HRŮZY Z VYSAVAČE

    „Neé, brácha, prosím tě, nech toho, prosím…prosím.“ Vřískot mého hlasu se láme v pláč. V zoufalé obraně kopu kolem sebe nohama.

„Nech mě, jdi pryč! Vypal z mý postele!“ Můj vzlykavý ječák, místo aby odehnal vetřelce, ještě víc rozdmychává jeho zvrácené samčí choutky.

„Táhni z mýho pokoje! Nechci tě tu. Rozumněls?!“

„Co se čílíš sestřičko?“

„Tě to vzrušuje nebo co?!“

„Uhodlas.“ Odpovídá natěšeně, avšak bez zachvění hlasu. V jeho tmavých očích planou vášně. Chytá mě za zápěstí. Surově, ale nikoliv bolestivě. Odvracím s odporem svou tvář. Nemohu se mu dívat do očí. Podlehla bych, a to nesmím za žádnou cenu připustit. Ne, nechci. Moje vlastní výčitky by mě pak uštvaly. Miluju svýho bráchu, ale pro svou sesterskou lásku nemusím obětovat přece všechno ne? Navíc, svědomí jak známo nezapomíná. Ne, tohle ne.

Zasyknu: „Si to zkoušej na nějaký jiný holky.“ 

„Ty při tom nevřískaj tak krásně jako ty, drahá ségruško.“

Stále odvrácena, hledíc mimo, odříkávám rozechvěně jako přísahu: „Tu tvou zvrhlou radost, kterou hledáš v rozkoši mýho vřískání, ti už víc nedopřeju.“ Rozechvěnost je vyložena jako roztouženost. Odvrácení tváře jako výzva ke svádění. „Nikdy víc! Rozumíš? A teď táhni!“ Poslední zoufalý pokus o obranu se tříští na všeprostupující bratrově neodbytné přítomnosti.

Vzrušeně oddechuji, jako štvaná laňka zahnaná do kouta, hledíc do očí dravce v očekávání svého dalšího osudu. Z předsevzetí zbyly jen ostré střepy výčitek, řezající do nitra mého svědomí. Skrze ně se prodírám vpřed, hnána šílenou touhou, vstříc zakázanému poznání. Lze vášnivě milovat a k smrti nenávidět zároveň? Ach, kdybych tak měla sestru.

    „Neříkej havranko moje.“ Neskutečně něžně mě hladí po šíji. „Co by sis beze mě počala?“ Jeho ruka se vplétá do mých vlasů. Tak hluboko, že nejde jen tak jednoduše vyplést zpět. Tělem mi křížem krážem projíždějí tepavé vlny nezadržitelného chvění, zesílené před okamžikem prožitými živočišnými hrůzami z prvotního leknutí, načechrávané dotykem bratrova rytmického dechu na mé líci. Ne, dělej si se mnou co chceš bratříčku, ale do očí se ti nepodívám. Ne a ne! Trhám sebou, snažíc se uniknout. Ani ne tak bratrovým zvráceným dorážejícím choutkám, jako tomu, co se mi nezvladatelné vůlí rozumu, vyprovokováno navzdory vzpíná uvnitř v podbřišku, a za co se, v této chvíli i v těch příštích, ze srdce stydím. Zákeřně a rafinovaně zneužívá přirozené ženské slabosti, podlehnout v horkých dnech navenek pečlivě ukrývané žádostivosti, živené vnitřním plamínkem živočišné touhy. Niterným ohníčkem rozhořívajícím se znovu a znovu v údobí vnitřního slunečního žáru mezi dvěma červánkovými měsíčky.

