

   „A co teda budem dělat?“ zatvářil se Michal trochu zoufale.

   „Prostě pudem pořád dál. Peněz máme dost a hospod bude určitě všude plno. Až se propijeme do finanční tísně, vrátíme se ke králi a řeknem, že jsme prošli celej širej svět, ale draka ani princeznu jsme nenašli.“

   „Jenže co když jí najdeme? Někde přece být musí. Bez ohledu na to, jestli nějakej drak opravdu existuje nebo ne...“

   „Tim se to akorát zjednoduší, budeme se moc vrátit zpátky hned a ještě splníme úkol.“

   „Víš, já spíš myslel, kdo z nás si jí jako vezme. Král řikal že ten, kdo se víc zaslouží o její záchranu, jenže co když jí najdeme třeba někde v hospodě?“

   „Hele, vezmeš si jí kdyžtak ty, já jí nechci,“ odvětil Rosťa suverénně.

   „Cože? Ty mi chceš tvrdit, že nechceš princeznu? Je to kus ženský...“

   „To jo, ale než zmizela, měla poměr se zahradníkem.“

   „Cože? Myslíš zahradníka Milana? Ten je na ní moc ošklivej, tomu nevěřim. Co by na něm asi tak viděla?“

   „Víš, jednou jsem si vedle něho ulevoval do keře a úplně náhodou zrakem zabloudil na nástroj, kterým si ulevoval on...“

   „No a?“ nechápal Michal.

   „Pamatuješ, jak jsme se nedávno bavili o tom, že nemá na zahradě žádnou pořádnou hadici?“

   „Jasně.“

   „Tak jí má.“

   „Ty myslíš... jako...“

   „Přesně tak. Ženský jsou všechny stejný a je úplně jedno, jestli to jsou třeba princezny. I když já jsem třeba se svym nástrojem docela spokojenej, co ty?“ naladil Rosťa rozhovor na intimnější notu. Michal však zaraženě mlčel.

   „Hele, na něco sem se tě ptal...“

   „Nemůžeme změnit téma hovoru?!“ zeptal se Michal vztekle a Rosťovi asi došlo, v čem je problém.

   „Promiň, mně je to celkem jedno, sem tvůj kámoš.“

   „Taky jí nechci! Už o tom nebudem mluvit.“

   Zatímco koně líně vlekli svoje majitele vstříc širým dálkám, rytíři zaraženě mlčeli a přemýšleli o vhodnějším tématu k rozhovoru. Ticho protrhl až Rosťa.

   „Hele! Hospoda!“ zajásal.

   Najednou i Michal pookřál, protože měl docela žízeň, a tak zaparkovali koně před tímto podnikem a vydali se do jeho útrob.

   Dali si každý džbánek kvašeného moku a Michal se rozhodl, že se nenápadně optá na draka. Přistoupil k obtloustlému vrchnímu s červenými tvářemi, který žmoulal párátko v puse.

   „Už jste slyšel, že se ztratila princezna?“

   „Něco se mi doneslo,“ odpověděl suše vrchní.

   „Co si o tom myslíte?“

   „Nic konkrétního.“

   „A co třeba drak?“

   „Lidi, slyšeli jste to?! Prej drak!“ zvolal vrchní pobaveně k osazenstvu hospody, které propadlo bouřlivému smíchu.

   Rosťovi došlo, že jsou v podniku momentálně za blbce a rozhodl se, že celou věc změní. Vytáhl z pouzdra meč, rázným krokem se vydal k vrchnímu a ostřím meče mu zamířil na obličej.

   „Je tady snad něco k smíchu, špekoune?!“ zařval.

   „Ačkoliv... ehm... dost možná to mohl být drak, že? Vždyť je to docela pravděpodobné, kdo jiný taky?“ ošíval se najednou vrchní a po čele mu začaly stékat krůpěje potu.

