Druhá skupina čísel

 Kůň nebo koza? 

„Počkat, nezavírejte!“

Skřípavý zvuk mě přiměl zrychlit krok, ale na konci živého plotu už jsem zahlédla jen jak se kovaná brána dovřela.

„Ještě jsou tu lidi! Haló! Slyší mě někdo? Já chci domů!“

Nikde nikdo. Tedy někde asi ano, ale ne tady, uvnitř. Zatracené kaštany. Jako by mi jich nemohla stačit hrst v každé kapse. Najednou mi patřily všechny. Jen už jsem na ně skoro neviděla. Zato záře svíček byla s postupujícím soumrakem stále jasnější. Sedíc bezradně na jednom z obrubníků jsem aspoň luštila nápis na kameni. První řádek se ztrácel v šeru. Přečíst šlo až ten další. 9.I.1884 - 2.I.1962. Sedmdesát osm? Nedožitých. Už jsem byla na světě, když on ho naposled spatřil. Kolik mi bylo? Viděli jsme se někdy? Co o něm vím? Nebo snad o ní? Něco tam ještě píšou? Jen další nečitelné jméno a čísla. 1884-1914. Dvě dvojice letopočtů, vytesané v jednom kameni. Dva skoro současně zahájené, ale rozdílně ukončené životní příběhy. Snaha domyslet cokoli dalšího nebo aspoň rozluštit jména, mě chvíli zaměstnala. Snad proto jsem si ani neuvědomila, že bych se teď měla bát. Šero a sama na hřbitově. Mírný vánek si pohrával s plamínky svíček a stíny začaly ožívat. Pocit, který to ve mně vyvolávalo, však pořád nepřipomínal strach. Spíš jako bych tušila kořeny minulosti, která nás stále obklopuje. A tady jsem jí byla nejblíž. Takové zvláštní trnutí, ozvučené vlastním tepem. K tomu to hučení v uších; snad šumění kapaliny v krevním řečišti. Hlas srdce. Kdyby teď na mě někdo promluvil, musel by hodně křičet, abych nemyslela, že se mi to jen zdá. Nebo nezdá?

„Děvenko moje, jsi tam?! Oni tě tam zamkli. Tady! Tady je zeď nižší, a popelnice. Přelezeš.“ Babička! Tak já si tady sním a ona má zatím o mě strach. Rozběhla jsem se do místa, odkud zazněl její hlas. Po hřbitově se nesmí běhat, vzpomněla jsem si. Jenže teď mě nikdo nevidí. Nebo snad vidí? Jsou naštvaní, že ruším jejich klid svým neklidem, nebo jsou rádi, že mě tu mají? Jsem hezká? Líbím se jim? Může se vůbec dnešní holka líbit lidem z minulého století? Dokáže smrt překlenout tu propast plnou oblečení, co se od té doby vystřídalo? S podobnými myšlenkami jsem dohopkala až k popelnicím, a přes ně jsem se vyškrábla na vršek zdi, připomínající střechu. Přehodila jsem pravou nohu a posadila se na studenou hranu jako na koně. Zvláštně to zamrazilo. Jak kdyby se zeď pode mnou pohnula. Rozhlédla jsem se. Nalevo svět zářících svíček a podivných čísel. Napravo, ve výšce mého kolene, záchranná ruka. Se zatajeným dechem jsem si užívala mrazení a rozhledu z toho kamenného koně. Nebo kozy?

„Polez, neboj se, přidržím tě,“ vysvětlila si babička moje zaváhání a pohladila mě po lýtku.

 Indiánka 

Všechny děti si občas hrají. Nebo skoro všechny? Hry jsou upravenými scénami ze skutečného života. Nebo z filmů?