    „Prosím, nech toho. Víš, že to nenávidím.“ Soukám ze sebe chvějícím se smířlivým hláskem, ztrácejícím se v kolísavém vytí vysavače. Odpovědí je mi jeho necitelný smích. Jsem zahnaná do kouta. Tisknu se na zeď pokojíku, ještě před několika okamžiky tichého útočiště prosvětleného vycházejícím sluncem a snažím se uniknout. Třesu se po celém těle zajíkajíc se vzlyky. Starší bratr klečí dál na pelesti mého lože, v ruce hltavou násosku vysavače, se kterou mě s rozkoší popichuje, a kochá se mou bezmocností i rodícími se záchvaty panické hrůzy, míšené s ranním vzrušením. Překvapil mě za rozbřesku. Ležela jsem v zasnění na břiše v mé nejmilejší hedvábné noční košilce. V polospánku se koupala v záplavě slunečních paprsků. Tělem jsem se probouzela do květnového jitra, myslí stále balancovala na tenké hranici světa snů. Nechtěla jsem blížícím se neodvratným probuzením přetrhnout to nesmírně tenoučké pavoučí vlákno, spojující mne doposud s tím druhým světem, kde mi bylo tak krásně. Když tu najednou vtrhl do mého pokoje. Neurvale a s kvílejícím vysavačem, ve kterém zanikaly mé výkřiky.

„Jseš zvíře!“

„Jen si vřískej, vysavač stejně nepřeřveš holčičko!“

Zírala jsem jako u vytržení na tu věc, co sála a trhala jemné tkanivo mého živoucího světa. Nevím již, jestli to byl můj vytřeštěný pohled, nebo nelidské sténání z mého sevřeného hrdla, které bratra přimělo vypnout vysavač.

„Co blázníš ségra?“

Nevnímajíc jsem stále zírala v hrůze před sebe.

„Ségruše, co je s tebou?“ Bratrův tázavý hlas zněl překvapeně.

„Dito!“ Tlesknul mi před očima. Znělo to v mých uších, jako když praskne lidská lebka.

„Co blázníš? Nerozumíš legraci?“ Zatřásl se mnou. Ještě okamžik, a sesypu se. Čas se mi zastavil. Tlukot mého srdce běžel v té nehybnosti naprázdno.

    Dole odbíjely tatínkovy skříňové pendlovky se sloupy a velkým mosazným, v ohni zlaceným kyvadlem, celou hodinu. Čtyři vyšší a devět nižších tónů. Tepavé údery srdcí dvou komíhajících se zvonů u štíhlé, pnoucí se chrámové věže, jenž příraz za přírazem pronikají hlouběji a hlouběji za slábnoucího odporu skrze předsíň do nitra očekávajícího purpuru rozevírající se zvlhlé kaple. Nadrženou nedočkavostí planoucí svíce, co vítězně vklouzává  skrze orosené závoje kryjící vznešený portál do lůna chrámu života, rozechvívá mé roztoužené Já rytmickými nárazy zevnitř do mého těla. Ze špice svíčky v rozhostivším se tichu letícím pod klenbou roztouženě  lačného podbřišku, za tepotu nasáklého knotu, kanou celičké proudy krůpějí na třešňové stěny a slévají se v živoucí bělostné jezírko. Ťápoty dalších vrcholících přírazů ho rozčvachtávají po k přijímání připravenému oltáři stojícím vzpřímeně v kněžišti kaple. Uvnitř svatyně bývává při obřadech nesnesitelný žár. Vosk vyteklé svíce posléze v sevření stěn měkne a ta ztrácí horkem rychle svou prvotní pevnost.

    „Dituško, sestřičko moje.“

Chvějivé údery zvonků roztryskávají v mém nitru sílící vlny příboje útočícího zevnitř na mojí hrdost, zatímco kyvadla našich srdcí se snaží od sebe alespoň po pár následujících chvil nerozejít.

    „Dito, lásko…“

„Cos to řekl brácho?“ Vyjekla jsem. Na výlevy citů jsem až neskutečně háklivá.

„Nic, to já jen tak z legrace.“

„Víš, že s tímhle se nežertuje.“

„Jak tě mohlo ségra napadnout, že bych se do tebe zamiloval?“

„Ale vzrušuju tě. To nezapřeš.“ Drze se mu dívám do očí. Má je černé jako já. A stejně tak rozšířené zornice.