   „Ano, ano, pravda, určitě to byl drak! To je logické,“ dodávalo osazenstvo hospody a zúčastněně pokyvovalo hlavami.

   „Co takhle ještě džbánek moku zdarma pro naše vzácné hosty?“ zeptal se potem zcela smáčený vrchní úlisně.

   „Může bejt,“ nebránil se Rosťa, zasunul meč zpět do pochvy a šel si s Michalem sednout zpět na své místo.

   V hospodě se na plné obrátky rozezvučelo napjaté ticho. Všichni hosté si zvědavě prohlíželi rytíře. Vrchní na ně pro změnu vrhal nejpřátelštější úsměvy, které se naučil.

   „Tak co se to tu děje?!“ zařval opět Rosťa. „Jestli tu do několika okamžiků neuslyším zasvěcené hospodské rozhovory, zpěv a opilecké žvatlání, celý to tu rozsekám!“

   V hospodě zavládl obvyklý šum a Rosťa se opět cítil spokojeně.

   „Takhle na ty vidláky musíš,“ utrousil směrem k Michalovi.

   V hospodě oba zůstali skoro až do setmění a byli už v poměrně podroušeném stavu. Zatímco Michal se vytrvale leč neúspěšně pokoušel nasednout na svého oře, Rosťa byl na svém čtyřnohém příteli už nějakou chvíli usazený a přemýšlel, co se s koněm mohlo stát, že místo hlavy má ocas a naopak. Po nějaké době, jejíž délku však v té chvíli ani jeden z rytířů nedokázal odhadnout, se vydali hledat vhodné místo k odpočinku. Po zhruba stejné době spatřili pole se stohy slámy a rozhodli se, že přenocují pod nimi.

   Když vyšlo slunce a kohout poněkolikáté zaskřehotal, vzbudil se Michal s nepěknou bolestí hlavy. Protože včera vypil opravdu mnoho kvašeného moku, logicky si potřeboval ulevit. Zašel tedy k nedalekému lesíku a tam ze sebe začal obsah včerejšího alkoholového opojení vypouštět. Když po nějaké době tuto proceduru ukončil, vydal se zpět ke svému stohu. Jeho držení rovnováhy nebylo ani zdaleka v uspokojivém stavu, a tak se stalo, že se Michal převrátil na pravou stranu. Nedopadl však na zem, ale jen se opřel o něco hladkého a šupinatého.

   „No teda, ještě štěstí, že je tady ten...“ řekl si Michal, ale hned se zarazil. Něco nebylo v pořádku. Prohlédl si pořádně to, o co se náhodou opřel a zjistil, že je to navíc zelené, poměrně velké a má to dlouhý ocas. Naprázdno polkl a podíval se nahoru.

   Spatřil obrovskou tlamu plnou děsivě vyhlížejících tesáků, rudé oči a nos, ze kterého vycházely obláčky našedlého kouře.

   Poté podnikl zdlouhavou a bolestivou cestu svojí pamětí a vzpomněl si, že něco podobného viděl v jedné knize, když byl mladší. Mlhavě viděl i text pod obrázkem a s menší námahou si ho i vybavil. „Drak,“ stálo tam.  Polil ho studený pot.

   „Ehm, dobrý den, vy jste drak?“ zeptal se nejistě směrem nad sebe.

   „Ano, to jsem, dobrý den,“ přiznal se drak.

   „Nechci být nezdvořilý, ale mohl byste malinkou chviličku počkat? Rád bych probudil svého kamaráda Rosťu.“

   „Pro mě za mě...“

   Michal se kvapným krokem vydal ke stohu, kde podřimoval jeho přítel Rosťa. Když byl na místě, začal jím zběsile cloumat.

   „Rosťo, vstávej!“

   „Nech mě bejt, Michale, ještě si chci zdřímnout. Vyrazíme pozdějš,“ vypravil ze sebe otráveně Rosťa aniž otevřel oči.

