Podivnice v liščím kožíšku

metafora neplodnosti, že. 

Nepřipadá mi to depresivní, jen podivuhodné, okouzlující, nevšední atd...

Text, v němž se mísí magické s nejpřímější symbolikou života. Text, který pokládá otázky, provokuje, přizemňuje k podstatnému. Cesta, co láká ... podivnice.

fakt deprese...schoduje se to s tim nejsmutnejsim a nejhlubsim v cloveku..tedy alespon ve mne...

taky si tak někdy připadám...*

Právě že nemají.

já to nechci zjišťovat, to není o tom, že by to člověk někde, proboha, zjišťoval, to je o tom, co mu podvědomí sune... a nevykládej mi, že tam, v tom kolektivním vědomí, nemají své místo lišky, vinice a hrozny...

Říkáš, že je to o archetypech v nás - o věcech, na které se bojíme pomyslet? Myslím, že liška, hrozny apod.věci k nim nepatří - chceš psát o archetypech, nejdříve si zjisti, co to je a pak piš. Téma věcí, na které se bojíme myslet je vynikající, ale ne v tomto podání!

*

proč ne*

Je to dobré, hodně dobré... tip

skvělý text

Nepřeháníš to už trochu? :o) To je Ti opravdu tak mizerně...nebo prostě jenom chceš? Neodpovídej Příjde mi absolutně beznadějná...jako kdyby už nikdy nemělo vyjít slunce. t.

podivnice ... večernice ... vinice ... poběhlice ....ďáblice ... ...kostelnice ... porodnice - už nikdy více ... velká nostalgie tip

zboro: chci odpovědět. není mi mizerně, a nevím, proč to z toho vůbec cítíš vypadá to, že těm textům příliš nerozumíš je to o archetypech v nás je to o přiznání si některých věcí, na které se každý bojí jen pomyslet není to o depresi a smutku život není nalajnovaný... :-)

Došlo mi, že to není o Tobě...i když většinou píšeš v Ich formě :o) No, díky za vysvětlení, já myslel, že většina básníků se snaží psát spíše o tom co je v nich, případně o tom, jak vnímají svět a osoby ve svém okolí, ovšem ze svého pohledu, tak nechápu, proč bych tvoje texty měl brát jinak :o) Přírodní lyrikou se v současnosti zabývá snad jen Bogdan Trojak...a to ještě okrajově :o) (a zrovna u tohoto textu by spousta lidí mohla právě na onu inspiraci přírodou sázet) Básně většinou nečtu proto, abych se z nich dozvěděl něco o autorovi, případně něco o sobě :o) ...čtu je víceméně pro dojmy, které ve mne vyvolávají...a někdy i jen tak pro slušivost slov svázaných do nějaké kytice pocitů.......když najdu smysl, jsem sice potěšen...i když někdy nevím, zdali jsem se trefil :o) No Tvůj text je složitý...a nedovolil bych si jej interpretovat, protože bezesporu nedokážu rozšifrovat všechny výrazy, četl jsem ještě Podivnici, Před tím než se mi narodil syn a Zimu v roce králíka...u podivnice jsem měl dojem, že rozumím, ale nerad bych se rozepisoval o jejím smyslu...bezesporu proto, že se dá jen těžko postihnout dokonale...a za použití jednoho slova, či věty. Vlastně u všech textů jsem měl dojem, jakobych se něčeho lehce dotkl, i když třeba tady nedokážu ani obecně říci čeho. Mám za to, že by se z reagujících beztak našla desetina čtenářů, kteří by byli schopni rozkrýt alespoň obecnou rovinu díla (nikde tady nevidím reakci typu: souhlasím, ano, skvělá myšlenka, zrovna včera mě to taky napadlo...všechny se odvolávají jen na text...a pozor...náladu. (kdybych byl soutěživý typ, klidně bych se o to vsadil :o)) Ano, přiznávám, že těm textům příliš nerozumím, pokud slovem rozumět rozumíš bezpečné uchopení podstaty a schopnost bezchybné konkrétní interpretace. Věřím dokonce, že kdybych se Tebe samotné zeptal, jak vysvětlíš onen text, dalo by Ti zabrat rozplést jej nitku po nitce. Ale.......vnímám jej intuitivně...nosím si jej jako nedoluštěnou křížovku, ve které je většina políček vyplněna, ale v tajence pár písmen schází. Nepatřím k těm, kteří mají klíč ke všem metaforám...já mám zase něco jiného. Ať chceš, nebo ne, ten text působí depresivně...a když jsme u té vinice...působí jako těžké chilské víno.