„Ty? Jak bys mohla?“ Zajíždí mi oběma rukama současně do podpaží v neodolatelné touze mě zlochtat. Dlaněmi se však nechtěně dotýká mých menších, avšak pevných ňader. „S těmahle splašenýma broskvičkama? Ale sestřičko.“

Nevzdávám se: „Tě to zakázané ovoce nechává chladným? Jo, opravdu?“

„Jasně. Jseš mi po té stránce zcela lhostejná.“ Vyřčeno zrychleným dechem do ticha dívčího pokoje to nezní zrovna dvakrát přesvědčivě. Skokem vyrážím k protiútoku: „A copak je v tom případě tohle?“ Vymaňujíc se z hravého sevření jeho dlaní, napřahuji bleskurychle ruku vpřed a přejíždím mu shora dolů přes tepláky. Svíce pod nimi zapruží vzdorujíc ve své topornosti tlaku vymrštěné dlaně. Jsem o zlomek okamžiku rychlejší. Bratr polekaně vyskakuje z mé postele. „Tos přehnala děvče!“ Hlas se mu zajíká a třese. Jen netuším, zda-li víc leknutím, nebo vzrušením.

„Promiň, já nerada. Trošku mi ujela ruka, no…“ Ruměnec na mé tváři a dekoltu dává mojí omluvě příznak upřímné panenské nevinnosti.

„Bolelo to?“ Ptám se až mateřsky starostlivě.

„Neříkej, že nechceš to, co já.“ Pokračuje zastřeným hlasem, v němž se střetávají společností vštípené zábrany s byť oslepenou, avšak ve své podstatě přirozenou živočišnou žádostivostí připravenou vystříknout na první dotek. Znovu nabral odvahu. Stojí nade mnou. Vzpřímeně a přidrzle. Najednou je opět hrdý na svou pýchu vzpínající se volně pod přiléhavými tepláky.

„Jak můžeš vědět, po čem toužím?“

Zalykám se v přívalu další vlny vyprovokované zakázané rozkoše. „To nemůžeš myslet vážně bratříčku.“ Ruka se mi chvěje v touze se ho znovu dotknout. Ten zvláštní pocit nepoddajné pružnosti prostě přitahuje.

„Nápodobně sestřičko.“

Tohle se nedá ustát. Příští vlna se mi převalí přes hlavu.

„Ber to jako krátké vzplanutí. Zhaslo dřív, než se mohlo rozhořet.“

Vysvobození přichází těsně před klopýtnutím. „Sníídaněeé!“

„Vidíš, v tomhle stavu dolů a před rodiče nemůžeš, běž si nejdřív dát sprchu, ať tvé vášně trošku povadnou!“

„Dám ti sprchu Dituško. Mléčnou a perlivou, chceš?“

„Ven!“

    Sotva jsem vyšoupla bratra z pokoje a zaklapla za ním dveře, tak to přišlo. Neskutečně prudký příboj. Tiskla jsem se zády na hladkou dýhovanou desku dveří, jako trosečník zmítaný bouří na záchranný vor. V rozechvění jsem se poddávala znovu a znovu vybuchujícím vlnám ohňostroje nevýslovných rozkoší. Nenáviděla jsem své ruce, jejichž doteky mi způsobovaly trýznivou bolest na srdci i nepředstavitelnou slast v podbřišku zároveň. Přistihla jsem se, jak vřískavě kňučím a přitom tupě zírám na téměř došité modří a azurem síťované bělostné plesové šaty stojící naproti mě. Do zrcadla výšky dospělé ženy jsem se neodvažovala pohlédnout. Když jízda, tak šílená. Zahazujíc uzdu ztřeštěným vášním, si v předklonu levačkou tisknu mezi prsty krk a zobáček vytahujícího kohoutka nad portálem kaple a současně těsně za vchodem na chóru rozeznívají prostředníček s prsteníčkem mé pravé ruky všechny rejstříky varhan v mém dívčím nitru. Rozechvěna jejich tóny, nevnímám bratra přirážejícího na druhou, vnější stranu dveří za zrychlujících, poněkud křečovitých, zatínajících se pánevních pohybů. Vdechujíc mužský pach, jediný pozůstatek vniklého mužství v mém pokoji, prožívám v předklonu, stále se zadečkem tisknouc na dveře, pomalu se přelévající rozkoše. Naši kohoutci kokrhají současně.

    Setkáváme se v naší společné koupelně. Do proutěného koše na prádlo vhazuji nenápadně své skrz na skrz promáčené kalhotky. Koš je plný syrové vůně z perel vsakujících se do bratrových tepláků. Nejhorší na té lákavé vůni je to, že tahle je se mnou pokrevně spřízněná, i když po čichu to není vůbec znát. Schody sbíháme současně.

