houdini

když se tak díváš na hvězdy který neuměj padat
/to aby náhodou na zemi necinkly a nepřipomněly
jak křehký jsou slova, idiotsky nanic/
uměj lidi mlčet
mlčej lidi mučit
nekoukej na hnízda vypadanejch ptáčat
sou tak křehký
křehčí než ivetiny slzy
bylo by jednodušší nechat spadnout svět
a bez cinknutí nechat se unášet lávou
do pekla potkat tam bolavý pozůstalý
ve světě bez zmizení
bez haudujudu
co neznamená haudujudu

budem se lámat jako paprsky světla
za úsvitu, a vydávat zvuky jak zvířata, ráno
na louce, zamknutí v kapce rosy
eidetický psychodeliriozní televize
zpívat ten den je tak pěknej
nech mě umřít na podlaze
v týhle špíně
nemá cenu se brodit
věčně
sám
bez rukou popálenejch cigaretama
nastokrát ztroskotaná loď
lahvema věčně rozpitýho
medovýho štěstí
/...úplně líto
vůbec ne jedno
říkaly jeho průhledný oči.../