Kolem bydleli samí kluci. Hrála jsem s nimi na indiány. Měla jsem indiánskou čelenku, indiánské jméno a dřevenou stavební kozu. Ta měla taky jméno, jen si ho už nepamatuju. Až později jsem někde četla, že nejhezčí pohled na svět je se hřbetu koně. Povznesená nad ostatní jsem se v sedle cítila už předtím. Občas jsem byla rajtováním tak zaujatá, že jsem si jich ani nevšímala. Až někdo dospělý mě napomenul, že holky mají mít při jízdě na koni obě nohy na jedné straně. Stvrdil to několika plesknutími do oblasti sedla. A o ubrečené indiánky v nedělních šatech kluci nestojí.

 S a Za 

Neděle... S babičkou na hřbitov. Uhrabat pěšinku, zasít afrikány, otrhat vadnoucí macešky, posbírat spadané listí, odhrnout sníh, zapálit svíčku. Neodmyslitelná součást života. Je na tom snad něco divného? Týden co týden jedno a to samé. Jen pokaždé o něco větší; to myslím sebe. Jinak všechno stejné, neměnné. Brána, zeď, babička i vytesané datumy. Dva u každého jména. Někdy jsem z těch prvních - za hvězdičkou - (tedy pokud to ten druhý připouštěl) vduchu počítala, kolik komu bylo, když jsem přišla na svět. A jindy zase z těch druhých, kolik bylo mně, když on odešel. Počty mi šly ve škole dobře. Snad proto. Později jsem ta čísla znala nazpaměť. Občas nějaký nápis zasvítil novotou.

Nový týden a další neděle. S babičkou na hřbitov. Jen Jedné zimy se S změnilo na Za.

Na jaře jsem do tašky k hrabičkám a semenům afrikánů přidala ještě knihu pro zahrádkáře. Vysadit nějaké další kvítí byl původní záměr. Vnést trochu nového života do zdejšího neměnného světa; nejdřív se ovšem rozhlédnout, co roste kolem a přečíst si, jak se co jmenuje. Seděla jsem na obrubě hrobu, listovala množstvím barevných obrázků a přemýšlela, které kvítky by se jí víc líbily. Byla jich spousta a já bych se tolik potřebovala poradit. Když se začal hřbitov vylidňovat, přečetla jsem jí dokonce několik odstavců nahlas. Chvíli jsem si připadala jak při té hře na rozmlouvání s duchy.

„Počkat, nezavírejte!“

 Biologie 

Nový nápis. Někoho mi připomněl? Asi z vedlejši vsi, podle jména. Je to snad ten, co se mi líbil? Vždyť mu bylo teprve... asi o rok víc. Už měl motorku. Jezdil na ní občas k nám na náměstí; ukázat se. Nebo podívat? Ohlížel se po mně! Jako teď já po něm. 1960-1977. Myslela jsem, že sedmičky jsou šťastná čísla. Měsíc a den se rozplynuly v slzách. Vyvstaly z nich až další letopočty. 1936-1959 a stejné jméno; ...tragicky.... Jsou snad nehody dědičné?

To léto jsem trpěla pocitem, že zahrádku zanedbávám. Mohla za to řeka. Okouzlila mě. Nechodila jsem ale s ostatními tam dolů k jezu; raději nahoru do zákrutů mezi olše. U nádraží jsem si přes plot utrhla pár třešní.

„Poč-kej!“ volal na mě starý pán ze zahrady. „Počkej až tě potkám příště!“ zahrozil holí, ale usmíval se. „Až budeš větší - - a já zase mladý,“ dodal po chvíli tiše.

Třešně už ten rok končily a mě napadlo, kdy se příště potkáme. A kde?

V olších jsem byla úplně sama. Odhodit šaty a obléknout místo nich jen věneček z modrých kvítků. Jako svatozář, nebýt té barvy. S ním si víla nemusí připadat tak nahá, když se, porušujíc všechna pravidla, chystá rozdávat svou dívčí postavu vodní hladině a duchům starých stromů. Neodložila jsem jej, ani když jsem pak nabídla své sladce vychladlé tělo slunci. Co je vlastně Slunce; holka, nebo kluk?