    „Naše potomstvo je jak stádo divokých zvířat.“ Konstatuje mamka. „Co?“ Táže se nepřítomně formální hlava rodiny, která v čele oválného jídelního stolu současně s plátky debrecínky hltá jakousi neméně chutnou literaturu. „Říkám, že jsou jak z divokých vajec.“ Pokračuje ta, která se točí v zástěře okolo. Následuje výbuch mláděcího smíchu doprovázený kopanci pod stolem. Ty moje míří výš, do hnízda. „Jo vajíčka? Mně prosím dvě drahoušku.“ Říká taťka stále více se ponořující do poutavé četby opřené o cukřenku. „Mně také dvě. Míchané se slaninou.“ Hlásí se bratr. „Neé. Ty sou pro mě!“ Odstrkávám ho od pochoutky sypané čerstvě řezanou pažitkou. Nastává boj o pánev mezi sourozenci. „Pusť!“ zasyknu na bratra. „Ty už jsi si ta svoje vejce dneska vymíchal dost.“ Mrštně uhýbám bratrově kolenu. „Nech hezky ptáčka dál způsobně sedět na vajíčkách, jo?“ Šeptám mu do ouška. Herda loktem do boku je tak silná, že mi vyráží z pusy rozpečený rohlík. Sekajíc vidličkou, jak dravý pták pařátem, si vydobývám kořist. „Jen se podívej, tohle je důsledek tvé výchovy, otče!“ Lká mamka. Elegantně obcházejíc bratra, rozlévám z čajníku do všech šálků horký čaj. A se zadostiučiněním mu těsně před očima vymačkávám citron.

    Sobotní rána bývávají ve znamení smejčení. Proč jen nemám sestru. Píchla by. Mamka v kuchyni vaří oběd, brácha se vytratil z domu. Prý ven s klukama. Táta něco kutí v altánu na zahradě. A já se šplhám po schodech zpět do svého pokoje pro vysavač, zanechaný zde bratrem jako štafetový kolík. Slunce se s blížícím polednem posouvá více k jihu. Můj pokojík s dvojdílným francouzským oknem od stropu k zemi, tone v letním příšeří. Na porcelánovém stolku o jedné štíhlé noze, s modrými plameňáky na kulaté desce, se mi rozvily do květu krvavě rudá poupata pivoněk. Napadá mě při pohledu na temně rudý okvětní plátek vyjímající se na běloskvoucím porcelánu, jako panenská krev na čistém naškrobeném prostěradle ráno po svatební noci, že ty plesové šaty by možná snesly v hedvábné bělosti potažené azurem a modři i pár krůpějí barvy zaschlé krve.

    Vždycky jsem si přála sestřičku. Zapínám vysavač. Táhlé zavytí elektromotoru prořezává ticho pokoje. Zvláštní. Když držím násosku v ruce já sama, necítím žádný z těch svíravých pocitů všeobjímající hrůzy a zcepenělé bezmocnosti, pro něž jsem doposud nenašla žádné rozumné vysvětlení. Do každého z pokojů našeho domku tatínek stačil sehnat vzorované vlněné koberce, ještě před tím, než se po vytunelování a následné likvidaci jediné tkalcovny dvojplyšových koberců v republice, zastavil poslední tkalcovský stav. Ostatně pořád je lepší luxovat moravské peršany, než voskovat parkety a leštěnkovat nábytek, což je bratrova „parketa“. Hubice vysavače je v mé ruce po hodinovém úsilí vystřídána vlhkou prachovkou. Ještě předtím však zavítávám s vysavačem do bratříčkova pokoje. Vysál si jako vždy jen po prostředku, jako když zametají v pohádkách, klestíce si koštětem v oblacích zvířeného prachu cestičky skrz nánosy smetí. Obratným hmatem mu zalovím za postelí, a vytahuju víc než týdenní zásobu slepených naškrobených kapesníčků. Je to nejhorší provokace od holky na kluka, kterou znám a jež vždycky zabere, někdy ovšem s určitým zpožděním, než na to přijde. Ale ostatně, když se stydí, má je házet do koše, a nikoliv si z nich střádat sbírku v mezeře za postelí.

