Jsem ještě panna, ale vůbec mi to nevadí

A jedna o mojí chytré kamarádce :o)

Opilá Monika zmateně pobíhala po hospodě od stolu ke stolu a přitom vyhroceně vykřikovala na přísedící, nic netušící, lidi svoje komplexy: „Já jsem ještě panna, ale vůbec mi to nevadí. Vadí vám, když je holka ještě panna? To víte, hodně lidí se za to stydí a nechce to přiznat. Já ale nepatřím mezi ně. Já vám to teď klidně otevřeně říkám, jsem panna, a chci znát váš názor. Já si myslím, že nemaj kam spěchat.“
Svoji hlavu jsem složila do dlaní s toužebným přáním vpít se do židle, stát se nepřítomnou. Snad mě nikdo nebude odsuzovat za moji opile ulítlou kamarádku.
Zrovna pohopsávala u stolu postarších pánů, kteří vyrovnaně pokuřovali doutníky a lahodně upíjeli ze svých piv. Hleděli na moji kamarádku dosti přezíravě. Monika poskakovala, házela rukama, nevinně se usmívala a z hrdla se jí linuly tyto ostudné věty.
Tito vznešeně působící páni sjeli mou jedinou, značně zoufalou, přítelkyni od hlavy až k patě tak kritickým okem, že by nejednomu přeběhl mráz po zádech a snažil se o kvapný ústup. Jenomže to byste nesměli znát moji kamarádku. Dále tam povstávala a dožadovala se své odpovědi: „Vy vypadáte jako zkušení muži, tak to pro vás nebude tak těžké odpovědět mi … Můžu si sednout. Já mám dneska hrozně ukecanou náladu, tak se na mě nezlobte. … Můžu se zeptat, co kouříte? To je doutník, že?“.
Kníratý muž si potáhl a veškerý kouř vydechl do tváře mé přítelkyně.
„Jé, to pěkně voní, můžu ochutnat.“, ptala se chňapajíc po doutníku trčícím v mužově ruce. Spatřiv Moničinu ruku natahující se po doutníku, odtáhl se.
„Kolik ti je let?“, optal se tónem značně výsměšným.
„Třináct.“, odpověděla bezelstně.
„Vždyť je to ještě děcko.“, konstatoval muž vzbuzující autoritu.
„Jenomže holky vyzrávají dřív. To nevíte? Třináctiletá holka se chová jako šestnáctiletá. Neměl byste jednu cigaretu?“, svůj zrak stočila na „nejmladšího“ muže u stolu.
„Měl.“
„A dal byste mi jednu, prosím?“
„Myslím, že ještě nemůžeš kouřit, ne?“
„To nevadí. Cigareta prostě k pivu patří.“
„Jenomže ty bys neměla ani pít alkohol.“
Nemohla jsem více přihlížet této ostudě, poníženě jsem vstala od svého stolu, od svého piva a zamířila k Monice.
„Moniko, pojď.“, řekla jsem stručně.
„Né, mně se ještě nechce, já si tady s pány povídám.“
„Hm … když já se už nudím, tak pojď ke stolu.“, popadla jsem ji za rukáv mikiny a nedobrovolně táhla pryč. Cestou se stihla zeptat dvou mužů na cigaretu, oba její otázku ignorovali.

Sedící zpět u našeho stolku zpytovala jsem Moniku pohledem a neodpustila si otázku: „Moniko, proč všem vykládáš, že si ještě panna, myslíš, že to někoho zajímá? Vždyť je to trapný.“
Pohlédla na mě zkaleným pohledem zpod přivřených víček: „Jak jako trapný?“, optala se útočně.
„Mně to připadá trapný. Nikoho to nezajímá, jestli sis toho ještě nevšimla.“
„To je kec … A proč si myslíš, že se mě na to Martin ptal, a když sem mu řekla, že ještě sem panna, tak dostal výtlem. Prostě si s tebou nic nezačnou, když seš ještě panna.“
Zhluboka jsem se nadechla a nechala ve svých ústech zhynout sarkastickou poznámku. Martin byl chlapec, do kterého nám byla Monika zamilována. Bohužel pouze platonicky a ne opětovaně.

Přímka života je neúprosná a má namířeno stále kupředu, nikde né vzad. Ustavičně se noří do budoucnosti, bez zastávek a možnosti odpočinku. Naše přímka neurazila příliš dlouhou trasu, nepožrala mnoho času. Na jejích bedrech jsme se vynořili ve chvíli, kdy nám vydávali občanské průkazy a pyšnili jsme se nově nabitým právem na sexuální styk.
Monika stále ve své nicotné opilosti prohlašovala svou oblíbenou hlášku: „Já jsem ještě panna, ale vůbec mi to nevadí.“ a já se i nadále krčila v hospodě pod stůl a modlila se, aby jí někdo shora daroval nepatrně zdravého rozumu.
Při intimních rozhovorech se mi několikrát svěřovala: „Víš, já už nechci být panna, ale stydím se s někým spát. To bude hrozná ostuda. Já nevím … třeba s někým úplně cizím, koho bych pak už nikdy v životě nepotkala, to by šlo.“
Soucitně jsem na ni pohlížela a prosila, aby již nikdy v životě o své osobě neprohlašovala: „Já jsem ještě panna, ale vůbec mi to nevadí.“, žádala jsem urputně, dotírala, žadonila, naváděla, vysvětlovala … ale vše bylo marné. Její okolí již těmito výroky bylo znechuceno, znalo nazpaměť její pijácký monolog o pannenství.
Nejednou se jí dostalo škaredé odpovědi: „Tak o tom napiš román!“, ironické.
„Tak se s tím nechlub.“, poučné.
Tvrdší nátury používaly hrubší vyjádření: „Dej s tím už pokoj.“, naštvané.
„A koho to jako má zajímat?“, povýšené.
„Drž už hubu!“, znechucené.
Již jsem se zmiňovala o holé skutečnosti – Monika byla neponaučitelná.

