Dementia praecox / Mellarius

Dementia praecox/Mellarius ? Jiří Simeth

Motto: ?Kde je autor? Kde sedí a co ze svého místa vidí. Tomu říká svět??

V Dementia praecox je čtenáři nabídnut pohled do niterných vzpomínek člověka, který cítí, že za sebou má uzavřenou část života a nyní vybírá, co zachová jako vzpomínku a s čím půjde dál.

Chystám se pronést několik obyčejných slov o ne zcela obyčejném díle, které jsem na začátku charakterizoval větou, která mě napadla nakonec, když jsem se ptal. Dílo, které z čtenáře udělá hlupáka plného otázek není zcela beze smyslu. Není pro nás však možné dešifrovat každou myšlenku, ale můžeme se ptát, co znamená pro čtenáře.

V básni Dementia preacox Jíří sám píše:

koneckonců je to moje projekce ? mé srdce

Vzpomněl jsem si na slova mladého Werthera:

?Ach, co vím, může každý vědět ? své srdce mám já jediný.?

Možná proto se čtenář cítí jako přihlížející divák. Stejně jako Werther je i autor ve svém mládí duší více romantik. Avšak z veršů nedýchá vášeň 19. století, nýbrž chlad století jednadvacátého. Projev je částečně apatický, vyřčená slova působí syrově. Autor je první osoba a na nás je, jestli s ním budeme dýchat nebo se budeme pouze dívat.

Co chce autor sdělit?

jsme bezvětří

Tak začíná sbírka, Modlitbičkou, ale kdo se skrývá za slovem jsme? My všichni? Bylo by to hezké, ale autor se ve svém věku nedokáže dívat tak daleko, on je první osoba a množným číslem označuje nanejvýš dvě bytosti. Sebe a dívku. Nebylo by moudré hledat jednu dívku, každým veršem se ukazuje, že jde o několik dívek a nakonec poznáme, že spíše než o konkrétních dívkách, čteme o zážitku, jaký jsme zvyklí nazývat láska. Je to tedy jakýsi archetyp mladé dívky.

Hned v první básni se setkáváme s typickým aspektem mládí, které uchyceno někde mezi nebem a zemí, mezi rozumem a duší, létá v oblacích

Rozhodl jsem se že

budu sbírat hvězdy

a hned se propadá do bahna

A náhle mezi prsty plné kamínku a bahna

ucítil jsem první chladnou hvězdu

Krásná ukázka romantismu plného protikladů. Báseň Světlonoš je o hledání snu, o přání, které naráží na bariéry skutečných lidských možností, jež zatím tušeny přece sráží člověka k zemi. Kde tedy autor sedí? Pravděpodobně na trůnu mládí, v začínající dospělosti, jak ji známe ? chladnou, kalkulující, přízemní.

Styl výpovědi je blízký automatické generaci hašišových a tripových spisovatelů, kteří nechávali své nevědomí promlouvat skrze vědomý proud slov a s trochou štěstí i myšlenek. Zajati ve své nemoci, vypisují se na papír a tvořené dílo působící jako terapie zároveň léčí, ale také nedovoluje odstup, plně pohlcuje a mučí, takže je nemožné vidět pravdu. Hnacím motorem je víra ve vlastní myšlenky.

Sílu veršům dodávají vzpomínky, zářezy na duši. Nejsou naše. Patří autorovi. Myslím si, že Modlitbička

jsme bezvětří
a pak dej bože, že
proměň naše vlasy v křídla
abychom mohli uletět
někam hodně - hodně daleko

rozhodně není určená nám všem, ale ani milencům. Je srdeční záležitostí autora a jeho duše ? duší. Sbírka je pojmenovaná Dementia praecox neboli duševní rozpad osobnosti, patrně nikoli z pouhého rozmaru. Na vině je právě onen přerod z chlapce v muže. V chlapeckém životě nehrají velkou roli vznešené veličiny jako morálka nebo etika, ale osobní zážitky ? osobní zážitky s dívkami a stejně niterně hluboké vzpomínky na dětství. Na to nepojmenované dětství.

Soudím tedy, že sbírka Dementia praecox je výpovědí člověka, který si začíná uvědomovat vyšší hodnoty a nechce se hloupě zbavovat svého starého já. Svléká duši z kůží, prohlíží si ji a dokonce vystavuje na odiv nám, čtenářům. Dementia praecox je sbírka splněných přání, ať už pod slovem splněná přání myslíme šťastné nebo nešťastné osudy.

Báseň Šílenec, další výbuch mládí ? chlapec se cítí jako šílenec i při té nejobyčejnější činnosti, když ji dělá v rozporu se zaběhnutým řádem a zvykem okolí. Kdo z nás se někdy necítí jako šílenec? Dalším znakem mladí je bezmezná víra ve vlastní city. Chlapec se cítí jako šílenec a hned si myslí, že je duševně nemocný. Báseň Šílenec je celá ponořená v minulosti. Nenajdeme ani náznak dospělosti.

Aniela aneb srdeční záležitost.

V této básni lze najít vše, čím je možné charakterizovat celou sbírku.

Báseň Aniela viz. Aorta může být považována za milostnou. S velkou dávkou milosrdenství k autorovi. Aniela není jedna konkrétní osoba, ale spíše všechny dívky, které prošly autorovým životem a možná mnohem více.

Onen chladný romantismus ? bez zjevných emocí se vznáší na měsíc a bez emocí klesá ke dnu. Vnímá vznešené city a výšiny duše, ale stejně dobře si ohmatal i dno lidskosti ? pudové záležitosti, sexualita. Nabízí se slovo vize. Bere plnými hrstmi vše, co vidí a bez jakéhokoli třídění to prosívá svou duší a podává nám ? zmrzačené a pokroucené tak, jak je on sám.

Syrově materialisticky se chápe předmětů:

Ve čtyři hodiny ráno jsem si všiml mola

vznášelo se?

svou vizí je deformuje do výšin:

spousta poučných postav

a úsměvů zde byla na prodej

a okamžitě se vrací k fragmentům lidství

na dně ležela polorozpadlá rybářská loďka

s vysypanou sítí uvízly v ní prsty a sperma a peříčko?

a to celé zakončuje chladným konstatováním:

bylo mi to líto

Jeho vize mají s beatnickými vizionáři společné ono nepochopení světa takového, jaký je; přetváření, deformování, bloudění. Z těchto vizí nelze nic usuzovat o světě, který jej obklopuje, leč pouze o světě, který vypouští ze sebe.

Když se podíváme na pořadí básní ve sbírce, zdá se, že je v nich časový řád. Světlonoš je přání, ono dětské ? chtěl bych být. Hledání vzoru. Verše hrabalových holubů naráží na první vzpomínku o dívce. Krátkou a hlubokou. Dementia praecox spolu se Šílencem jsou svědky duševní přeměny (nikoli rozpadu, jak si autor možná myslel). Aniela je věnována dívce, dívkám, chvílím zanícené lásky a loučení s největší láskou v lidském životě, s láskou vášnivou a neomezenou. Poslední báseň je věnována dědovi a nekonečné vzpomínce na dětsví.

V básni Včelař Georgios, kde se praví

ptám se sám sebe

na co budu vzpomínat

a nebo

Včelaři zhasínal?s

lampy a lesky a včely a řeku a hvězdy světlonošovi

je nejsilnější vzpomínkou vzpomínka na dědu a tato síla je koncem dětství a začátkem dospělosti. Chlapec našel vzor.