    Kdybych tenkrát přehlédla ten nepatrně nedovřený šuplík v mahagonové stěně obývacího pokoje, bývala bych všechno dnes viděla úplně jinýma očima. Ale každá ženská je zvědavá, a co víc, v každé z nás třímá touha po útulném a tedy i perfektně uklizeném domově. Nedalo mi to, a zásuvku jsem po několika marných pokusech o zavření vytáhla ven celou, rozhodnuta uspořádat její poněkud přetékající obsah. Spousta různorodých papírů navršených mými rodiči v průběhu jejich životů. Jak jsem tak rovnala ty zažloutlé svazky, z jednoho vypadl vybledlý a nezřetelný lékařský snímek. Ponejprv mě na něm zaujaly údaje uvedené v rohu snímku: maminčino jméno a datum, předcházející pouze o několik málo měsíců datu mého narození. Samotný obrázek byl nezřetelný. Nikoliv však tak, abych na něm s jistotou nerozpoznala dvojčata v matčině lůně.

    Netušíc odkud,  jestli ve mně, nebo to bylo zvenčí, odněkud prostoupil vše okolo hvízdot varhaních píšťal. Bachova toccata+fuga bwv565. Jen varhaníkův pomocník volil jaksi nepatrně odlišné rejstříky. Nebo to bylo těmi zvláštními píšťalami?

    V šíleném chvatu rozhrabané zpřeházené papíry nesoucí útržkovitá svědectví. Na začátku cesty jsme byly dvě. Moje sestřička a já. Dvojčátka, z nichž se narodilo pouze jedno. Přibližně v polovině těhotenství, psáno s chladem čišícím z chirurgické oceli, bylo přistoupeno k operativnímu odstranění druhého z plodů. Mé sestry, která se nikdy nenarodila. Proč?

„Mami, chtěla bych se tě na něco zeptat.“

„Radši kdybys prostřela stůl.“ Vlévajíc smetanu do omáčky mě odbývá. „Za chvíli bude oběd a hladovce tu máme co nevidět.“

„Mami, prosím, tohle je vážný…, ale nebudeš se na mě zlobit?“

„No když už jsi to nakousla.“

„Co se stalo s mojí sestrou.“

„Jak se sestrou?“ Mamce otázka došla, teprve, když slyšela samu sebe. Ztuhla jako opařená. Takhle jsem jí ještě neviděla. „Co to říkáš Dito. S jakou sestrou?“ Hlas jí kolísal ve směsici návalu zrůzněných citů, které se pokusila přede mnou ukrýt, a stočit hovor zpět k příborníku, ubrusu a talířům.

„Mojí sestrou.“ Řekla jsem podrážděně. „Touhle.“ Vytáhla jsem ten snímek ze záňadří. Jako kdyby v tom okamžení do kuchyně sjel blesk z čistého nebe. Mamka tápajíc hledala oporu. Ani jí nenapadlo se zeptat, kde jsem ho vyštrachala. Při pohledu na trpící maminku jsem se hryzla do rtů. Že já husa nedržela zobák.

„Promiň mami. Nechtěla jsem.“ Pokusila jsem se o omluvu za necitelné otevření hluboké staré rány.

„Ne, to je moje vina děvče. Měla jsem to všechno spálit, hned po tom, co jsem se vrátila z nemocnice.“

„Mám právo vědět, co se stalo s mojí sestrou.“ Trvám na svém. „Byly jsme dvojčata. A narodila se z nás dvou jenom já sama.“

„Přišla jsem o ní. Neptej se jak, sama nevím, a nechci to vědět, bylo toho tenkrát na mě moc, stavěli jsme, do toho starost o tvého bratra, neunesla jsem to všechno.“ Maminka vzlykavě plakala. „Jsem ráda, že jsem uchránila a donosila aspoň tebe.“ Slzy si utírala do kuchyňské zástěry. A já tam stála, nevědouc co sama se sebou, natožpak, co dělat. „A tatínek?“ Uklouzlo mi. V určitých chvílích totiž umím svým otázkám nasadit korunu. Trnovou.

„Vrať ten snímek, a táty, ani nikoho jiného se na to neodvažuj zeptat. Nikdy! Rozumíš?“

Maminka vyskočila jako péro z gauče. Hrábla vztekle po tom čtverečku, co jsem držela v ruce. Polekaně jsem se stáhla zpět, svírajíc v dlaních jedinou fotografii své sestřičky. Zachránil ji před okamžitým nelítostným roztrháním maminčin žal prýštící z krvácejících vzpomínek, pod jehož tíhou klesla zpět na židli.