Až jednou … bylo to v zimním období. Navštěvovaly jsme zkušebnu, kde hráli naši kamarádi. Byla to taková špinavá díra. Bála jsem si tam sednout na gauč, abych náhodou nechytla svrab či horší nemoc. Kdejaká mamina by to klidně mohla považovat za „feťácké“ doupě. Jistojistě mám klidné svědomí a s nepopiratelností mohu potvrdit, že se tam nikdy nefetovalo. Alkohol, ano. Drogy, ne. Poklidně jsme tam poslouchali zkoušku. Znenáhla vrzly dveře a v nich se objevil starší kluk. Vyjevily jsme na něho obě oči a mlsně se olízly.
„Nazdááár Vojto!“, zvolali ostatní.
„Zrádec! Tak jsem se na vás přišel podívat, jak vám to hraje.“, pousmál se.
„Ten vypadá úplně jako Sid Vicious ze Sex Pistols.“, pošeptala mi Monika do ucha a já rozradostněně přikývla.
Vojta si sedl vedle ní, v mžiku mu podávala svoji pravačku se slovy: „Ahoj já sem Monča, nechceš víno?“, rvala mu krabicové víno, pro něž by bylo vhodnější označení krabicová močůvka.
„Ahoj.“, i on ji podal pravici a mně bylo jasné – tento boj mám prohraný, pokud nespustí svoje fráze o pannenství. Monika se tomuto tématu ovšem zarputile vyhýbala, až mi to bylo podezřelé.
Noc se pomalu přechylovala k novému dni. Monika mě vytáhla ven před zkušebnu.
„Co je?“, smála jsem se mírně „ovíněná“.
„Já to … myslíš, že bych se s ním měla vyspat?“, na mysli měla Vojtu.
„A nechtěla jsi počkat na toho pravého? Myslíš, že on je ten pravý?“
„Na to seru! Chich, já už nechci být panna. Chápeš?“
„Mně je to jedno, Moniko, dělej si co chceš.“, sdělila jsem ji a vrátila se zpět do zkušebny. Po pár minutách tam dorazila i ona. Začala se sápat po Vojtovi, něco mu šeptala do ouška a pak se spiklenecky odebrali do vedlejší místnosti. Zábava ve zkušebně počala nemilosrdně váznout. Lidí ubývalo, obveselení žádné. Nakonec jsem zůstala sama samotinká se spícím kamarádem. Trochu jsem klimbala, když se otevřely dveře z vedlejší místnosti a vyběhla polonahá Monika.
„Spí?“, optala se směrem ke kamarádovi.
„Jo. Tak co, jak to pokračuje? Už to máš za sebou?“
„Ještě ne, my nemáme kondom. Puč mi jeden, prosím.“, zaúpěla.
Rozhodně jsem zakroutila hlavou: „Já pak taky nebudu mít. Máš si nosit svoje. A ke všemu, mám poslední.“
„Prosím, on chce přerušovaně, ale já z toho mám strach. Přeci mě nepoděláš.“
„Ten můj bude už stejně jetej, já ho nosila v batohu s otevřeným spínacím špendlíkem, vždyť jsem ti o tom vyprávěla. Může být klidně propíchnutej.“
„Jé, to nevadí, stejně … tak já ho zkusím nafouknout.“
Propukla jsem v dušený řehot a po uzření mé zoufalé kamarádky se pouze stupňoval.
„Nesměj se. Ty seš fakt blbá. Tak pučíš mi ho?“
„A víš, co děláš? Až budeš těhotná, tak si nechoď stěžovat ke mně, že jsem ti dala prasklý kondom.“
„Jo, prosííím.“
„Ty mě sereš.“, prohlásila jsem a počala se hrabat ve svém batohu. Po chvíli jsem vytáhla v silném celofánu balený prezervativ nesoucí název Czech condoms.
Prohlédla jsem si ho, měl zelenou barva.
„Na, ať to máš veselý … a budeš mi referovat.“
Monika zmizela s kondomem v ruce za dveřmi vedlejší místnosti.

A jak dopadl první sexuální zážitek mojí milé kamarádky? Z mých poznámek o propíchnutém kondomu utrpěla značnou podjatost vůči prezervativům. Ten večer donutila nebohého Vojtu, aby ten extra lubrikovaný kondom pro zaručenou funkčnost pětkrát nafoukl jako balónek na májové pouti. Jistota je jistota, sdělila mu své důvody. Vojta byl celý umaštěn od lubrikantu a znechucen komickou procedurou. Nafouknout kondom do obřích rozměrů a zkoumat, zda nikde neuniká vzduch. Není divu, že jeho úd vyhlásil stávku a mužství se ocitlo v ohrožení. Monika se snažila po přesvědčení, že kondom je spolehlivý, opětovně probudit sopku k aktivitě. Stálo ji to mnoho snahy a úsilí, ovšem úplné tvrdosti již nedosáhla. Kondom zvětšen na mega-africkou velikost vskutku nepasoval na únavou přemožený úd. Neustále sklouzával a Vojtu mezitím opustila veškerá chuť po sexuálním vybití. Po hodinových marných pokusech o završení pohlavního aktu se vzdali. Rezignovaně odhodili nefunkční kondom a rozloučili se. Možná jsem si z Moniky neměla tropit srandu. Nejspíš jsem ji neměla nalhávat, že jsem kondom připustila do styku s otevřeným spínacím špendlíkem. Nebylo to ode mě pěkné.

---