Imagine

Byly to zvláštní roky samoty

uprostřed jásaní a průvodů

roky vztekle proklečené

v tlející špíně

Byly to zvláštní dny naděje i strachu

kdy zavřeli všechna kina, divadla a hospody

školáčci musely stát minutu ticha

na památku hromadného vraha

a vlajky vlály na půl žerdi

ta s klínem Naše

i rudá Jejich

Byly to zvláštní noci

kdy pod okny až do svítání rachotily

nekonečné kolony tahačů s raketami

a my jsme na maminčino prostěradlo

a kreslili tuší svůj výkřik do tmy

který měla změnit ten divný svět

DEJTE ŠANCI MÍRU… GIVE PEACE A CHANCE

Ráno jsme je natáhli mezi tyče od smetáků

a bláhově si mysleli Že konečně o něco jde

a my budeme u toho Až se kdosi zeptal

kam asi v noci vezli a na koho teď míří

ty rakety a co bys tomu asi řekl

ty Johne

A byly to zvláštní vteřiny

kdy hned vedle někoho srazili k zemi

kopali do něj a vztekle trhali na kusy

stejné prostěradlo jako bylo to naše

Žádná raketa není mírová

kroutila písmena pod jejich nohama

Polilo nás horko a dostali jsme strach

a za chvíli i přes hubu

Celkem bezvýznamná příhoda

v té šílené a nesmyslné hře

na MY a ONI

Zahanbeně jsme utíkali domů

v uších nám zněly policejní sirény

dunění bot na dlažbě Štěkot psů

a někde uvnitř ozvěna… tichá

GIVE PEACE… a ještě něco…

no jasně… IMAGINE

IMAGINE THERE´S NO HEAVEN

IT´S EASY IF YOU TRY

NEVĚŘ POLITIKŮM

NEVĚŘ NIKOMU PŘES TŘICET

Kdybys tak věděl jak jsme k pláči

zastydlé a zakřiknuté květinové děti

s rukama svázanýma za zády pionýrským šátkem

s ostražitým tikem přes rameno

ostnatým drátem kolem krku

a povolávacím rozkazem v kapse

které se tak snadno nechaly umlčet

roubíkem ze zmuchlaných novin

a nechaly si ukrást všechno

i to poslední

naději

A stejně je to pravda

Žádná raketa nemůže být mírová

Žádná Johne

Ani ta vaše Ani ta jejich

Všechny míří na tebe

Všechny míří na nás

Představ si… IMAGINE

psávali jsme na oprýskanou zeď

AŽ UMŘEME STANEME SE KVĚTINAMI

škrábali jsme pod tvé brýle

A zase bylo osmého prosince

znovu jsme seděli na zemi jako promrzlí vrabčáci

a do tmy zářily plamínky svíček a reflektory

(erární fotky do služebních památníčků)

a hnědé oči holek se sametovými hlasy

To kvůli nim jsme přemlouvali ztuhlé prsty

aby ještě chvíli vydržely bloudit po hmatníku

Let it be… Michelle… IMAGINE…

Od úst šla pára a od Čertovky chlad

a každý třetí už v duchu sepisoval hlášení

Přiběhli rychle Zadupali svíčky do dlažby

a pak nás hnali uličkami Malé Strany jako dobytek

až tam… pod okna slepecké konzervatoře

ze kterých se do ulice snášel čistý hlas klavíru

violoncella a trubky… YESTERDAY… IMAGINE…

A každý tón Každý z těch slepých kluků v okně

i nás dole na chodníku byl najednou

malý hrdina nebo blázen

Blázen na kopci Johne

A vzpomeneš si na nás když se vznášíš nad vodami

a usmíváš se nad našimi vlasy po ramena

voskem stékajícím na zkřehlé  ruce

a bláznivou radostí

z pár vteřin opojné prosincové noci

ve které se za rohem šikují kordóny

ze služebních svetrů koukají mikrofonky

jako červi z jablek Mezi hvězdami slídí družice

a z Vltavy šmíruje periskop atomové ponorky

Jestlipak taky tam u vás… třeba na jezírku

naproti muzeu uprostřed Central parku?

Žádná PONORKA není mírová

taky jsi byl sledovanej

jako morče v drátěný kleci

Vzpomeneš si na nás tam nahoře

a přimluvíš se Johne?

A tak mě napadá

Jestlipak dneska ještě někdo ví

který král a císař vládl kdysi dávno

když Rembrandt vítal ztraceného syna

Archimédes kreslil do písku své kruhy

slaměný rytíř hnal herku proti větrným mlýnům

malý Johann Sebastian šlapal měchy

a Michelangelo stoupal po štaflích

ke stropu Sixtinské kaple?

A jestlipak si jednou někdo vzpomene

čí okované boty křápaly do studánek

a čí stařecké ruce utahovaly šrouby

chrastily klíčky od arzenálů

a zvedaly ruce na schůzích

v těch zbytečných a prázdných umakartových letech

kdy nejlepší knížky vozili z tiskárny přímo do stoupy

kdy univerzitní profesoři přikládali uhlí a kouleli popelnice

a popeláři se přes noc stávali univerzitními profesory

a všichni se tvářili, že je to v pořádku

Jestlipak si někdo vzpomene

jak do ospalého libeňského dvorku padala omítka

rušičky vztekle kvílely a kdesi daleko se bourala Zeď

Na ten rok kdy na Tagance hamlet v černém svetru

naposledy zpíval o pravdě a lži

a kytkách v neutrálním pásmu

kdy nás poprvé a naposledy rozesmutnil pan Werich

a kdy si kostlice v plachetce našla i tebe, Johne?

Jestlipak si někdo vzpomene

čí ruce nás držely u krku a dusily strachem

aby mohly v klidu posílat napalm

nad rozmáčenou vietnamskou džungli

vodíkové bomby na polynéské atoly

tanky na vyprahlou afghánskou step

a rudé kobylky na vypálenou Lhasu

Jestlipak si někdo vzpomene

kdo kázal o míru a přitom ze tmy tahal za nitky

a pak přibouchával prsty mezi dveře

protože nosit dlouhé vlasy byl zločin

vypadat jinak a myslet jinak byl zločin

Protože psát i zpívat byl zločin?

A jednou

až se z nás stanou ONI

Až nám Našim panděrům a barákům

přestanou věřit i naše vlastní děti

Až zapálí svoje svíčky a vytáhnou do ulic

kvůli nám Až je zmlátí naše pendreky

Až mezi ně nasadíme naše práskače

a poštveme na ně naše psy Až bude po všem

jestlipak si vzpomeneme

na své vlasy strach a prostěradla

která měla rozsvítit ten divný svět

I na lezavý chlad u Čertovky

hladové oči holek

rozedřené a zmrzlé prsty

bloudící po hmatníku

THERE´S NO PEOPLE

GIVE PEACE…

Nezapomeň

a nevěř nikomu

ani nám Johne

a představ si

i m a g i n e …

   Ale stejně drž místo u stolu