Stála jsem ve dveřích. Ne nedám tu fotku. Je to jediné, co mi zbylo na sestřičku.

„Dobře, nechej si jí, ale přísahám, že jestli jí ještě jednou někde u tebe nebo jinde uvidím, rozcupuju jí na malé kousky a tebe s ní!“

    Utíkajíc do svého pokojíku, jsem zakopla o vysavač, a natáhla se jak široká, tak dlouhá, div si nezpřerážela v tom pádu kosti. Klopýtajíc jsem za sebou zaklapla dveře a v bolestech padla na postel. Na polštáři v slzách láskyplně narovnala ten čtvereček a snažila se přijít na to, která z nás jsem já a která moje sestra. Vždyť neznám ani její jméno. Měla ho vůbec někdy? Hlava mi třeštila v tom utahujícím se svěráku pološílených myšlenek. Dole klaply dveře. Vymrštila jsem se z podušek promáčených slzami a vyskočila na stůl. Taťka, když před léty zhotovil kazetový strop v mém pokojíku, nechal pár čtverců z bukové laťovky volných. Chvatně jsem zavřela tajnou skrýš a tiše sešla dolů do jídelny prostřít k obědu. O mé sestře nepadlo mezi mnou a mojí maminkou už nikdy ani jedno jediné slovo.

     Po večeři jsem se znovu zavřela v mém pokoji, ke dveřím přistavila křeslo jako zátaras do cesty případným vetřelcům, a vytáhla ze skrýše ve stropu ten snímek. Místo lampy jsem rozsvítila všechny tři svíce na porcelánovém svícnu. Jejich plamínky se téměř nezachvívaly. Začala jsem si počínat jako šílená. Vidíš sestřičko ty šaty? Krásný viď? Miluju korzetky, zvětšují mi ňadra. Budeme mít na plese stejné. Pomůžu ti a nikdy se od tebe nenechám odloučit. Jsme sestry. Dvojčata. Snad i jednovaječná. Plamínek jedné ze svíček se zakomíhal. Ach ne. Vzala jsem šaty do rukou. Líbí se ti sestřičko? Jsou tvoje. Hedvábí zašustilo. Svrchní jemná látka se vzorkem zvlněné pravidelně nepravidelné mřížky vytkávané šantungovou vazbou azurem a modří měnilo v různých úhlech pohledu své odstíny jak paví perutě. Přitiskla jsem plesové šaty na ňadra, tváří v tvář a objala je tak, jako kdyby v nich byla má sestřička, a v zasnění se s ní roztančila po pokoji. Točila jsem se v šíleném tanci kol dokola, ve výtryscích dlouho ve skrytu svého nitra hýčkané sesterské lásky a natěšených radostí, splývajíc se svou sestřičkou, ve skutečnosti mrtvou již pár měsíců před jejím (i mým) narozením, pro mne však živou, čerstvě zrozenou, a tak nečekaně objevenou, když tu náhle přilákána světlem voskovic našich životů vlétla pootevřeným oknem do mého pokoje třepotající se můra. A já stále tančila se sestrou ve veselých, rozverně nevinných dívčích tónech spinetu, uprostřed záhonů krvavě temně rudých pivoněk, s obratností plameňáků, netušíc blížící se neodvratný stín smrti. Můra chvíli nepozorována kroužila, jako by si vybírala, který z životů má zhasnout, a pak vlétla přímo do plamene levé krajní svíce tak prudce, že horký vosk mi vystříkl na předloktí. Plamen života hlasitě prskl a naráz zhasl. Mrtvé osiřelé šaty se tiše svezly k zemi. Já zcepenělá zírala na svícen. Prostřední a pravá svíce hořely dál, zatímco v čadícím knotu levé, zhasnuté svíce se v horkém vosku svíjelo v křeči škvířící se tělíčko můry zuhelnatělé v beztvarý chuchvalec. Ještě před malou chvílí hořely všechny tři. A teď už zůstaly jen dvě svíce života. Moje a bratrova. Klesla jsem ve vyčerpání k zemi.