   „Rosťo, tohle ale musíš vidět! Je tu drak!“ nenechal se Michal odbýt.

   „Co to plácáš?“

   „No vážně, podívej se támhle!“

   Rosťa pomalu rozlepil oči, zamžoural směrem k drakovi a naprázdno otevřel pusu. Pro jistotu si je ještě jednou promnul, ale nic se nezměnilo.

   „Rád bych ti, Michale, odporoval, ale docela zřetelně si pamatuju, že v jedné knize...“

   „Co budeme dělat?“ skočil mu Michal do řeči.

   „Už jsem zdolal horší potvory,“ odplivl si Rosťa, vytáhl meč a vydal se k drakovi.

   „Je po tobě, příšero!“ zvolal drsně a začal před ním mávat ostřím.

   „Váš přítel je teda rozhodně vychovaný slušněji,“ utrousil drak podrážděně.

   Rosťa se podezíravě otočil směrem k Michalovi, který se raději držel opodál a dělal, že si zavazuje tkaničky. Když spatřil Rosťův pohled, jen pokrčil rameny.

   „Ten aspoň pozdravil,“ pokračoval drak.

   „Můj přítel je hlupák. Neví, že s takovejma potvorama není radno se příliš párat!“

   „Že jsem tak smělý, vy mě teď chcete zabít?“

   „To se ví. Unesl si princeznu Jarmilu!“

   „To je docela možný, ale napadlo vás, že když mě teď zabijete, tak se nedozvíte, kde princezna je?“

   Rosťa trochu znejistěl. Tohle mu opravdu nedošlo. Pak však nabyl jisté podezření.

   „Beztak už si jí sežral!“ zvolal.

   „Nechápu, kde jste vy lidi přišli na to, že draci jedí lidi. Mám mezi nimi spoustu známých a příbuzných a pokud vím, žádný nikdy člověka nesnědl. Radši si dáme prasátko nebo kravičku. Lidé jsou prý pěkně nechutní. A kromě toho ta vaše princezna je samá kost a šlacha, nedalo by se to žrát,“ vysvětloval drak.

   „Takže je naživu?“

   „Jasně, je živá a zdravá.“

   Rosťa si promnul bradu a zamyslel se, jak dál.

   „Takže mi teď buď řekneš, kde jí schováváš, nebo tě na místě zabiju!“

   „No dobře. Princezna asi sice nebude moc nadšená, ale pojďte, zavedu vás tam.“

   „Jak to myslíš, že nebude nadšená?! Unesl si jí a mi jí jdem zachránit!“

   „To není pravda, neunesl!“ zvolal drak dotčeně.

   „Snad nám tady nechceš tvrdit, že s tebou šla dobrovolně!“

   „Letěla,“ upřesnil drak.

   „Dobrovolně?!“

   „Naprosto!“

   Tohle už se Rosťovi vůbec nezdálo. Proč by to proboha dělala?

   „Proč by to proboha dělala?!“

   „Když jsem před měsícem lovil za hradem krávy, docela normálně ke mě přišla, že prej se rozešla s jakýmsi zahradníkem a potřebuje na nějakej čas vypadnout a zapomenout. Tak jsem jí vzal k sobě. Nemůžu se dívat, když je ženská takhle smutná...“

   Michal zpozorněl a podíval se na Rosťu. Ten se tvářil překvapeně. Tohle vysvětlení nepostrádalo logiku. Kromě toho si byl docela jistý, že byl, nyní i s Michalem, jediný, kdo o poměru princezny a zahradníka věděl.

   „Ale proč by to říkala zrovna drakovi?“

   „Už se nějakou chvíli známe. Občas jsme se po nocích scházeli venku a povídali si o životě,“ vysvětlil drak.

   „Co budeme dělat, jestli má pravdu?“ zeptal se Michal.

   „To nevim, nečekal jsem, že to bude takhle zamotaný,“ přiznal se Rosťa bez okolků.

