Údolí smrti aneb Nesnesitelná tíha nebytí v nehybném prostoru

Ocitla jsem se tady, nevim jak a kdy, ale najednou jsem se ocitla na tomhle miste. Rozhlizim se kolem, prohlizim si okolni krajinu a porad nevim, proc tady jsem a jak jsem se sem dostala. Jsem na obrovske plani, ktera se prede mnou svazuje do sirokeho udoli, tak sirokeho, se spis je tusim, ze to je udoli. Kam oko dohledne je zeme pokryta travou, ale neni to hezky pohled, trava je sedivehneda, zplihle se vali po bezbarve zemi. Marne hledam zrakem nejaky ker nebo strom, jakykoliv zachytny bod. Udoli je prazdne, nikde se nic nehybe. Od obzoru k obzoru visi ocelovesedivy prikrov, visi bez hnuti, zadny vitr, ktery by tu sedivou clonu rozehnal nevane, vzduch je zlovestne nehybny. Sestupuji stale niz do udoli rozprostirajiciho se prede mnou, dokonce mam dojem, ze jdu po jakemsi naznaku vyslapane cety. Jdu dopredu, stale rychleji, tohle misto se mi prestava libit. Zenu se kupredu doufajic, ze narazim na znamky zivota, cokoliv, jenom ne tahle pustina bez zivota. To udoli vsak nema konce, zacina se me zmocnovat tisen, kdyz tu spatruji v dalce prede mnou nejaky tmavy bod. Neco – nebo nekdo – tam je! Upinam se na ten bod, jsem nevyslovne zvedava co to je, priblizuju se k tomu bodu jak nejrychleji muzu. Z urcite vzdalenosti rozeznavam obrysy lidskeho tela, ale naval takrka bujare radosti se meni v neblahou predtuchu. Je to clovek, ale nehybny stejne jako vsechno kolem, jsem si jista, ze na tomhle miste neplyne cas. Vahave se priblizuji k postave lezici na zemi, ta pocatecni zvedavost me pomalu opousti, dokonce mam chut se obratit a jit jinam, ale neni kam. Prohlizim si toho cloveka zblizka, lezi v podivne poloze, jakoby se z poslednich sil snazil dostat pryc. Vypada to, ze zmrzl uprostred pohybu, jeho prsty se zatinaji do trsu uschle travy a jeho oblicej – Ten oblicej mi je povedomy, ne, ten oblicej dobre znam, to je prece muj oblicej, to jsem ja! Ale co tady delam? Ja jsem prece ja, proc jsem i tohle nehybne telo? Davam si ruku pred oci, ale nic nevidim, nemam zadnou ruku… ani druhou ruku… nemam ani nohy… ja nejsem! Divam se sama na sebe a nic nechapu. Jedine, co mi je jasne je to, ze jsem sama, kam jen dohlednu rozprostira se pustina, ta sama pustina vpravo, vlevo, prede mnou i za mnou. A tak tady jsem, bezradna nad tim groteskne zkroucenym telem, jsem tady a pritom nejsem, uprostred udoli kde se nic nehybe, v udoli, kde neni cas. Jsem sama v udoli smrti a neni nic, co muzu delat.

---