    Po celou noc mnou zmítaly roztodivné sny. Jednou jsem se dotýkala překrásného nahého těla své sestřičky, koupaly jsme se spolu v tříšti duhově démantových kapek, v jiném snu mne zas naopak dusila a trýznila beztvará jedovatá stvůra s chapadly a přísavkami. Ve všech těch snech i nočních můrách jsem byla jakoby zvenčí sevřená a úplně bezmocná. A pak přišel ten vír. Chlemtavý sající sosák. 

    Druhou noc jsem se bála usnout, aby mne znovu nepronásledovaly přízraky. A zároveň jsem si přála se svou sestřičkou setkat ve snu. Chtěla jsem jí toho tolik říct. V prádelníku se mi tenčila zásoba čistých, doposud studeným lepkavým potem nepromáčených nočních košil. Obzvláště přecitlivělá jsem se stala na určité tóny. Vyhrabala jsem tedy Heavy metalová cédéčka od svých spolužáků. Ani jekot vysokotlaké turbíny by však nepřeřval ty tiché všudypřítomné vlezlé hlasy neodbytných myšlenek plodících další a další otázky, na které se nikdy nedozvím odpovědi. A tak stojím nyní v zoufalství, nemajíc kam před nimi utéct, přede dveřmi bratrova klučičího světa, a držtička s tupým třírohým zobákem tryskového Messerschmitu 262, co na mě civí z plakátu ve výši mých očí se drze a vyzývavě ptá, co tu pohledávám a proč beru za kliku právě tohoto pokoje. 

    Vehnaná do náruče, uštvaná v marnosti, hledajíc v zoufalství útočiště, se protahuji dovnitř bratrova pokojíku. Je pozdě v noci a já si zalézám k němu pod peřinu. Tiše, abych bratříčka nevzbudila. Spí naštěstí tvrdě. Nechci, aby se probudil. Styděla bych se a navíc, on by si to mohl vyložit všelijak. A přitom si tak zoufale toužím povídat. Zaplašit všudypřítomné sivé stíny. Oddechuje pravidelně a hluboce. V příšeří ho pozoruji. Jsem vykoupaná a voním šamponem. Spícího dospívajícího muže podvědomě dráždí dívčí vůně v jeho loži. Jeho dech se zrychluje. Ne, nezdá se mi to. Navíc se ve spánku přetáčí. Dá to dost práci, se příliš netisknout, nedotýkat ve slabinách a nezavadit o to, co se probráno dívčí přítomností každým nádechem víc a víc pronikající skrze jeho rozšiřující se chřípí, počíná vzpínat a protahovat dole pod látkou pyžama.

    Nejspíš jsem usnula vysílením, jelikož se nyní probouzím. Nade mnou se sklání vzrušené mužské tělo, jehož černé oči svítí i v noční tmě. Prohlíží si mě. A já jeho skrz řasy. Abych se neprozradila, začínám znovu hluboce dýchat, jako bych tvrdě spala.  Po chvíli se vztyčí, několik dlouhých chvil váhá, poté mne starostlivě přikrývá a lehá si vedle na koberec.

    „Brácho, musím ti něco říct.“ Špitám nesměle do rozhostivšího ticha. Žádná odpověď. „Vím, že jsi vzhůru.“ Opět ticho. „Víš, není to tak, jak si myslíš.“

„A proč jsi tedy za mnou přišla, a vlezla mi do postele?“

„Ty víš něco o naší sestře?“

„Co to plácáš?“ Sahá mi na čelo. „Ty vyšiluješ z horečky. Jakou sestru? Sestřičko.“

„Moje dvojče.“

„Co?“

„Mamka čekala původně dvojčata. Našla jsem dneska při úklidu snímek z jejího druhého těhotenství. Chceš ho vidět?“

„Jsi se zbláznila.“

„Ráda bych.“ Ušklíbla jsem se při pomyšlení na vysvobozující milosrdné šílenství. „Tak chceš nebo nechceš?!“ Neodpovídá. A tak vyprávím já. Na koberci ležel až do svítání.