Shodné rysy mýtů a náboženských projevů v různých kulturách mají psychologický základ v archetypech. Někdy se archetypy dávají do souvislostí s vrozenými instinkty. Představují archaickou vrstvu vývoje lidského vědomí. V ní existují společné vzorce chápání skutečnosti, které vypovídají o psychickém fungování obrazivosti u všech příslušníků lidské rasy. Pojem archetypu uvádí C. G. Jung především v kontextu kolektivního nevědomí. Představuje symbolickou ideji, která není reflektována vědomím, ale pramení z nevědomí a nemůže být tudíž pojmově uchopena. Přesto se významně podílí na utváření psychické reality osobnosti. K jednotlivým archetypům se můžeme vztahovat jen přes symbolické manifestace, samy o sobě nejsou totožné se svými obrazy. Při procesu individuace, kdy dochází ke sjednocování vědomé a nevědomé části psýché, se člověk vyrovnává s existencí těchto hlubších vrstev osobnosti. Sny nebo fantazie u moderního člověka umožňují setkání s archetypy nevědomí a nahrazují tak funkci mýtů. Pro přístup k nevědomým obsahům použil Jung vedle výkladu snů také metodu aktivní imaginace. Archetypy mají autonomní povahu. V případě duševní poruchy, například neurózy, dochází podle analytické psychologie k inflaci nevědomí projevené převažujícím archetypem. U schizofrenie se jedná o personalizaci archetypu. Dochází též k přenosu (projekci) archetypu na druhé osoby nebo předměty a tím k jejich zmagičtění. Archetypy nemají jednoznačnou interpretaci a stejně tak nejdou hodnotit kladně ani záporně. Pokud si Tvůj text dám do souvislosti s tímto, přiznám se s klidným srdem, že skutečně nerozumím...a proto se jdu zahrabat do vinice :o) vytáhnu si jen na závěr několik citátů: nevědomí nemůže pojmově uchopena K jednotlivým archetypům se můžeme vztahovat jen přes symbolické manifestace, samy o sobě nejsou totožné se svými obrazy. (vím, že to přeháním, že takhle to nemůžu brát, ale někdy mám hroznou potřebu se obhajovat :o) ...no, nabyl jsem dojmu (pořád ještě nevím, zdali správného), že tyto Tvé texty nejsou o konkrétních archetypech, ale spíše o tom, jak je vnímáš...a možná o tom, jak vnímáš jejich vliv. :o)) Hezký večer.

Děkuji velice za trpělivé vykládání. Zaujalo mě, že jsi nabyl dojmu, že tyhle texty nejsou o mně, a v závěru dodáváš, že jsou o tom, jak vnímám archetypy já. Závěr je asi nejsprávnější... Nejblíž pochopení byla dream, která mi dala odkaz na knížku, která se jmenuje "Ženy, které běhaly s vlky." Nečetla jsem ji, protože jsem ji nesehnala, přestože už kdysi dávno mě na ni upozorňovala Petula při čtení nějaké mé básně, ale podle recenzí, které jsem četla, řekla bych, že témata budou velice příbuzná. Témata, kterých se po svém ujímám já, a témata, kterých se týká tato knížka. Není na tom nic depresivního, znovu dodávám, a pokud závan přírodní lyriky, tak jen proto, že mi to zapadá do těch prapůvodních obydlí a krajiny. Jsou to reálie, které potřebuji, protože mezi paneláky to umístit neumím. Jinak doporučuji zájmu knížku Cailloise Rogera Zobecněná estetika.

Zoufalost!

tak to je hodně silná káva