   „Pane draku, tak nás za princeznou doveďte, ať se můžem přesvědčit, že nám nelžete!“ navrhl Michal.

   „Oukej, ale je to daleko kluci. Koňmo tam dojedete tak za tejden, ale když mi sednete na záda, jsme tam za hodinku...“

   Po delším zdráhání a neustálém ujišťování se, že je drak po cestě neshodí, nakonec rytíři svolili a sedli si drakovi na hřbet. Za hodinu stáli před jeho jeskyní.

   „Tý vado, to byla jízda!“ pravil Michal nadšeně a vybíral si spěšně drobný hmyz z mezizubních prostorů. Rosťa už tak nadšený nebyl. Při letu srazil čelem sýkorku a nyní na něm měl nepěkně vyhlížející bouli.

   „Pojďte dál, přezouvat se nemusíte,“ pravil drak a všichni se vydali do útrob jeskyně. Po chvíli spatřili princeznu Jarmilu, která zrovna myla nádobí.

   „Vedu návštěvu, Jaruš. Připrav na kafe.“

   „Kdes celý den byl, Emile? Co to je za chlápky? Jsou mi povědomí...“

   „Já jsem rytíř Rosťa a tady je můj přítel rytíř Michal. Již jsme se párkrát setkali. Sloužíme vašemu králi. Poslal nás, abychom vás našli, zabili draka a dovedli zpět.“

   „To teda ne! Emila nikdo zabíjet nebude! Je to príma kluk! A domu se vrátit nechci!“ bránila se princezna.

   „Ehm, Emil je ten drak?“ zeptal se Michal nejistě.

   „Ano, omlouvám se. Nepředstavil jsem se, těší mě,“ řekl Emil a podal svůj ohromný šupinatý pařát Michalovi. Ten ho nejistě uchopil za kus malíčku a potřásl si s ním.

   „Víte, princezno, tohle se panu králi asi nebude moc líbit,“ řekl Rosťa. „Má o vás strach...“

   „Nesnášim ho, už se tam nevrátim!“ nedala se princezna udolat.

   „Nesnášíte? Je to váš otec!“

   „Zkazil mi život. Chtěla jsem si vzít zahradníka Milana, ale otec mi to zakázal. Milan pak začal kvůli tomu chodit s posluhovačkou Milenou a zasnoubil se s ní. Tohle přece není fér! Ale teď už je to jedno. Teď mám Emila, je skvělej. A zůstanu u něj! Otec by mi ho určitě zas zakázal. Už si nenechám kecat do života! Jestli mě chcete odsud dostat, tak jedině mrtvou!“

   „To by se králi, myslím, příliš nelíbilo,“ zauvažoval Rosťa.

   Michal byl dost překvapený.

   „Ale princezno,“ pravil. „Emil, totiž Emil je jaksi...“

   „Drak?“ odtušila Jarmila.

   „No... ano, pokud jsem se tedy nepřehlédl...“

   „Ano, je to drak. To by poznal každý blbec. A co má jako bejt? Mám už plný zuby těchhle předsudků! To žijeme v moderní společnosti? Miluju ho a je príma. A kdybyste viděli jeho další přednosti!“ zasnila se princezna.

   Rosťa s Michalem hned pochopili, co má princezna na mysli a rozhodli se, že již dále nebudou odporovat. Dopili kafe, rozloučili se a vyšli před jeskyni.

   „Co budeme dělat?“ zeptal se tradičně Michal.

   „Prostě půjdem zpátky. Peněz máme dost a hospod bude určitě všude plno. Až se propijeme do finanční tísně, vrátíme se ke králi a řeknem, že jsme prošli celej širej svět, ale draka ani princeznu jsme nenašli. Taková dovolená...“ vrátil se Rosťa k původnímu plánu.

   A tak se naši rytíři vydali zpět a pokud se neuchlastali k smrti nebo už všechno neutratili, pijí dosud.