    Ráno jsem při cestě panťákem do Prahy prohlížela znovu naší společnou a vlastně jedinou fotografii. Pršelo. Nechám si z ní udělat pár zvětšených kopií. Vždyť je to moje jediná památka na mojí sestřičku. Místo do školy jsem, vedena adresou, kterou jsem našla na lékařské zprávě, šla do nemocnice. Po noční bouřce byly všude louže. Branou jsem prošla zároveň s projíždějící sanitkou. V tu chvíli, kdy za mnou spadla závora, jsem si uvědomila, že už není cesty zpět. Bloudila jsem křížem krážem nemocničními chodbami se zástupy řad zavřených dveří. Povaha a neobvyklost mých otázek málem způsobila, že jsem se ocitla místo na chirurgii gynekologicko porodnického oddělení rovnou na psychiatrii.

    „Proč to vše vlastně chcete vědět slečno?“ Starší doktorka si mne prohlíží zkoumavým zrakem.

„Víte, já jsem to druhé dvojče.“

„Ach tak. Co je pro vás vlastně důležité?“

Tuhle přemýšlivou otázku si opakovaně kladu venku na rozkvetlé louce nad nemocnicí, kde trhám na prosluněné stráni pampelišky a pletu z nich z dlouhé chvíle věneček. Vracím se v dohodnutý čas zpět do stínů těch zšeřelých chodeb s nezaměnitelným ovzduším prosyceným dezinfekcí.

„Ze záznamů, které jsem nechala vyhledat v archívu vyplývá, že bylo na pravidelné prohlídce zjištěno blíže neurčené vážné nevratné fyzické poškození jednoho z plodů dvojčetného těhotenství vaší matky. Na základě podrobného vyšetření bylo přistoupeno k…“

„Žila sestra v tu chvíli?“

„?“

„Tlouklo jí srdce?“

„Nejspíš ano.“

„Bylo to nutné, nemohla… nešlo jí vyléčit?“

„Slečno, domníváte se, že pokud by byla jiná možnost, tak,“

„Ne nemyslela jsem to zle. Víte já jen…“ Hlas mi vázne v hrdle. “Opusťte. Děkuju vám a promiňte, že jsem vás okradla o čas.“ Utíkám pryč. Srážím se s hloučkem mediků, kteří se vyhrnuli z pootevřených dveří jakési malé posluchárny, v níž jsem předtím zahlédla ve skříni hromadu nástrojů z chirurgické chromované oceli a rozkládací sádrové modely. Před očima mi letí obraz vystrašené třesoucí se mladé ženy. Mojí maminky, ležící na sále v narkóze. Nohy připnuté řemeny na opěrkách, aby sebou při zákroku příliš nemrskala. Naučeným hmatem chirurg protrhává blanitou zátku v děložním hrdle, lokalizují na obrazovce polohu zdravého a poškozeného plodu. Nejprve odsávačka roztrhá tělíčko a silným podtlakem odsaje směs tkání a vnitřností. Pak ty dlouhé kleště schopné rozdrtit kůstky, kterými se rozmačká hlavička, která by v celku neprošla skrz děložní hrdlo bez jeho většího poškození. Fixace krvácení z placenty. Výplach dělohy od útržků tkání a zbytků tekutin vystříklých z plodu při jeho extrakci. Sešití děložního hrdla.

Sestřičko moje! Proč? Proč zrovna ty?

    Všechno ve svém životě od této chvíle musím zvládnout za nás obě. I děti musím odnosit a porodit i za mojí sestru. Dívku, která padla mrtva na dráze dostihu života dřív, než se narodila. Přes všechno utrpení se však stále domnívám, že je lepší zemřít hned, než se trápit celý život v nesnesitelných mukách mrzáka tížícího navíc své okolí.

    Procházím sklepem. Na hromadách u oprýskané vlhké zdi jsou tu narovnány na vozících pytle s tkáňovými zbytky z operací, obalené zkrvavenými chomáči tamponů a obvazů. Mrchoviště. Pokládám věneček z pampelišek na ty plastikové pytle s nápisem Pozor infekční biologický odpad.

„Ten je pro tebe, sestřičko moje.“

Vybíhám z ponurého chladného dvora, z nehybného puchu sklepení nemocnic prolezlých mokvajícím hnisem utrpení a lepkavou přítomností neodbytné čekající smrti, zpět do sluneční záře, vstříc kypícímu životu.