Věta o těžké výchově dětí k ekologii

     Přiběhlo za mnou čtyřletý dítě, vyděšeně křičelo: „Pavouk!“ a táhlo mě za ruku: „Zabij ho!“ a tak jsem si vzala čtyřletý dítě na klín a dlouze jsem mu vysvětlovala, že pavouci jsou užiteční, že nás nekousnou, že jenom papaj mouchy a komáry, což je dobře, protože nemáme rádi mouchy a komáry, protože jsou škodlivý, protože mouchy si sedaj na hovínka a potom na nás a na jídlo a komáři nás koušou, že pak máme pupínky a svědí nás to, přidala jsem pohádku o panu malíři a pavoučkovi v podkroví, u který jsem se já ve dvaceti rozbrečela a od tý chvíle, co jsem se u ní rozbrečela miluju pavouky vášnivou láskou takořka mileneckou, dala jsem si záležet na punčoškách pro slečnu, protože dítě je holčička a parádnice, dala jsem si záležet i na tom, jak potom nevděčná slečna donutila zamilovanýho pana malíře, aby toho pavoučka, kterej jí uštrykoval ty punčošky, zabil, protože dítě je citlivý a spravedlivý a o tom, že chlap pro nohy v punčoškách bude rád zabíjet i vyšší vývojové druhy ještě nemá ponětí, dítě mě sledovalo velmi pozorně svýma velikýma, chápajícíma čtyřletýma očima a skoro jsem viděla, jak mu v hlavičce pochodujou pochody a tim pochodováním množej mozkový buňky a ve chvíli, kdy polklo poslední potenciální slzu a třesoucími se rtíky se trošičku pousmálo, přilítla odněkud tchýně, vší silou dupla na pavouka a ten dup doprovodila zvukovamebným „hajzle!“ z čehož je jasně patrný, že škodlivý a nebezpečný jsou tchýně.