Kvítky pily vodu z mých vlasů a já měla pocit, že mi rostou z hlavy a opíjejí se mými myšlenkami. Hodila jsem opilý věneček do řeky. Nasáklý mou touhou se sotva držel na hladině, když se ho líný proud ujal. Jen se plynule sunul podél břehu. Tak plynule, že by se podle něj dal měřit čas. V pravidelných odstupech protínal stíny kmenů jeden za druhým. Jak pomalé tikání orloje. A mně bylo jedno, odtikává-li vteřiny nebo roky. Byl tím jediným, kdo měřil trvání mé neodpustitelné nahomyslnosti. Pouto hodinového strojku, nošené na zapěstí, zůstalo daleko doma. Jiný čas v tu chvíli neexistoval. Byla jen řeka, jejíž pohyb připomínal klidné žití v ústraní. Teď! zmizel za posledním ohybem. Honem, obléknout! Snad nedoplave až k jezu. Snad jej nikdo nespatří. Snad se utopí dřív, než prozradí můj úkryt. Opilý věneček...

Cestou zpátky jsem se cítila tak unavená, že jsem nenašla sílu odbočit ke hřbitovu. Však Ti to vynahradím, utěšovala jsem vduchu svou svědomitou vyčitatelku.

Na podzim vysoká tráva kolem řeky povadla a moje místo ztratilo kouzlo úkrytu. Chodila jsem zase na hřbitov; skoro denně, pokud nepršelo. Zdůvodňovala jsem si to tím, že bych těžko někde našla tolik klidu na učení. Učit se, hromadit vědomosti a být jedním z nejlepších; proto jsme přece na světě. Babička vždycky říkala... Jenže pak mě napadlo, kolik z těch, co tu dnes odpočívá, se někdy muselo učit totéž, co teď já. Kdy to bylo? 1923 a mých sedmnáct je? - zadívala jsem se na jeden z náhrobků - 1943, zamrazil druhý letopočet. Bylo mu to v životě, na tu chvilku, k něčemu? Bude to k něčemu mně?

Otevřela jsem náhodně jeden ze sešitů. Biologie. Lidské tělo. Rozmnožovací ústrojí; dalo se rozpoznat i z mého, ne příliš zdařilého, náčrtku. Rozhlédla jsem se, jestli mě někdo nepozoruje. Na tomhle místě působily ty obrázky poněkud nepatřičně, což mě, k mému překvapení, vzrušovalo. Asi jako trhat cizí třešně, opisovat při písemce nebo plavat nahá. Krást, podvádět nebo se rozdávat? Co je lepší, co je horší? Co je horší, než zmařený život? Co je to za hloupé nápady...

 Kino 

Podzimní vítr strhal oblečení stromům a navlékl ho lidem. Jako každý rok. Jen v jednom případě udělal výjimku. Nebo mu někdo pomohl?

Že se stmívá jsem věděla, ale takovou rychlost jsem nečekala. Sbírala jsem spadané suché lísky. Vždycky, když už se zdálo, že je hotovo, přistál na záhonu další. To už musí být přece poslední; větvoví je průsvitné, jak kdyby lípy byly nahé. To mi sem snad někdo hází schválně!

Podívala jsem se směrem, odkud list přilétl, a strnula. Proti tmavnoucí obloze na mě z keřů zamávala dívčí silueta. Temná žebra se promítla přes slabou látku. Strach mi zahnal ruce do klína. Co tam dělá? A tak málo oblečená! To, jak se pohnula, odporovalo všem fyzikálním zákonům. Zářící oči a žádné tělo... jen nátělník, který vítr sebral nějaké zapomnětlivce a kdosi jej oblékl na keř. Nebo to bylo naopak? Strach ze smrti vystřídalo napětí... ze života a z pomyšlení na lásku, kterou bývá zahajován. Bylo to jak v kině. Další obraz, promítnutý reflektory projíždějícího auta. Představovala jsem si děj na tom kousku plátna a nemohla udržet roztřesené ruce v klidu. Plesk, plesk, domluvila jedna druhé.

