Autobus byl plný lidí, většinou starších dam.Seděla u hlavy koně. Kde taky jinde, bála se o něj. Jak bude snášet cestu? Kdo jakživ vezl koně autobusem?

  Jedna žena, dáma se žlutě až rezavými kudrnami a s obličejem maskovaným líčidlem  jako v panoptiku, zeptala se, marně zakrývajíc závist spojenou s nenávistí: "Prosím vás, jak si to tak představujete vozit koně autobusem? Kdo to kdy viděl, takový nesmysl. Jak my k tomu přijdem, cestovat tady s tím zvířetem. Rozvaluje se tu přes celý autobus."

  Má pravdu.Tušila, že tohle není v pořádku a marně přemýšlela, kde ke koni přišla a proč to velké, bílé zvíře cestuje s ní. A kam vlastně jedou.

  Věděla jen, že je bezmocný a přece mocný svou vyjímečností a taky krásou. Věděla, že se musí o něj postarat, že je za něj zodpovědná. Že je její.

  Už předtím, kdesi jinde mu zkoušela dát napít vody z láhve a povedlo se, pil jako dítě. Vzal si seno a snaživě přežvykoval. Měla radost, že nezůstane o hladu.

  Je to bílý slon. Povídá mu: "Snad by sis mohl podat taky něco chobotem. Vždyť jsi slon, máš chobot, ne?" Ale slon měl jenom takové malé, úzké ručičky, překvapilo ji to.

  A vůbec, vždyť to není slon, je to kůň, bílý kůň. A že ho vezme do jejich domu. Do vily u schodů. To hned bylo všude kolem pozdvižení. Jak může jít kůň po schodech nahoru? Jak se vůbec může vejít do bytu? Ale vešel. Vešel.

  Rozhodla se ho zase nakrmit, musí přece něco jíst. Něco pořádného. Lžičkou ho začala krmit pribináčkem, nebo to byl jogurt? Ale kůň se začal po pár soustech bránit a povídá: "Nedávej mi to, je to hrozně studené. To já nechci. To já nebudu jíst."

  Překvapeně, se lžičkou v ruce na něj zírala.

  Jak může kůň mluvit?

  Jak může mluvit slon?

  Nedávej mi to, je to hrozně studené.