„Počkat, nezavírejte!“ zmohla se ústa jen na šepot.

 Zlatá horečka 

Holky si ze všeho, co kdy zažily, pamatují nejspíš co měly v ten den na sobě. Já si pamatovala hlavně pořadí číslic. Jen nakrátko mě paměť opustila.

Jaro, květované šaty. Léto, prázdniny. Podzim, škola. Zima, datumy narození, datumy úmrtí, všechno v přirozeném rytmu. Čtyři roční období. Přicházejí stále ve stejném sledu a přinášejí stále totéž. Jaro - voda. Léto - oheň. Podzim - země. Zima - vzduch. Nebo to může být pro každého jinak? Je 24 způsobů, kterými je možné tyhle dvojice uspořádat. Vyplývá z jejich kombinace postoj k životu? Z jakých částic se skládá osud?

Šla jsem tehdy jinou uličkou. 1904-1904. Oba datumy dělilo jen několik týdnů. Anička. V dalším roce totéž, jen jiná zdrobnělina dívčího jména. Pak mužské jméno. 1907 až... nedávno. Toho znám - tedy znala jsem. Býval prý to nejbohatší sedlák ve vsi. Ze starého rodu. A o jeho rodičích se říkalo... O žádných sestrách jsem nevěděla. Jak taky, když je vlastně neměl. Ta čísla, to pořadí, ty životy; je to náhoda nebo je to osud. Mohou rodiče osud nějak ovlivnit? To, co mě napadlo, mrazilo tolik, že jsem na ta čísla raději hned zapomněla.

Jaro tentokrát přineslo oheň. První láska. I tu jsem - dá-li se tomu tak říkat - poznala zde. Učebnice účetnictví nebo zlatá horečka na Aljašce - knížka jako knížka. Některé z letopočtů na stránkách se shodovaly s těmi, co byly vytesané kolem mě. Stačilo na chvíli rozostřit pohled a ocitla jsem se o sto let zpátky. Muži silných paží... Očima jsem hltala text a představovala si hrdinu. Levá ruka nedočkavě obracela stránky, pravá, přidržující nečinně knihu v klíně, by k tomu taky ráda řekla své. Začala si povídat s tělem a pak obě na chvíli oněměly.

„Jste v pořádku?“ ptal se mladík v pracovním, drže mou knihu v ruce.

Mlčky jsem na něj zírala a nechápala, kde ji vzal.

„Slyšel jsem výkřik a pak ta knížka na zemi...“ podával mi ji.

„Píchla mě včela,“ zachránila mě hbitá lež.

„Ty lípy...,“ řekl můj Zlatokop. Zvedl pohled a opřel jej do rozkvetlé bzučící koruny.

Všimla jsem si, že u kmene stromu stojí krumpáč a lopata.

„Mohu vás odvézt, jestli je vám špatně,“ nabídl, a mně přitom padlo do očí zaparkované kolečko.

„Ne, děkuji,“ usmála jsem se. „Ale zítra přijdu zas.“

Druhý den pršelo. Měla jsem deštník a provinilý pocit, když jsem s kyticí v ruce opouštěla hlavní bránu.

 Nesprávné pořadí 

Nějakou dobu pak nepršelo vůbec. Nebo si na to aspoň nevzpomínám. S jinou kyticí, a v bílých šatech, jsem jednoho dne vešla boční brankou, abych se usídlila na okraji své oblíbené zahrady. Natrvalo. Měla jsem pocit, jako bych se vrátila domů. Každý večer před usnutím pozorovat z okna tichá zákoutí, jejichž obraz se pomalu usazoval v mém srdci. Snažila jsem si vzpomenout na dvojice datumů z různých koutů a odečítat svůj věk od jejich rozdílu. Vycházela mi skoro celá věčnost. Zlatý čas. Zlatokop, opakovala jsem si vduchu, a zahrada věčnosti. Od svítání do setmění jeho a od setmění do svítání celá jen moje. A já byla po celou dobu taky jeho. A když už se zdálo, že se začne zatahovat, přišlo jaro a já zjistila, že jsem vyrostla z květovaných šatů. Příští datum, slibující zazářit novotou, měl začínat hvězdičkou. Proč to nesprávné pořadí? Proč ho ten s křížkem směl předběhnout?!

Tuny popela se na mě snášely. Pohřbívaly mě zaživa, kousek po kousku. A začaly tím nejcennějším. „Proč ještě žiju!“ chtělo se mi křičet, jenže nebylo na koho. Byla to přece má vina. A na mě taky nikdo nekřičel.

„Počkat, nezavírejte!“

Další jaro. Další šaty. Bez květů. Léto bez řeky. Podzim bez listí a zima bez nových letopočtů. A zase jaro. A zase se všechno opakovalo. VŠECHNO!

A pak už se neopakovalo nic. Nic nezůstalo stejné. Snad jen pohled na tichá zákoutí mé zahrady; Před setměním, před usnutím, místo usnutí, místo probuzení - pořád celá moje, ale já celá... sama. Zlatokopův krok často ztrácel směr a jistotu. První rána zabolela. Další už ne tolik. Výčitky pokaždé stejně.

 Nadhled 

Jednou zima přijít musela. Stejná zahrada, ale jiné okno a jiný úhel pohledu. Zvonice jako ložnice - dokonce se to rýmovalo. Shora byl větší nadhled; nad životem? A nadhledu nad smrtí nebránil žádný popel s přetaveným pískem. Jen kamenný rám. Přehodit pravou nohu, a usednout jako na koně. Zase to tak zvláštně zabrnělo; i když už jen zdálky, ale ještě trochu jako tenkrát. Jak kdyby se zeď pode mnou pohnula. Nalevo svět nesprávně seřazených čísel. Napravo svět zářících svíček; a žádná pomocná ruka ve výšce kolene mě zachránit nechtěla. Může se všechno opakovat? Nikdo mě nepotřebuje. Nikdo mě nechce. Svíčky se mi rozlétly naproti.

 Druhá skupina čísel 

Smrt jsem si vždycky představovala jako skupinu čísel. Tu druhou v pořadí. V mých myšlenkách neměla hlas, barvu ani šaty, takže mě teď její podoba překvapila. Blížila se ke mně s ohlušujícím kvílením. Byla žlutá jako květy na mých starých šatech. Měla dvě jasně svítící oči, modrou svatozář a bílý plášť. Pak se za ní zavřela brána. Asi mě taky nechtěla.

 Slyší mě někdo? 

A zase jaro! Babka s motyčkou. Starý pán s květinou v klopě. A ta ženská, co nosí v zimě, v létě jeden kabát. Taky uhoněný chlápek s aktovkou a kravatou. A další... šaty, a v nich už jen stín člověka. Samí Jednotlivci. Žádná dvojice. Žádné dítě. Až teď. Nesmělí milenci se otřeli o moji lavičku. Už-už usednout, ale on si to na poslední chvíli rozmyslel. Jako by se něčeho lekl. „Pojď,‘ dotkl se hřbetem dlaně jejího předloktí a zrychlil krok: „Počkat, nezavírejte!“

Zase to známé večerní zaskřípání. Trochu vratkým krokem se bez ohlédnutí vzdaluje i můj zlatokop s kolečkem.

„Ještě jsou tu lidi! Haló! Slyší mě někdo?“

Neslyší nebo nevnímá? Jako by má otázka ani nezazněla. Snad ho ti dva venku zastaví. Snad mu řeknou, že mě tu zapomněl. Přece není možné, aby si mě nikdo z těch sedmi, co kolem mě před chvílí prošli, nevšimnul. „Já chci domů!“

Nebo už mám vyplněnou i tu druhou skupinu čísel?

Ponava, říjen 1982

Vysočany, leden a květen 2006